Jak zvládat nadané děti

Agresívní chování u dětí, které jsou intelektově daleko vyspělejší než jejich vrstevníci, není žádnou výjimkou a bije do očí víc než u ostatních. Od letošního září navíc můžou do první třídy nastoupit nadané děti, kterým ještě nebylo šest let. V jedné třídě se tak setkají děti pětileté i o dva roky starší, které měly odklad. Dá se předpokládat, že nadaní budou mít v mnohých předmětech navrch, ale se zvládáním své jinakosti budou potřebovat pomoci.

„Když je tak chytrá, proč se chová jako malý fracek?“ reaguje pokaždé známá maminky sedmileté Sofie, která bez zjevné příčiny občas v amoku podrápe své nejbližší. Na rozdíl od Jakuba, který se na veřejnosti stydí, vybuchne Sofie klidně v obchodě nebo v restauraci. „Všichni si myslí, že je rozmazlená a že jí hodně dovolím, ale tak to není,“ brání se marně její matka.

Od malých agresorů to nejvíc schytávají právě matky, protože děti je do určitého věku pokládají za autority, které dokážou ledacos zařídit. Když se něco naopak nedaří, můžou za to také ony. Že život s mimořádně nadaným dítětem není často žádný med, vědí všichni rodiče, kteří se jednou za měsíc scházejí, aby se podělili většinou o nezáviděníhodné zkušenosti. Nečekaná agresivita jinak slušně vychovaných potomků je jednou z nich.

„Nadané děti jsou velmi citlivé, někdy až přecitlivělé, a pokud jsou zahnány do kouta a mají pocit, že jim nikdo nerozumí, mohou reagovat zdánlivě nepřiměřeně a pak toho občas litují. V situaci, kdy se dospělý sebere a odejde, dítě nemá úniku,“ vysvětluje psycholožka Eva Vondráková, předsedkyně Společnosti pro talent a nadání.

Dlouhodobá nespokojenost z toho, že si nemá ve třídě s kým popovídat o tom, co vyčetla v knížkách, a že dalekosáhlými vědomostmi své spolužáky dvakrát neohromí, doutná i v malé rozumbradě Sofii. Cítí se tak trochu nezaslouženě jako třídní outsider, ale doma o tom moc nemluví. Když se v ní zklamání nahromadí, přejde z deprese rovnou do výbuchu.

„Nadané děti bývají většinou introvertní, kdežto v tlupě jsou oblíbenější extroverti, kteří jsou společenštější, ochotnější přizpůsobit se skupině a zapojit se do jejích zvyklostí,“ podotýká psycholožka Vondráková. Speciální pedagog Miloslav Čedík upozorňuje i na to, že svou jinakostí mohou nadprůměrně inteligentní děti v kolektivu provokovat. „Ostatní jim kvůli tomu dokážou připravit nehezké chvilky,“ naráží Čedík na problém šikany.

Když se psalo o případu ubodání kantora v březnu 2001 na učilišti ve Svitavách, z rozsudku nad šestnáctiletým pachatelem vyplynulo, že je to chladnokrevný agresor s duševní poruchou. Kromě toho je ale taky mimořádně inteligentní, takže jeho kauza zaujala Evu Vondrákovou, která se za chlapcem rozjela. Ačkoliv dostal učeň od soudu devět let vězení, psycholožka v něm vidí pachatele i oběť zároveň.

„Od začátku školní docházky žil pod obrovským tlakem a čím víc se blížil ke škole, tím víc zpomaloval. Paní učitelka na prvním stupni to tehdy řešila tím, že se mu z okna s celou třídou posmívala,“ líčí Vondráková, s čím se jí mladý vrah svěřil.

Jenže šikana pokračovala i na víceletém gymnáziu, tentokrát především od spolužáků. „Od té doby, co jednoho z nich v jídelně píchl vidličkou, měl od něho sice pokoj, ale atmosféra kolem byla tak stresující, že se nemohl soustředit na výuku a nepodával výkon, jaký se od něj očekával.“

Po přestupu na učiliště, které ještě první rok reprezentoval na různých soutěžích, narazil na pedagoga, který ho pod záminkou socializace nutil na stupínku vyprávět vtipy. Nebo ho donekonečna posílal za dveře, protože se mu nelíbilo, jak chlapec po příchodu do třídy pozdravil. „Podle svědků si vybíral slabší povahy, které psychicky deptal,“ říká na adresu zavražděného učitele psycholožka s tím, že si dokáže představit nadané děti, které by v takovém případě místo vraždy sáhly na svůj vlastní život.

„Zabývám se teď dvanáctiletým studentem víceletého gymnázia, který má problémy komunikovat s učiteli. Používá vůči dospělým neadekvátní slovník, má potřebu posledního slova, někdy je vulgární nebo fyzicky agresivní. Nikdo nezpochybňuje chlapcovo nadání, ale jak potřebuje v zátěžové situaci uvolnit energii, jde rozum stranou a on je přirozeně nezdrženlivý,“ popisuje jeden z mnoha svých případů Miloslav Čedík, expert na poruchy chování u dětí.

