Článek
A to přesto, že děti, které sem vstupovaly, byly většinou zdravé. Nešťastné matky mohly dokonce tajně porodit přímo v porodnici spojené s nalezincem a dítě tam zanechat.
Nalezinec pak pečoval o své svěřence až po práh jejich dospělosti.
Praha se dokonce mohla chlubit jedním z nejstarších nalezinců v Evropě. O odložené děti se starali už od počátku 17. století ve Vlašském špitále na Malé Straně. V poslední čtvrtině 18. století spojila Marie Terezie Vlašský špitál s novoměstským nalezincem a porodnicí Marie Magdalény.
Praha se mohla chlubit jedním z nejstarších nalezinců v Evropě. |
Její syn Josef II. ovšem situaci změnil - i když špitál patřil k nejlépe vedeným sociálně-zdravotním ústavům v Praze, nechal jej zrušit. Jeho nástupcem se pak stala nově zřízená porodnice a nalezinec u Apolináře. Zpráva královského českého gubernia o tom informovala veřejnost 30. července 1789: „Autočiště pro nešťastné těhotné osoby jest již před rukami. Císařská královská Milost ráčil k tomu vykázati stavení při chrámu páně Svatýho Apolináře.“
Provoz začal oficiálně právě 30. července 1789 a už 17. srpna, za úsvitu, aby nebudily nežádoucí pozornost, do něj vstoupily těhotné a šestinedělky s kojenci z Vlašského špitálu.
Všichni měli zajištěnou zdravotní péči, o vzdělání dětí se starali dva učitelé se třemi pomocníky, špitál zaměstnával externě i jednoho lékaře a ranlékaře (chirurga). Rodičky měly k dispozici jednu porodní bábu, která mimo jiné vítala nastávající matky u vchodu.
O práci se dělila s pomocnicí. Vedle nich měl ústav tři opatrovnice, kuchařku a služku.
Všestranné zaměření špitálu ilustrovala slova: „Ze svého úřadu opatruje ty, které zavrhla rodička, živí chudé, učí, co je třeba.“ Po otevření nového nalezince u Apolináře čekalo už třicet rodiček na porod. Podle záznamů evidoval ústav tehdy 903 děti - většina žila v pěstounské péči na venkově.
Mezi matkami, které v zoufalé situaci opouštěly své děti, převažovaly ženy svobodné, v 19. století nejvíc služky, které v roce 1881 tvořily 45 procent pražských žen. Občas se mezi nimi objevily prostitutky. Ženy, které si přinesly osvědčení o své nemajetnosti, jež vydával farář v domovské obci, ošetřili v ústavu zadarmo. Část z nich pobývala v porodnici ještě několik měsíců a kojily děti z nalezince i porodnice. Až poté se rozhodovaly, co s kojeňátkem udělají - většinou v nalezinci zůstalo.
Zato bohaté ženy rodily inkognito na tajném oddělení - právě kvůli utajení měla budova dva vchody, tajný a veřejný. I děti majetných rodiček většinou zůstávaly v nalezinci. Osudy některých z nich byly dramatické.
Johana jest skoro blbá
Tak v říjnu 1891 psal úředník z ředitelství Královské zemské porodnice a nalezince u Apolináře o jisté Johaně Hněvkovské, jednadvacetileté dívce, jejíž životní dráha nezačala právě šťastně: „Jest nepamětlivá, žádného ponětí nemá, tak že pro tuto vadu ku práci a samostatné výživě schopná není, tudíž na podporu dobrých lidí odkázána jest.“ (Spisy o zemském nalezinci jsou uloženy v Národním archivu.)
Johana se narodila neznámé matce v porodnici a poté skončila v zemském nalezinci, odkud ji předali pěstounům, manželům Váňovým ze Skrýšova u Votic. Slabomyslná, pomalá Johana jim působila samé potíže, a proto žádali nalezinec o lékařský posudek, aby ji dali do „bezplatné péče v ústavu pro idioty“. Jan Váňa, nádeník a otec několika dětí, se odpovědi dočkal.
