Dvojčata, fenomén ze zkumavky

„Když nám řekli, že to budou dvojčátka, tak jsem prošla prvotním šokem, chvíli jsem se s tím sžívala a pochybovala, jestli to vůbec zvládnu, ale pak už jsem se jich nemohla dočkat a těšila jsem se, jak každá z nich bude vypadat,“ vzpomíná čtyřicetiletá maminka Marika Saláková z pražského sídliště Prosek na své pocity před rokem a čtvrt, kdy ke své šestileté dceři Karolíně přivedla na svět ještě Nikolku a Kateřinku.

Co na tom, že několik let bude žít pětičlenná rodina z jednoho platu řidiče v autodopravě a paní Marika se v prvních měsících od porodu nezastavila? Rodiče, kterým se horko těžko s pomocí lékařů podaří počít dítě, takové otázky zpravidla neřeší. A ani je nenapadne si stěžovat. Vždyť by to bylo v jejich očích rouhání. „Zaplať pánbůh za to, protože nebýt umělého oplodnění, neměla bych ani jedno dítě,“ říká se spokojeným úsměvem trojnásobná maminka.

Vzhledem k tomu, že centra asistované reprodukce praskají ve švech, dá se předpokládat, že boom dvojčat, který u nás výrazně nastartoval po roce 1995, bude pokračovat.

„Aby měl pár maximální naději na úspěšnou léčbu, přenáší se při umělém oplodnění větší počet embryí, byť s rizikem vzniku vícečetné gravidity,“ vysvětluje Tonko Mardešič, vedoucí lékař Sanatoria Pronatal.

Ze zdravotního pojištění jsou totiž hrazeny nanejvýš tři cykly mimotělního početí, takže další pokusy by si zájemci museli hradit sami. Státy jako Belgie či Slovinsko, kde se pracuje pouze s jediným embryem, zdvojnásobily počet přenosů hrazených pojišťovnou na šest.

Přestože se nyní u nás více než dva zárodky zavádějí výjimečně, počet dvojčat díky zvyšující se efektivitě léčby neklesá. „Páry, které dvojčata zásadně odmítají, dnes požadují přenos pouze jednoho kvalitního embrya, podobně jako ženy, kterým se po mimotělním oplodnění dvojčata už narodila,“ říká docent Mardešič.

Pro mnohé rodiče, kteří si užili své s jedním miminkem, je představa dvou dětí narozených současně noční můrou. Jiní se na to dívají pragmaticky s tím, že raději v prvních letech podstoupí větší zápřah a uskromní se, ale mateřskou aspoň zvládnou jedním vrzem a nebudou delší dobu odkázáni na jeden příjem.

V každém případě se však musí připravit na to, že začátky budou finančně hodně krušné, protože rodičovský příspěvek je stejný jako u jednoho dítěte. Přitom jenom umělá výživa pro dva kojence přijde měsíčně na čtyři tisíce.

Jestliže nastávající maminky dvojčat mají během těhotenství přímo naordinovaný odpočinek a řada z nich dokonce stráví několik měsíců na nemocničním lůžku, o to větší pozdvižení pro ně nastane po porodu. Vyprávět o tom může Gabriela Vítková, předsedkyně Klubu dvojčat a vícerčat, která je sama matkou dvou šestnáctiletých chlapců.

„Ženy, které jsou na pokraji fyzických i psychických sil, chtějí hlavně slyšet někoho, kdo to zažil a přežil,“ směje se s nadhledem a podotýká, že maminky si většinou nedokážou vhodně zorganizovat den.

„Všechno musíte dělat dvakrát, takže nestíháte nic jiného než přebalovat, kojit a převlékat. Přitom se dá vymyslet denní režim, který by se za každou cenu, jak je dneska běžné, nepřizpůsoboval dítěti. Miminka by si měla zvyknout na to, že v určitou dobu se koupe, jí a spí, přičemž je důležité oddělovat noční spaní od denního.

Když máte jedno dítě, tak nad tím ani neuvažujete a nosíte ho na sobě přivázané čtyřiadvacet hodin denně,“ říká Gabriela Vítková s tím, že mít dvojčata se časem ukáže jako výhoda.