Škola neví jak potížistu usměrnit a frustrovaní kantoři jdou proto nejsnazší možnou cestou - mstí se na chlapcově prospěchu. „Pedagogové razí názor, že takhle přece nevypadá dítě, které studuje gymnázium, a když se patřičně nepodřídí, tak přesahuje kompetence studenta. Chtějí dítě srovnat do svých škatulek, jenže tlakem to nejde. Nakonec jsou nespokojeni všichni,“ vysvětluje Čedík.

Stejně jako chování, které není podle jejich představ, mohou učitelé nelibě nést i to, když toho nadaný žák zná víc než oni. Pokud nejsou dost vyrovnaní, může je to rozhodit tak, že začnou dokazovat, kdo má navrch. „Ze své mocenské pozice jsou kantoři ve výhodě, protože mají munici v podobě známek nebo šikanování,“ připomíná psycholožka Vondráková s tím, že i to může zapůsobit jako rozbuška pro agresi nadaných dětí.

Ještě před nástupem do školy se Jakub doma s matkou naučil plynule anglicky, číst začal už ve třech letech a dneska je schopný zhltnout jednu knihu denně. Hraje na flétnu dlouhé skladby jako virtuos, aniž by znal noty, a v matematice hravě zvládne učivo pro pátou třídu. O to neuvěřitelněji vypadá jeho proměna z intelektově vyspělého kluka v neřízenou střelu.

Když Jakubova maminka varovala učitele před záchvaty svého syna, netušila, že ve škole je z něho jiný, bezproblémový člověk. „Učitel mi řekl, že chlapce, kterého popisuju, vůbec nezná. Mám s ním potíže akorát doma, protože venku se chová hodně ustrašeně. Je na mě přehnaně fixovaný a vyžaduje, abychom spoustu věcí dělali společně,“ svěřuje se pětačtyřicetiletá Milena, která s pětičlennou rodinou žije v domku nedaleko Prahy.

Oba Jakubovi o dost starší sourozenci jsou také mimořádně nadaní, hlavně v oblasti matematiky, ale nikdy se nechovali podobně agresivně. „Když vidím, že to na něj jde, tak řeknu: Jakoubku, pojď, já tě pochovám, a tím to někdy odvrátím. Ale dost často nepoznám, kdy se to blíží. Velkou sílu běžně nemá, ale v záchvatech vzteku je nebezpečný. Několikrát ho ode mě museli odtrhávat jeho sourozenci.“

Než nastoupil do školy, dostával se Jakub do amoků jednou za půl roku a dlouho o tom věděla jenom jeho máma. „Tenkrát jsem to ještě ustála, protože jsem viděla, že to má své důvody, že se věcmi, o kterých ostatní děti nemají ani tušení, a utěšovala jsem se, že z toho Jakub vyroste. Když to náhodou viděl manžel, myslel si, že je syn rozmazlený, snažil se do toho vstoupit, ale brzo poznal, že to tak není. Hranice jsem mu dávala od začátku, takže je naopak poslušné dítě.“

Odborníci se shodují, že nadané pětileté děti, které v září usednou do školních lavic, budou ve třídě při své sociální nezralosti patřit k ohroženým druhům. Kromě toho, že svým spolužákům budou nejspíš připadat „nějací divní“, můžou se dostat i do střetu s autoritou v podobě učitele.

„Pro dospělého může být někdy těžké přijmout, že dítě v určité oblasti vykazuje abnormální znalosti. Někdo se s tím osobnostně nesrovná a cítí se zaskočen, že dítěti nemá co dát,“ upozorňuje Miloslav Čedík.

Jenže tím případné kolize ve vztahu učitel-žák nekončí. O nadaných dětech je například známo, že zpravidla nevynikají praktičností v běžném životě, takže si na ně může zasednout i extrémně pořádkumilovná učitelka.

„Jeden chlapec, na kterého si ženská část učitelského sboru stěžovala, byl u mužů naopak oblíbený. Oceňovali jeho znalosti v matematice, fyzice a informatice a nepořádek na lavici neřešili,“ vysvětluje Eva Vondráková, která na stránkách Společnosti pro talent a nadání průběžně doplňuje seznam škol, které umějí s nadanými pracovat.

„Socializaci těchto žáků není dobré ponechat náhodě. Důležité je rozvíjet je v oblastech, ve kterých jsou nadané, a zároveň je neizolovat. Když najdeme způsob, jak můžou svou dovedností motivovat ostatní, tak se z nich můžou stát přirození lídři pro ostatní,“ neklesá na mysli speciální pedagog Čedík.

Ve společnosti žije kolem 20 procent dětí s výjimečným nadáním. Jenom u pětiny z nich se včas rozpozná a nepřijde vniveč

Nadané dítě začíná většinou velmi brzy, kolem třetího roku života, číst a psát, dobře se soustředí na řešení abstraktních úkolů, často je perfekcionistické, touží hlouběji poznat zákonitosti života, potřebuje více komunikovat s dospělými, kteří jsou pro něho zdrojem informací.