Lékař Fabianus vystavil posudek zcela jasný: „Johana jest slabého ducha, takřka skoro jest blbá.“ Manželé Váňovi ovšem věděli, že „na něco blbá není“ - před rokem 25. září 1890 informovali totiž nalezinec v dopise o tom, že „venku porodila dítě nemanželské a my teď živit je musíme“. Pěstouni ovšem dostávali od nalezince za svou péči peníze. Za Johanu a její dceru Růženu posílal nalezinec Váňovým tři zlaté měsíčně. Ti ale přesto trvali na tom, že Johana musí do ústavu.
Nakonec se jim úsilí podařilo - přijal ji ústav pro slabomyslné Jednoty paní u sv. Anny v Praze za 150 zlatých ročně. Dcera Růženka zůstala u Váňových. Ve zprávách o Růženě, zasílaných do nalezince, se objevovalo stále totéž: „Je to celkem hodné děvče a pomáhá v kuchyni.“
Nalezincem prošly tisíce dětí. Právě jeho existence zabránila mnohým nastávajícím matkám, aby si nechaly udělat neodborný potrat či samy zasáhly do svého organismu jehlicí či ramínkem na šaty, nebo je zachránila ještě před něčím horším - zavražděním vlastního novorozence (ve středověku byl tento čin trestán zahrabáním dítěte spolu s živou matkou, v 19. století vražednici čekal provaz).
Inkognito platilo i pro chudé
Ne všechny děti měly tak pohnutý život jako Johana. Zažily i okamžiky šťastné. Tak v květnu 1911 žádal horník Jaroslav Řehák z Novousedlic u Teplic zemský nalezinec u Apolináře o to, aby si v něm mohl vyzvednout svého syna Jaroslava Ledna, „neb mám svoje vojenské povinnosti odbyté, mohu se tudíž ženiti a pohromadě s matkou děcka jsem“. Dítě dostal - nebylo sice v ústavu, ale vychovávala jej pěstounka a ta mu synka přivezla. Malý Leden tak skončil ve své vlastní rodině.
I takové případy se stávaly - někteří otcové se kvůli vojně nebo nedostatku peněz o potomka zpočátku nemohli starat, ale když svou situaci vyřešili, přihlásili se. Přesto dětí, kterých si otcové či matky brali domů, bylo žalostně málo. V ústavu převažovaly ženy chudičké, s nepatrnou možností dítě uživit. Byly šťastné, že jim nalezinec alespoň „poskytl oděv a pleny, a kdyby nečisté byly, vším je zaopatřil“.
Mnohé chtěly zůstat v úplné tajnosti kvůli svému okolí i zaměstnání a nalezinec jim inkognito ochotně poskytoval. Zpráva gubernia o tom výslovně uváděla: „Těhotná nebude ani o jejím jméně, tím méně po porodu o jméně dítěte otce tázána.“ Musela mít ovšem u sebe cedulku se jménem, „kdyby osoba ta zemřela“.
Většina dětí z nalezince skončila v pěstounské péči. Byli to převážně chudí venkované, vděční za peníz, který jim nalezinec poskytoval. Dítě u nich žilo ve skromných, málo hygienických poměrech. Pěstouny si nalezinec prověřoval. Museli „o své dobré zachovalosti svědectví od faráře a místní vrchnosti prokázati“. Přes stálý pěstounský zájem nestačil nalezinec čelit pořád sílícímu přílivu rodiček.
Hlávkův červený dům okouzlil
O jeho rozšíření proto bojoval jak rozzuřený lev Antonín Jungmann, bratr Josefa Jungmanna, který nastoupil do porodnice v roce 1811. Díky jeho úsilí byla porodnice v letech 1824-1827 skutečně rozšířena. Ani to nestačilo.
Vše vyřešila až velkorysá koncepce postavení nové porodnice. Od roku 1863 připravoval její projekt slavný stavitel a mecenáš Josef Hlávka. Dům z červených cihel mnohé okouzlil. Romantický tajemný novogotický sloh, kaple s diamantovou klenbou, jedenáct provozních i léčebných traktů, vzájemně propojených, naplnily nadšením i lékaře. Provoz porodnice byl zahájen v dubnu 1875.
