Jak řešit vztah s čerstvě dospělými dětmi

„Když vaše dítě překročí dvacítku, balanc vašeho vztahu se nutně rozkolísá,“ upozorňuje autorka rozvojové literatury Elizabeth Fishelová.

„Dorostlé děti mohou působit jako frustrující kamarádi, kteří neberou rodičům telefon, ruší schůzky na poslední chvíli a posílají zprávy během společné večeře.“

Mladí dospělí zase cítí, že by se s nimi mělo zacházet podle data napsaného v občanském průkaze, submisivní pozice už jim nevyhovuje. „Rodiče samozřejmě tíhnou k tomu, dávat svým potomkům nevyžádané rady a snaží se je přehnaně chránit,“ dodává Fishelová.

Typickým příkladem je podle ní situace, kdy se člověk kolem dvaceti začíná samostatně zařizovat a kupovat si první velké věci v životě sám. „První otázka, kterou dostane poté, co si pořídí třeba vlastní auto, by proto neměla být, jestli má havarijní pojištění.“

Nejenže ho tím lehce znevažujete, pokud si ho už pořídil nebo si ho chystá pořídit. Jakkoli byste ho rádi dál ochraňovali, mladí dospělí mají už právo na své vlastní chyby. Pokud nejde vysloveně o život, poučení z nich jim prospěje.

Koneckonců, je to nejen v jejich nejlepším zájmu, ale i ve vašem. Jen tak mohou převzít zodpovědnost a dobře žít svůj další život. Nechcete jim přece stát věčně za zády a až do smrti trnout hrůzou před každým jejich životním krokem. Budete mít dost vlastních starostí i radostí, takže se vám ušetřené psychické i fyzické síly budou vážně hodit…

Pro měnící se vztah, kde se náhle objeví nová dynamika i pravidla, nabízí Elizabeth Fishelová spolu s psychologem Jeffreym Arnettem několik základních bodů, kterých je možné se pro začátek držet.

V mnoha rodinách se totiž stává, že se vztahy s dětmi v tomto období výrazně ochladí a dvě generace si náhle nemají co říct. Často dokonce až do doby, než přijdou vnoučata. Co dělat, aby se to nestalo?

Pro lidi, kteří se stávají dospělými, je zásadní uhlídat si hranice svého soukromí. Je to jedna ze základních ingrediencí nutných na cestě k samostatnosti. Mámu s tátou, kteří si cení blízkého vztahu se svými dětmi, může náhlá potřeba jejich potomka zraňovat.

Není snadné dívat se na to, jak najednou mají „lepší“ plány na prázdniny a nenajdou si čas na návštěvy či dlouhé telefonáty. Je naprosto v pořádku, že rodičům chybějí, ale snaha vytvořit delší distanc v tomto období života je přirozená. A hlavně zdravá a důležitá pro zrání mladého člověka.

Mnoho nevyžádaných rad a vlezlých otázek nepřinese nic dobrého. Použít svoje zkušenosti či názory na život a vložit se do situací, které mladý člověk prožívá poprvé, je jistě lákavé. Navíc není snadné držet jazyk za zuby, když někdo blízký dělá špatné rozhodnutí – tedy alespoň podle nás špatné. Proto než vyjádříte svůj názor, pozorně zvažujte a přemýšlejte o důležitosti situace.

Samozřejmě není dobré mlčet ve sto procentech případů. Ale pokud jde o takovou malichernost jako příliš ležérní oblečení, je opravdu nutné k tomu něco říkat?

Vztah se pak bude vyvíjet mnohem snadněji a přirozeněji. S malými dětmi jsou rodinné chvíle něčím zcela přirozeným. S velkými už člověk musí být kreativní a najít aktivitu, která mladým dospělým sedí. A možná se i trochu přizpůsobit. Nikdy není pozdě objevit něco nového, třeba i díky svým dětem.

Toto období rodičovského života je vhodnou příležitostí k tomu, abyste si vylepšili komunikační schopnosti. Mladí dospělí jsou ochotni vyjadřovat nesouhlas velmi jasně. Ale má to i své světlé stránky – v porovnání s dětstvím jsou mnohem více schopni vidět i další úhly pohledu. Včetně toho vašeho, rodičovského.

Jejich čelní kůra mozková dozrává, vylepšuje se nejen schopnost situace posuzovat, ale také se snižuje impulzivita v chování. Přesto tu stále je a rodiče by to měli mít na paměti. Pokud přijde konflikt, je dobré poslouchat, nepřerušovat a pokračovat neutrálním tónem. Ostatně obecné rady, jako vyspěte se na to a počkejte, než se emoce uklidní, platí v každém typu vztahu.

Možná si přejete, aby přítelkyně vašeho syna měla méně tetování nebo aby nová známost vaší dcery měla lepší práci. Pokud nevidíte chování, které je alarmující, udělejte, co můžete, abyste se naučili mít rádi lidi, které vaše děti milují.

I když je to někdy obtížné, smiřte se s tím, že budou klást partnery na první místo. Ať už jde o rozhodování o důležitých věcech, plány, nebo zvládání těžkých chvil.

