Článek
Kojenci, jejichž potřeby docházejí, pokud jde o mezilidský kontakt, plného uspokojení, pláčí totiž daleko méně než ti, kterým rodiče nevěnují příliš času. "Platí to zejména pro první týdny po narození," uvedl časopisu New Scientist Ian St James-Roberts z institutu pro výzkum výchovy při londýnské univerzitě. A teorii o správném instinktivním jednání čerstvých otců a matek podložil přesvědčivými čísly.
Takříkajíc pod lupu si vzal rodiče ve Velké Británii, Spojených státech a Dánsku. Přiměl je, aby denně přesně a pečlivě zaznamenávali čas, kdy se ozve dětský pláč a zároveň uvedli, jak se zachovali k malému človíčkovi. Kromě toho od nich St James-Roberts dostal zvukové nahrávky a na vlastní oči se přesvědčil o jednání dospělých při třech návštěvách, jež proběhly v přesně stanovených intervalech.
První se uskutečnila, když dítě bylo ve věku od jednoho do dvou a půl až šesti týdnů, druhá od šesti do deseti až čtrnácti týdnů. Třetí pak po dovršení tří měsíců. Jedna skupina rodičů se synkovi či dcerce věnovala kolem šestnácti hodin denně, druhá zhruba deset a třetí jim zasvětila pouze 8,5 hodiny.
A právě kojenci, jimž byla věnována nejmenší pozornost, plakali a fňukali až o polovinu více než ti, kteří měli častěji u sebe blízkého dospělého. Navzdory tomu, že byli v suchu, měli plná bříška a po fyzické stránce jim v podstatě vůbec nic nechybělo. St James-Roberts neshledal téměř žádné rozdíly ve výsledcích šestnáctihodinové a desetihodinové péče. Naopak rodiče, kteří se ubírali takříkajíc zlatou střední cestou, si pochvalovali, že se jejich miminko v noci nebudí a dokáže ji celou prospat.