Článek
Patrně nejznámějšími snímky lidských embryí jsou fotografie Švéda Lennarta Nilssona, které v roce 1965 otiskl časopis Life.
I když několik let před tím časopis zveřejnil jinou sérii fotografií lidských plodů a lékařská věda stále hledala techniky, jak zachytit vyvíjející se život, barevné snímky, na nichž si embryo cucá palec, protírá oči nebo jsou zachyceny detaily dlaní a plosek nohou, vyvolaly řadu silných emocí.
Přestože autor nejprve tvrdil, že jde o snímky živých plodů, později se ukázalo, že jsou na fotkách embrya mrtvá. Optimistickou atmosféru snímkům dodalo nasvícení a pozadí, s nimiž Nilsson při práci experimentoval.
Kamery i ultrazvuk
Technika od té doby velmi pokročila a zachycení nitroděložního vývoje od oplození až po narození se stalo samozřejmostí. Při metodách IVF je možné pomocí kamer umístěných do inkubátoru zachytit první dělení oplozeného vajíčka a díky ultrazvuku je možné sledovat celý nitroděložní vývoj.
Pro lékařské účely je vhodnější ultrazvuk, umožňující 2D zobrazení. Této techniky se využívá při diagnostice a miniinvazivních výkonech v oblasti fetální medicíny. Metoda 3D umožňuje prostorové zachycení plodu. Z hlediska medicíny neznamená zásadní posun v zobrazovacích technikách, je spíš pro efekt a doplnění prostorové informace. Především však umožňuje rodičům dítěte či obecně laikům snáze ozřejmit, jak plod v děloze vypadá, protože prostorové zobrazení je pro ně snáze pochopitelné. [celá zpráva]
Přesto, že člověk sám sebe označuje za pána tvorstva, má s ostatními obratlovci společného více než dost. Obecně lze říci, že se embryonální vývoj člověka od jiných druhů příliš neliší.
Hned po oplození vajíčka dochází u všech druhů k mnohočetnému dělení buněk – k rýhování. V tomto období se u embryí vytváří předozadní osa, vymezující hlavový a ocasní konec. „Tím je dán plán linie, podle níž se vyvíjí trup, jednotlivé orgány i umístění končetin, mezi které se řadí ruce, nohy, křídla i ploutve. V této fázi vývoje jsou si embrya obratlovců velmi podobná.
V rané fázi březosti se objevují i vlastní končetinové pupeny. Zpočátku vývoje jsou na koncích talířovitě rozšířené a objevují se na nich základy prstů, které se u jednotlivých druhů mění v závis losti na způsobu života a pohybu dotyčného obratlovce,“ popisuje profesor František Tichý, přednosta Ústavu histologie a embryologie z Fakulty veterinárního lékařství v Brně.
U embryí, bez rozdílu druhu, je vidět velmi brzy po oplození základ míchy v podobě nervové trubice, která se na konci rozšiřuje do mozkových váčků, ze kterých se později vyvine mozek. „Shodně jsou u embryí patrné i žábry, jež jsou pozůstatkem po prvních obratlovcích žijících ve vodě,“ dodává profesor František Tichý.
U lidí patří žaberní oblouky, ale stejně tak i ocasní výběžek mezi přechodné útvary a jsou patrné pouze v embryonálním období, tedy do konce osmého týdne.
„Žaberní oblouky a žaberní rýhy dávají základ pro vznik obličejové části hlavy, který se formuje začátkem pátého týdne nitroděložního vývoje a jsou základem například pro zevní ucho, spodní čelist nebo hrtan. Základy očí v podobě očních váčků vznikají ve čtvrtém týdnu. V sedmém týdnu vznikají i oční víčka, která kolem dvanáctého týdne přechodně srůstají a následně se otevírají až od pátého měsíce stáří plodu,“ upřesňuje docent Pavel Calda ze Všeobecné fakultní nemocnice.
Vytvoření oční koule, umístěné nejprve po stranách hlavového výběžku, v první fázi vývoje bez víček, která se následné vytvoří a oko uzavřou, je také společné všem obratlovcům.
Rozdíly ve vzhledu a vývoji orgánů, které jsou u jednotlivých druhů obratlovců odlišné, přicházejí zhruba po první pětině ontogeneze. „U člověka dostává plod konečný vzhled po padesátém šestém dni od oplození. V této době měří 27–31 milimetrů. Nejnápadnější částí těla plodu je stále hlava, na které jsou již správně umístěné oči i zevní boltce. Rozpoznat lze i horní a dolní končetiny a patrné je začínající oddělování jednotlivých prstů,“ dodává docent Pavel Calda.
U ostatních obratlovců je doba konečné podoby odlišná a odvíjí se od délky březosti druhu.