V porodnici bylo 360 lůžek, dvě tajná oddělení a porodní sály. Nalezinec si na novou budovu musel počkat. Nová budova byla otevřena až v roce 1898. Vzniklo v ní české oddělení a od roku 1900 německé v ulici U Karlova 2. Obě oddělení měla 120 dvojitých lůžek pro kojence a jejich kojné a 30 lůžek pro starší děti. Bylo to něco zcela jiného než starý nalezinec v 19. století. Ten měl ovšem výhodu - o děti se v něm pečovalo déle.
Původně se v nalezinci starali o děti do 12 let, od roku 1829 se tato lhůta zkrátila na deset a nakonec v roce 1861 ustálila na šesti letech. Ne všechny děti v nalezinci zůstaly. Někdy matka o své dítě usilovala i za cenu komplikací v rodinném životě.
Dívka zachovalá
Tak např. v roce 1908 psala služka a bývalá číšnice Josefa Veselá vedení nalezince: „Byla jsem vždy dívka zachovalá, na mé mravné chování jsem všude byla dobře doporučená.“ Její příběh byl barvotiskový - nechala se svést nápadníkem, otěhotněla a vyhledala porodnici s nalezincem. Tam porodila v červnu 1908 dceru Helenu.
Tu v nalezinci nechala a začala usilovně pátrat po otci - hodlala na něj podat žalobu kvůli výživnému. V tom jí podle jejího mínění měl pomáhat nalezinec. Svůdcem byl v jejím případě jistý osmadvacetiletý zámečník Josef Kovář, ženatý, což z pochopitelných důvodů před Josefou zatajil.
Podle Josefy její neštěstí zavinili bývalý hostinský Karl Kohl a jeho žena Amálie z Ebersdorfu u Frýdlantu. Zaměstnávali Josefu od 24. 8. do 24. 9. 1907 a zle se jí to vyplatilo. Zpočátku v lokále jenom uklízela, ale pak jí Kohlová přikázala, že „musím též při výčepu pivo vypomáhat a hosty obsluhovat, že jí není možné vše zastati“.
Josefa nabídku neustále odmítala, ale „pak se objevil muž, a poněvadž ten mne neustále stíhal, seznámila jsem se s ním, on sdělil mně, že jest ňáký Josef Kovář a že jest svobodný“. Josefa po tomto „objevení“ skutečně začala dělat kelnerku (číšnici).
Později uvedla, že těhotenství jí způsobili Kohlovi, protože s Kovářem umluvili, aby do lokálu chodil, „a tím ji dostal“. Po měsíci Josefa změnila místo, a když „spozorovala jsem, v jakém stavu se nalézám“, začala se shánět po Kovářovi. Marně. Ani nalezinec nepomohl.
Nakonec si malou Helenku vzali manželé Šlaissnerovi z obce Velce. S těmi byla Josefa v neustálém písemném styku a oni jí štědře odpisovali. Zejména žádali „o něco starého na plenky, velkej, silnej šat, tmavej“ a „kupte ňákou cejšku, ale ne tak malinkou, jako ty, co ste mně dala. Když jí do nich zavinu, tak koukají celý nožičky.“
Josefa neustále pracovala jako služka, aby vydělala na drobné dárky a požadavky pěstounů. Nakonec se znovu vdala a Helenku vzala k sobě. Neměla to jednoduché, před mužem tajila, že otec dítěte byl ženatý, a povzdechla si: „Dítě nemanželské vzbudí v domácnosti hádky, tak jest to u nás.“ Tak či tak, Helenka vyrůstala u matky. A to byl úspěch.
Úmrtnost byla strašlivá
- Úmrtnost v nalezincích byla i přes snahy lékařů otřesná. Například údaj z roku 1858 tvrdí, že zemřely všechny přijaté děti a ještě zbylé z minulého roku (přijímalo se až sedm kojenců denně).
- Důvody smrti byly nejrůznější, a to i u matek - TBC, pneumonie, bronchitida, tetanus, dětská obrna. Situace se zlepšila až ve druhé polovině 19. století.
- Úroveň života opuštěných dětí se zlepšila v roce 1918, kdy se z nalezince stal Ústav pro péči o dítě. Ten přijímal i nemocné děti až do dvou let. To už byla jiná situace než v 19. století. Většina dětí z nalezince skončila v pěstounské péči.