Dětská dvojjazyčnost – fenomén dnešní doby

Nejčastějším jazykem, který si dítě v rámci komunikace osvojí, je mateřský jazyk, tedy jazyk, ve kterém s ním komunikuje matka. Část dětí je však od narození vystavena vlivu dvou rozdílných jazyků a stává se spontánně dvojjazyčným – bilingvním. Nejčastějším důvodem, proč se dítě stane dvojjazyčným, je to, že se narodí do smíšené rodiny, kde má každý z rodičů jiný mateřský jazyk. Příčinou vzniku bilingvismu ale může být i emigrace rodiny. V takovém případě jinak mluví dítě doma, kde rodina stále používá svůj rodný jazyk, a jinak na veřejnosti v hostitelské zemi.

Dvojjazyčně mohou být vychovávány i děti z etnických menšin, jejichž jazyk může být zcela odlišný od jazyka většinové populace.

Definic, které se snaží zachytit pojem bilingvismus, je více. Italský psycholingvista Renzo Tione uvádí, že „bilingvismus je stupeň komunikační kompetence, jež je dostačující k efektivní komunikaci ve více než jednom jazyce“. Tato definice je však používána u dospělých osob.

„Pokud jde o bilingvismus u dětí, nesetkal jsem se s žádnou adekvátní definicí. Je to i důsledek toho, že dětský bilingvismus je poměrně málo prozkoumán,“ uvádí prof. PhDr. Jan Průcha, DrSc. v publikaci Dětská řeč a komunikace, vydané nakladatelstvím Grada.

Proces získání dvojjazyčnosti u dítěte může být dvojí. Kromě spontánního bilingvismu, o němž již byla zmínka, existuje i bilingvismus záměrně získaný. K tomu dochází v rámci intenzívního cíleného vzdělávání během předškolní či školní docházky.

U každého dvojjazyčného dítěte i dospělého je jeden ze dvou (případně i více jazyků) dominantnější a člověkem preferovanější. Příčin, proč k tomu dochází, je více. Někdy je dominantní ten jazyk, který dospělý člověk častěji používá v rámci své profese, u dítěte se jím může stát jazyk, ve kterém studuje a komunikuje s kamarády. V některých případech se více užívaným jazykem stane jazyk, který je pro člověka prestižnější z hlediska společenského postavení.

Pokud se dítě narodí do dvojjazyčné rodiny a je od prvních dnů svého života vystaveno působení dvou jazyků, je předpoklad, že u něj dojde k osvojení obou jazyků souběžně, ovšem nemusí to být pravidlem. Pokud je působení jednoho jazyka výrazně slabší, než je působení druhého jazyka, dvojjazyčnost nevznikne. Vše tedy závisí pouze na množství jazykových podnětů, které jsou od rodičů přímo vysílány k dítěti.

Předpokladem vybudování dvojjazyčnosti u dítěte přistěhovalců, které je začleněno do intenzívní školní jazykové výuky, je důsledné používání pouze jednoho jazyka v rámci rodinné komunikace s tím, že druhý jazyk, jazyk většinové populace, si dítě osvojí z jiných zdrojů, a těmi mohou být nejen škola a kamarádi, ale i sdělovací prostředky.

Většina studií ukazuje, že spontánní dvojjazyčnost má pro dítě velký klad. Nejenže je dítě schopno komunikovat ve dvou odlišných jazycích, ale má i větší rozhled a vyšší kulturní obohacení. Některé vědecké práce poukazují i na to, že dvojjazyční jedinci mají často vyšší intelektuální schopnosti a ve škole dosahují lepších výsledků než děti jednojazyčné.

Pro negativní efekt dvojjazyčné výchovy byl používán fakt, že dvojjazyčné děti v raném věku velmi často v komunikaci zaostávají za dětmi jednojazyčnými a začínají mluvit až kolem dvou let věku, v těchto případech je protiargumentem skutečnost, že většina dětí dokáže ve stejném období užívat jazyky podle toho, na koho mluví, a rozeznává, který jazykový kód je vhodný pro kterého rodiče.

Ve prospěch jak spontánní, tak záměrné edukační výchovy vedoucí ke dvojjazyčnosti hovoří i to, že pokud je dítě plynule převáděno působením intenzívního školního vzdělávání k používání druhého jazyka, nedochází k brždění ve vývoji prvního osvojeného jazyka, a to ani tehdy, stane-li se druhý jazyk postupně jazykem dominantnějším a dítětem častěji používaným.

Ovšem pokud si má dítě osvojit druhý jazyk, je nutné, aby byl jeho vliv dostatečně intenzívní. Jazykové kurzy, které jsou vedeny v rámci běžných školek, či běžná školní výuka cizího jazyka, tak jak je známa v našich podmínkách, k dvojjazyčnosti nevedou.

Aby se dítě v rámci vzdělávání stalo dvojjazyčným, je nutné, aby bylo začleněno do bilingvních škol, kde může být druhým jazykem obklopeno podobně, jako je tomu v dvojjazyčných rodinách. K osvojení druhého jazyka je nutné, aby dítě bylo začleněno do prostředí, které je velmi podobné tomu, jenž dítě obklopuje v dvojjazyčných rodinách.

Zahájení výuky cizího jazyka v rámci několikahodinových kurzů, u nás nejčastěji angličtiny, již v období návštěvy běžných mateřských škol nevede později v dospělosti ke vzniku dvojjazyčnosti, ani k lepším znalostem jazyka v rámci hodnocení mezi dětmi, které se jazyk začaly učit na základní či střední škole.

Termínem mateřská řeč je označen jazyk, ve kterém matka komunikuje se svým dítětem, tento jazyk může být odlišný od jazyka, které dítě později bude mít jako hlavní komunikační jazyk, tak je tomu u matek-cizinek, které v zemi, do které se vdaly, porodí dítě, s nímž komunikují ve své rodné řeči, nikoli v úředním jazyce státu, kde žijí.

Studie zaměřené na bližší poznání způsobu komunikace mezi matkou a dítětem ukázaly, že mateřský jazyk a komunikace v něm mají některá svá specifika:

Podle odborníků je přizpůsobení mluvy matky na dítě intuitivní a probíhá zcela spontánně. Pravidla, jimiž se řídí komunikace v mateřském jazyce, matky používají téměř při každé komunikaci se svým dítětem, otcové se těmito pravidly řídí méně často.

Zdroj: Dětská řeč a komunikace, Jan Průcha, vydavatelství Grada