Jiný soubor problémů může vyvolat současný fenomén, a to pozdní vylétnutí z hnízda. Řada mladých dospělých se svými rodiči stále bydlí. Podle společnosti Eurostat je jich 32 procent a jsou to kupodivu hlavně mladí muži. Téměř každý druhý ve věku od 25 do 34 let žije ve stejné domácnosti, ve které vyrůstal. Totéž platí pro 22 procent mladých žen.

„Právě soužití dospělých dětí s rodiči jejich osamostatnění moc neprospívá. Životní styl rodičů a dítěte se může lišit, každý má jinou představu o chodu domácnosti, o hospodaření s penězi. Mladý dospělý je zvyklý být v podřízenější roli a může v ní setrvávat i nadále. Rodiče jsou zase ti, kteří dále rozhodují a pečují,“ upozorňuje terapeutka Markéta Jarolímková.

Dá se taková situace zvládnout, aniž by bránila mladým lidem dospět? Podle rodinné a partnerské koučky Debbie Pincusové existuje zlaté pravidlo pro bydlení s dětmi.

„Perfektně si vyjasněte očekávání. Chcete po svém dítěti, aby uklízelo? Budete mu půjčovat auto? Jak dlouho ho u sebe zamýšlíte nechat bydlet?“ vyjmenovává. Pokud to rodiče dokážou, měli by své dospělé děti brát spíš jako spolubydlící a rozdělit si povinnosti, včetně těch finančních.

I když si všechny tyto body vyřešíte, do vztahu může přijít ještě jiná proměnná – minulost.

„Rodiče třeba dělají to nejlepší, co mohou, ale stejně obvykle v lecčems zklamou a budou tu vzpomínky a zkušenosti, které dospělé děti berou jako zraňující,“ říká klinická psycholožka Lauren Cooková.

„Dokonalý rodič zkrátka neexistuje.“ A i když by člověk rád zapomněl na to, jak se choval během manželské krize, rozvodu nebo jiných těžkých událostí, jeho potomci mají šrámy. A často je mají potřebu řešit, právě když překročí dvacítku.

Kvalita dalšího vztahu se proto odráží od toho, jak tuto výzvu starší generace zvládne. Podle profesionální konzultantky Dey Deanové je možné i tuto situaci ustát důstojně.

Skousnout negativní perspektivu, kterou vůči vám vaše dítě zaujímá, může být velmi těžké. Především když jste vůbec neměli v úmyslu mu ublížit. I tak je ale třeba poslouchat bez toho, abyste se obhajovali. Ukazujete tak respekt k autentickému vnímání vašeho dítěte a děláte tak první krok k vyřešení situace.

Když už je bez přerušení vyslechnete, bývá těžké odolat pokušení vysvětlovat, co jste právě v životě prožívali a jak to bylo doopravdy. Tedy podle vašeho názoru.

Pokud upřednostníte „opravování“ před pochopením, znemožníte vašemu dítěti, aby se cítilo skutečně slyšené. Pak opravdu nebude mít nejmenší chuť poslechnout si vaši interpretaci událostí.

Je normální, že váš potomek reaguje silně emočně, mění své vnitřní dítě. I když před vámi stojí takzvaně papírově dospělý, mluví o hluboce zakořeněných bolestech, které ho vracejí do stejného emočního stavu, jaký prožíval v dětství. Tehdy dítě rozhodně nemělo pocit, že jste jeho rozhořčení vnímali adekvátně. A chce vám ho ukázat nyní.

Pokud jsme z něčeho obviňováni, máme tendenci se hájit a vysvětlovat, proč ta a ta zranění nejsou naše vina, i když jsme je způsobili. Ovšem takto pochroumaný vztah nezlepšíte.

Dospělým postojem je přijmout odpovědnost za své činy, což platí i pro rodiče dospělých dětí. Pokuste se ke svým chybám přistoupit se zodpovědností a ke svým dětem s respektem, budete pak mít větší šanci napravit to, co je mezi vámi narušeno.

Postoj rodičů, kteří osamostatnění svých čerstvě dospělých dětí těžce nesou a mají tendenci se o ně dál přehnaně starat, je pochopitelný. Bojí se, že o svého syna nebo dceru přijdou.

„Po jejich narození se částečně vzdávají svého volna a zájmů,“ vysvětluje psychoterapeutka Markéta Jarolímková.

„Většinou investují do vzájemného vztahu více než dítě. Nejedná se jen o míru lásky, kterou jim dávají, je potřeba myslet i na to, kolik času, financí a energie do nich vloží.“ Nehledě na to, že rodiče také celou dobu přijímali břímě zodpovědnosti.

„Po tolika letech, kdy máma a táta rozhodovali téměř o každém kroku a později své děti alespoň směrovali, může být složité nechat dítě jít svou vlastní cestou. Přijmout fakt, že je dospělé. Smířit se s tím, že už rodiče pro vlastní fungování ve světě nepotřebuje.“