„Dvojčata jsou nakonec lépe vybavena pro život, protože v běžných podmínkách není možné je rozmazlit, a čas, který jim zpočátku věnujete, se vám velmi brzy vrátí. Už kolem jednoho roku si spolu hrají, motivují se a mnohem dříve jsou z nich parťáci, kteří jsou na sebe navázáni celý život. Mají i velmi podobné osudy, ve stejný moment jsou dole a pak nahoře, nacházejí si podobné typy partnerů.“

Pomoc v Klubu dvojčat hledají často maminky perfekcionistky, které byly před početím zvyklé mít domácnost jako ze škatulky a myslely si, že se k uklízení brzy po porodu vrátí. „Dělají spoustu věcí zbytečně jenom proto, že nevědí, že je dělat nemusejí. Některé musejí mít každý den vyluxováno, dvakrát denně navařeno, žehlí každou věc, která projde pračkou, a každý měsíc myjí okna. Jenže pak zjistí, že fyzických sil mají jenom omezené množství,“ líčí Gabriela Vítková.

„Teprve poslední tři měsíce, kdy holky začaly chodit a trošku mluvit, mám konečně pocit, že jsem maminka, a ne jenom nějaký vyhořelý aparát, který obstarává potomky a ani nemá čas se s nimi pomazlit,“ svěřuje se Veronika Pávová, jednatřicetiletá maminka Aničky a Marušky, do kterých před druhými narozeninami vjel ďáblík a každá teď v parku běhá na jinou stranu. Obvyklý problém batolecího věku, který se dá elegantně vyřešit jedině tím, že si seženete někoho k ruce.

„Manžel mi neuvěřitelně pomáhá, dokonce si na necelé dva měsíce vzal rodičovskou dovolenou a v době, kdy bylo nejhůř, si v rámci možností upravil podmínky v zaměstnání, aby mohl být co nejvíce s námi. To znamená, že nechodí jako spousta ostatních domů v osm, ale přijde už kolem páté,“ vypráví Veronika, která je stejně jako její muž profesí neurolog.

Záhy se podařilo technicky zvládnout kojení dvou dětí najednou a teď s tím nedokáže přestat, i když si myslí, že by to holky ustály bez problémů. Možná jim tím kompenzuje nedostatek intimnějších chvilek v dřívějším období.

„První rok a čtvrt mi rozhodně nepřipadal jako vztah mezi mnou a dětmi. Neměla jsem ani minutu na oddech. Když jedna usnula, tak se druhá probudila, takže jsem neměla ani kdy si je pořádně pochovat, natož si s nimi hrát. Po určité době se mi zdálo, že jsem si toho na sebe vzala nějak moc, ale teď už vím, že chci ještě další děti.“

Marika Saláková sice tušila, že to s dvojčaty od začátku nepůjde tak hladce jako se starší Kájou, ale nečekala, že problémy nastanou už při shánění kočárku. „Kdybychom koupili tandem za sebou, tak bychom se do výtahu nevešli na délku, takže jsme pořídili kočárek, který měl do šířky necelých osmdesát centimetrů, ale už při cestě z obchodu jsem zjistila, že výtahovými dveřmi v paneláku neprojede,“ popisuje peripetie ještě z doby těhotenství.

„Správní firma mi naštěstí vyšla vstříc a zařídila vedle vchodu místnost jako kočárkárnu, kde přestupujeme do užšího kočárku na cestu do devátého patra. Než jsem si zvykla, tak mi to trvalo. Zvlášť náročné bylo, když jsem měla tašku s nákupem nebo když holky spaly a přenášením se vzbudily.

Teď už mám zaběhnutý režim a vím, že třeba v naší samoobsluze projedu s kočárkem jenom kolem dvou pokladen, před cestou autobusem se musím podívat, v kolik jedou nízkopodlažní spoje, a u metra zjišťuju, jestli je ve stanici výtah, protože po eskalátorech nevyjedu. Když jsem to jednou zkusila, sjelo mi kolo a málem jsem holky vyklopila,“ říká Marika Saláková, které s dvojčaty pomáhá víc starší dcera než manžel, protože ten je celý týden na cestách.

Vzhledem k tomu, že Salákovi ještě minimálně jedno dítě plánovali, schovávali si po Káje oblečení, hračky a další věci, takže jedinou vyšší částku dala rodina za kočárek, na který padlo téměř celé šestadvacetitisícové porodné.

„Nikdy jsme si nežili na vysoké noze, nechodili jsme do restaurací a za zábavou, jenom jsme si mohli koupit věci, které se nám prostě líbily, ale k životu jsme je nutně nepotřebovali. A to teď vždycky nejde,“ odpovídá paní Marika na otázku, v čem se museli po narození dvojčat uskromnit. Brala by raději jedno dítě než dvojčata? „Určitě ne, dvě děti - to je přece dvojnásobná radost.“