Jak porozumět povaze dítěte a ponechat mu jeho autentičnost

To, jak se stavíme ke světu, určuje hlavně naše povaha. Ale i když je právě toto stará známá věc, v případě vlastního dítěte někdy bývá těžké přijmout fakt, že porozumět druhému vyžaduje značnou empatii, toleranci a především respekt k odlišnostem. Ten je klíčem ke vzájemnému pochopení. Proto je třeba sledovat, jak se dítě „klube“ a jakými rysy se od nás, rodičů, začíná lišit.

„Jana byla zlatíčko už jako batole. Vždycky měla strašně ráda lidi, reagovala na ně pozitivně a oni zase na ni,“ vzpomíná pětačtyřicetiletá Adéla na dětství své první dcery. Mívala pocit, jako by to byla její kopie.

„Když jsem ji třeba poprvé dovedla do školky, chvíli se rozhlížela a rychle tak nějak přirozeně zaplula mezi ostatní. Od své druhorozené Kristýny jsem čekala něco podobného. A opravdu jsem se mýlila.“

Například první den školky letěla podle Adély přímo k policím s hračkami, jednu si vzala, řádila s ní po místnosti, a nakonec ji hodila před kluka, který se jí asi líbil. Ten se samozřejmě lekl. „Dlouho mi trvalo připustit si, že moje druhé dítě je z divokých vajec, že má silný temperament, neskutečně energie a tvrdou hlavu,“ připouští Adéla.

Tyto vlastnosti byly jí samé v podstatě cizí, proto řadu dceřiných výstřelků těžko chápala či tolerovala. Ale nedalo se nic dělat, reklamace v tomto případě nefungují…

„Vzít to jako fakt mi ušetřilo spoustu rozčilování a také mi to dalo možnost hledat jiné způsoby výchovy,“ uzavírá Adéla.

Svému druhému dítěti prostě musí umožňovat, aby se vybilo a vyblblo. Povahu a její vývoj samozřejmě ovlivňuje celá řada faktorů. Často se popisuje jako kombinace vrozených a získaných rysů.

„Můžeme usuzovat, že něco okolo padesáti procent osobnostních znaků může být připsáno genetice,“ vysvětluje vědec Richard Rende s tím, že naši povahu ovlivňují nejen geny po rodičích, ale i jejich kombinace, které můžou dopadnout zcela překvapivě. A někdy k nelibosti rodičů.

Podle odbornice na vzdělávání Sharon Hardingové nám nejlépe pomůže, když pustíme svá očekávání k vodě, přijmeme děti takové, jaké jsou, a také se budeme učit přijímat sami sebe. Právě v této schopnosti, nebo spíš v jejím nedostatku, bývá zakopaný pes.

„Pokud dokážeme přijmout sami sebe, bude snazší přijmout naše děti stejným způsobem,“ radí Hardingová s tím, že celkem typický sklon k přenášení vlastních problémů a frustrací na děti vidí i sama na sobě.

„Pokud se cítím nedostatečně, mám tendenci být ke svým synům kritičtější. Když jsem však sama se sebou spokojená, je pro mě mnohem snazší přijímat je.“

Porozumění povaze svého dítěte je prostě třeba věnovat čas.

„Většina rodičů rychle zjistí, že se každé dítě narodí do světa s vlastní, jedinečnou osobností. A v určitém okamžiku ho musíme nechat žít po svém,“ upozorňuje a zdaleka tím nemyslí jen dospívající.

Pokud svému dítěti odmalička příliš korigujeme chování a kolíkujeme mu předem cestu, kterou zvolíme my, potlačíme jeho vlastní osobnost, a to může vést k dalekosáhlým problémům jak pro ně, tak pro náš vzájemný vztah.

Je jasné, že rodiče usměrňují své děti tak, aby doma i ve společnosti fungovaly dobře a přiměřeně svému věku. Chceme jim vštípit hodnoty, které jsou důležité jak pro nás, tak pro dobré vztahy s lidmi obecně.

Ovšem snažit se udělat z raubíře kliďase nebo z jemné duše průbojnou osobnost, není podle odborníků to nejlepší. Dítě se tím stresuje, přichází o autentičnost i o možnost rozvíjet mnohé schopnosti, které sám rodič, pokud se povahově hodně liší, nemá.

„Třeba dítě, které je mnohem živější než rodiče,“ uvádí dětská psycholožka Alena Vránová příklad situace, kdy introvertní máma prožívá nějaké stresující období a nemá kapacitu, aby zvládla svého potomka, který si neustále říká o pozornost.

„Dítě může působit, že jen tak zlobí, ale ve skutečnosti nese situaci těžce. Což může prožívat tak, že je nepřijímané takové, jaké je, nedostává podporu, péči a pozornost, jakou by potřebovalo,“ vysvětluje odbornice.

„Tím se u něj vytváří pocit, že ono samo je nějak špatně, že přiblížit se k rodiči může přinést stres spojený s opětovným odmítnutím, nenaladěním. Tak se může zvětšovat vzdálenost mezi dítětem a rodičem, jejich míjení se, čímž se spolu dostanou do takového bludného kruhu.“

A asi žádný milující rodič si nepřeje přispívat ke vztahu plnému neporozumění a nechce, aby se jeho potomek cítil jako nedostatečný, ne dost dobrý.

