Jak rodiče manipulují s dospívajícími dětmi

Opatrovníci snižují přirozený a zdravý pocit vlastní hodnoty u svých potomků a útočí na jejich integritu. „Například teenagerům dávají vinu za problémy dospělých členů rodiny,“ říká doktor Daniel Flint.

Dále přesvědčují puberťáky, že nejsou dostatečně dobrými členy rodiny. Opakovaně vytahují jejich chyby z minulosti. Neustále jim připomínají, co pro ně udělali. Snaží se je mít pod kontrolou díky vyvolání pocitu viny a méněcennosti.

Dále obviňují náctileté ze svých vlastních negativních pocitů. „Představte si například situaci, kdy dítě přijde pozdě domů a rodič mu řekne: Jak mi tohle můžeš dělat? Víš, jak jsi bezohledný? Strašně mě to rozčiluje, kvůli tobě se zblázním!“ předestírá Flint.

V konečném důsledku jsou tyto důvody opodstatněné. Máma nebo táta se bojí o bezpečnost svého dítěte. Jenže touto volbou slov opatrovník neobviňuje náctiletého jen z pozdního příchodu, ale i z toho, co sám vnitřně prožívá.

„Problém není v tom, že by si rodič tyto pocity vymýšlel, koneckonců jsou velmi reálné. Ale tímto způsobem se snaží znovu získat psychologickou kontrolu nad svým potomkem,“ vysvětluje doktor s tím, že se všeobecně nedoporučuje zbavovat se vlastní zodpovědnosti za vztek nebo frustraci a už vůbec ne házet svoje nezvládnuté a špatně regulované emoce na nedospělého člověka.

Navíc z dlouhodobého hlediska se taktika opravdu nemusí vyplácet. Teenager ji totiž rychle odpozoruje a napodobí.

„Dřív nebo později přijde dítě s větou: Nemohl jsem si pomoct, strašně jsi mě vytočil. Jasně že jsem se rozzuřil a prásknul dveřmi! Co jiného jsem měl asi dělat, když ses ke mně choval takhle?!“

„Je to zákeřná taktika převládající ve všech typech blízkých vztahů,“ myslí si doktor Flint. Náctiletí, kteří tento typ manipulace zažívali, uvedli, že rodiče dokončovali jejich věty, přerušovali je, chovali se, jako by přesně věděli, co si jejich dítě myslí nebo co cítí, a snažili se děti zmanipulovat k tomu, aby si myslely a cítily něco jiného.

„Asi by bylo velice obtížné najít někoho, kdo by nikdy v životě nepoužil znehodnocování pocitů,“ pokračuje doktor Flint.

„Je přirozené, že se alespoň čas od času snažíme své okolí přesvědčit, že náš pohled je ten správný. Pro děti a puberťáky, kteří si právě tvoří osobní identitu, může ale být konstantní shazování jejich autentických emocí velmi destruktivní, a to na dvou frontách. Ničí vztah rodiče a dítěte tím, že si rodič nastaví hierarchii ‚moje pocity jsou důležitější než ty tvoje‘, a ničí tím individualitu dítěte.“

Výzkumy ukazují, že nemluvňata si vytvářejí silné pouto ke svým rodičům. Typicky se takovému poutu mezi dvěma lidmi říká láska.

„Někteří rodiče ji využívají jako páku a její odebírání jako prostředek manipulace.“

Rodiče se vyhýbají očnímu kontaktu a zarytě mlčí, a to do té doby, dokud je teenager nezačne chlácholit.