Jak násilí v televizi a počítačových hrách ovlivňuje psychiku

Efekt sledování brutálních scén je diskutován v odborných kruzích už léta. Několik studií prokázalo, že takové výjevy se odrážejí v reakcích mozku, ale nepanuje shoda v tom, zda se to projeví i v chování.

Americký Ústav národního zdraví nedávno provedl výzkum psychického dopadu scén s násilným obsahem. Bohužel do testu zahrnul pouhých 22 chlapců ve věku 14 až 17 let, takže výsledky publikované v odborném magazínu Social Cognitive and Affective Neuroscience nejsou příliš průkazné.

Psychologové promítali chlapcům celkem šedesát násilných scén, většinou záběry z pouličních rvaček a pěstních bitek. Sami je klasifikovali jako mírné až střední a záměrně vyloučili ty, které by museli označit jako extrémní. Dobrovolníci měli za úkol subjektivně porovnat míru zobrazené agresivity. V průběhu promítání byla metodou fMRI sledována aktivita jejich mozku, aby se dalo zjistit v reálném čase, která mozková oblast a jakou silou reagovala na viděné. Navíc měli na prstech snímače potu, což je spolehlivý ukazatel emoční reakce.

Promítání záměrně trvalo poměrně dlouho a vědci zaznamenali, že s narůstajícím opakováním viděných násilných scén, zejména těch z „mírné“ skupiny, byla reakce na násilí slabší. Bylo to patrné i na snímcích magnetické rezonance, ukazujících aktivitu tzv. orbitofrontálního mozkového laloku, o němž neurologové předpokládají, že odráží okamžitý emoční stav. S přibývajícími klipy ze rvaček byla odezva mírnější.

„Sledování videa s nejnásilnějšími scénami časem inhibuje (brání) odpovídající emocionální reakci. Adolescenti reagovali se zvyšujícím se množstvím promítnutých klipů na jejich opakování už slaběji,“ napsal neurolog Jordan Grafman.

Z toho vyvodil, že to může vést ke snížení citlivosti dotyčného vůči násilí, jinými slovy chápání násilí jako přijatelné formy projevu. To se může promítnout i do jeho chování, kdy v důsledku nízkého emočního prahu, který by brzdil agresivitu, bude násilí pokládat za blízké normálnímu chování.

Časopis k článku Američanů připojil i dovětek psychologa Davida Buckinghama z britského Centra pro studium dětí a médií. „Násilí je především sociální problém s mnoha dalšími vlivy a nedá se studovat pouze podle toho, jak pracuje mozek,“ napsal Buckingham.

„Spíš než vinit média by bylo vhodnější sledovat, jakou motivaci mají v životě ti, kdo násilí páchají,“ dodal nesouhlasně.

Zdrženlivě se k otázce spojování násilí na obrazovce s násilím ve všedním životě staví i Americké psychologická společnost (AAP). Její newyorský člen John Ryder dokonce považuje snahu vytvářet rovnici mezi viděným násilím, přesněji brutálními počítačovými hrami a otupělou vnímavostí k násilí v životě za směšné.

„Tvrdit, že hrát hry vede k osvojení si násilného chování je k smíchu. Pravdou je, že násilí plodí násilí, ale oboje reálné, řekl v nedávné debatě o „gameskách“ v médiích.

Podle Rydera, specialisty na gamblery, je prokazatelné, že násilné chování adolescentů je spíše vázáno na prostředí, ve kterém vyrůstají. Také další psychologové soudí, že hraní násilných her může nežádoucím směrem ovlivnit nanejvýš osoby s depresemi a mentálně slabší.

V debatě zazněly i hlasy, že hraní her s takovým obsahem naopak může v některých případech pomoci řešit problémy v chování nebo i neurózy. AAP dokonce uvedla, že jde zejména o adolescenty trpící astmatem a diabetem.

Patrick Markey z univerzity Villanova v Pensylvánii provedl studii na stovce teenagerů, zamilovaných do počítačových her, z nichž část dávala přednost hrám obsahujícím násilí.

„Ti, kteří se násilnými hrami cítili dotčeni, většinou měli predispozice, vyvinutější smysl vnímat násilí negativně,“ řekl.

Obrácenou souvislost potvrdil jeden z teenagerů: „Jak hrajete pořád a pořád, dostanete se do bodu, kdy už dělat odstřelovače s puškou váz začne nudit a zachce se vám v další hře už jenom používat nůž. Ale gambler může dojít až k tomu, že to, co hraje, je alternativa k normálnímu životu – a jestli tak nějak vypadá jeho život, pak je to zlé.“

Cheryl Olsonová z lékařské fakulty na Harvardu se zaměřila na to, jak mohou rodiče využít sklon svých dětí k počítačovým hrám k výchově. „Typický teenager prostě střílečky hraje, ale zločinnost mládeže u nás významně neroste, naopak klesá,“ uvedla.

„Hraní her má svůj smysl – děti si zkouší vcítit do někoho jiného, soutěží, získávají sociální zkušenosti a učí se jednat ve složitých situacích,“ zdůraznila pozitivní stránku věci. Jeden z gamblerů Markeyho výzkumu to ale tak růžově nevidí: „Cokoli ukazuje mlácení, střílení, zabíjení, to vás nenaučí nic jiného než právě jen tohle.“

Kolik času vůbec má dítě trávit před obrazovkou, to zkoumali britští vědci. Bristolská univerzita soustředila údaje od tisícovky teenagerů, takže výsledky – i když na trochu jiném poli než závěry amerických psychologů – mají větší vypovídací hodnotu.

Chlapci i děvčata ve věku kolem 10 let dostali dotazníky, v nichž bylo 20 otázek týkajících se pěti okruhů. Zkoumaly problémy v emoční citlivosti, chování, hyperaktivitu či nepozornost, přátelské skupiny a problémy v socializaci (schopnosti začlenit se do skupiny). Současně dostal každý účastník na týden monitor fyzické aktivity, který zaznamenával jak sezení u počítače, tak venkovní pohybové činnosti.

Výsledky ukázaly, že děti, trávící u počítače nebo televize více než dvě hodiny denně, byly náchylnější k psychickým problémům. Jestliže navíc měly nedostatek fyzického pohybu, riziko problémů se zvyšovalo.

Děti, které trávily sezením, ale nad knihou nebo u domácích prací, více než dvě hodiny denně, byly po psychické stránce vyrovnanější.

To výzkum předpokládal, pracovní hypotéza ohledně pozitivní role fyzické aktivity se však k překvapení psychologů zcela nepotvrdila. Přiměřený pohyb sice tvořil předpoklad pro snížení emocionálních problémů a dobrých vztahů s kamarády, vázal se ale také k negativům – hyperaktivitě a uvolněnému chování.

„Zatímco krátký čas strávený u obrazovky se nijak negativně na dětech neodráží, nedá se říci, že by větší fyzická aktivity vyvážila dlouhé hodiny u televize,“ shrnula v časopise Pediatrics Angie Pageová z univerzitního centra pro duševní zdraví a výživu. „Víc jak dvě hodiny denně u obrazovky televize nebo počítače jsou předpokladem pro psychické problémy bez ohledu na to, jak aktivní dítě je,“ dodala.