Proto je třeba mít na paměti, že vlastnosti, které rodič považuje za výzvu, se mohou postupem času proměnit v devízu, která do života dítěte přinese hodně pozitiv.

„Intenzivní, živé děti jsou často velmi vášnivé a kreativní, dokážou se prosadit a dosáhnout svých cílů. Děti, které se pomalu rozehřívají, mohou být pro změnu velmi zamyšlené a citlivé, dobře naslouchají a mají schopnost vcítit se do pocitů svých vrstevníků,“ upozorňuje expertka na výchovu a sociální pracovnice Claire Lernerová.

Jak tedy naši malou, jedinečnou bytost správně pochopit a jak si všimnout povahových rysů, které neznáme u sebe? Podle psychologů rodičům pomůže, pokud se zaměří na čtyři jednoduché aspekty: intenzivnost reakcí, potřeba aktivity, odolnost vůči frustraci a schopnost přijímat změny. Pokud je pochopíme, dítě nám možná hned začne připadat méně zlobivé.

Jak intenzivně reaguje vaše dítě na běžné situace? Některé děti dávají hlasitě a jasně světu vědět, jak se cítí. Jsou to takzvaní velcí „reaktivci“. Dokážou naplno jásat, když jsou šťastné, a křičet nebo i házet věcmi, když jsou naštvané. Zklidnit silně reagující děti by mohla pokojná, příjemná hudba a tlumenější osvětlení. Pokud se dostanou do „výbušné“ nálady, prvním krokem je přesměrovat je na jinou aktivitu.

„Naopak děti, které nejsou tak intenzivní, mají tendenci být tiché a navenek zřídka rozrušené a celkově své emoce vyjadřují velice jemně, třeba jen ve výrazu obličeje nebo tónu hlasu,“ říká Claire Lernerová. Budou lépe reagovat na hudbu s dynamickým rytmem, na dramatický hlas při čtení knížek, zkrátka na aktivity, které je probudí.

Dítě může být také považováno za zlobivé, pokud mu byla do vínku dána velká potřeba hýbat se a objevovat. Že je váš potomek zaměřený na pohyb, obvykle zjistíte, už když začne lézt. Vždy bude chtít být aktivní, zkoumat svět kolem sebe, plazit se, běhat a lézt. Nabídněte své živé ratolesti mnoho příležitostí k bezpečným aktivitám. Hrajte si na schovávanou, zmrzlíka a podobně. Hlavně nečekejte, že vaše dítě zůstane dlouho sedět.

„Na opačném konci spektra jsou děti, které jsou spokojené, když si klidně hrají na místě. Nejčastěji objevují svět pohledem nebo poslechem. Jejich zájem o věci okolo nich může být stejně silný jako u aktivních dětí, ale nemají stejnou potřebu neustále se pohybovat,“ poukazuje Lernerová.

Méně aktivní děti je třeba trochu rozhýbat. Batoleti dejte zajímavou hračku trochu dál, aby se k ní muselo dostat. Starší dítě nechte sledovat vrstevníky na klouzačce a potom navrhněte, že si ji sjedete spolu. Poslouchejte také společně hudbu, je pak snadné přejít od poslechu k tanci.

Některým dětem je do vínku dána trpělivost. Jsou přirozeně odolné vůči frustraci, tedy vůči zklamáním a překážkám, jež jim brání dosáhnout toho, co chtějí. Vytrvalé děti neopouštějí činnosti, které začnou – batole si bude strkat piškot k puse tak dlouho, až přijde na to, jak se jí. Pokud máte vytrvalé dítě, může se zdát, že vás nepotřebuje. Omyl, vaše přítomnost a interakce s vámi mu pomůže rozvíjet nové dovednosti.

„Zatímco jedno dítě se pokouší znovu a znovu, méně vytrvalé dítě se často rychle vzdá.“ A některé děti podle expertky na výchovu snadno vybuchnou, pokud jim činnost nejde hned. Radí, abychom v tom případě nejdříve potvrdili jejich pocit (skládačky jsou těžké!) a pak jim pomohli přemýšlet o řešeních, aniž bychom za ně dělali práci.

Dalším velkým zdrojem problémů s dětmi může být nepochopení jejich potřeby stabilní situace, nebo naopak potřeba změny. „Konzervativní“ děti reagují i na nejmenší změny, například na nové jídlo nebo jemnou odchylku v denní rutině. Rodič uslyší spousta ne, ne a ne, než se jejich ratolest přizpůsobí. Je proto dobré používat známé předměty, jako je oblíbená deka nebo plyšová hračka, abyste během změn jeho úzkost zmírnili.

„Ostatní zvládají změnu s lehkostí. Nové bundy, nová jídla a noví přátelé jsou pro ně zajímaví, stejně jako nová místa, kam je vezmete.“ Ozvou se ale při jednotvárnosti. Jen pozor, je třeba poznat, kdy už je dítě spoustou vjemů přehlcené.

„Podporovat záliby a silné stránky našich dětí je důležité, i když to není něco, co zajímá nás,“ upozorňuje autorka píšící o vzdělávání Stefanie Weissová. Jak začít?