Článek
Je časté, že se děti v ústavní péči vídají se svými rodiči nebo rodinnými příslušníky?
Nemám zmapovanou situaci v Čechách, ale můžu to odhadnout na základě rozhovorů s kolegy u vás. Na Slovensku se situace za posledních 20 let velmi posunula. Před 20 lety bylo v kontaktu s biologickou rodinou asi 10 % dětí, které vyrůstaly v ústavní péči, nyní je to téměř 50 %. Myslím, že v Čechách to bude kolem těch 10 %, nemám přesné statistiky, je to spíš můj odhad z praxe.
Čím to, že jsou rozdíly mezi praxí na Slovensku a u nás tak výrazné?
Rozdíl je v tom, že na Slovensku už odborníci rozumějí tomu, proč je kontakt s biologickou rodinou důležitý. V Čechách se ještě setkávám s tím, že lidé, kteří pracují s dětmi, tomu ne vždy věří. Zákony máme velmi podobné, zádrhel v České republice je ale v tom, že dětské domovy stále patří pod ministerstvo školství. Často tak nevnímají sociální aspekt, který je velmi zásadní. Soustřeďují se spíše na vzdělávání. Na Slovensku spadá problematika ústavní péče pod ministerstvo práce a sociálních věcí.
Ten fokus pouze na vzdělání je ale krátkozraký, pokud budeme k dětem přistupovat v sociálním ohledu, léčit jejich traumata, budou se také lépe učit a podávat lepší výkon. Možná v aktuálním momentě léčení traumat na tom budou hůře, potom se jim ale uleví a děti budou schopnější žít, budou veselejší, optimističtí. To je důvod, proč se tomu věnovat.
Nejčastější mýty o pěstounství, které lidem brání v rozhodnutí do toho jít
To potvrzují i dětské domovy, které se vydaly touto cestou. Jejich děti poslouchají, neberou drogy, neunikají do závislostí.
Další problém je nedostatek psychologů. Na Slovensku máme na 20 dětí minimálně jednoho psychologa, v Čechách je ale psychologů v dětských domovech málo.
Proč je důležité se o toto téma zajímat a snažit se, aby měly děti kontakt se svou biologickou rodinou?
Odpovím dvěma slovy: identita a sebehodnota. Každé dítě, které nevyrůstá se svými rodiči, má velmi nejistou identitu. Pro nás je přirozené, že jsme pokračovatelé rodičů, cítíme jejich lásku a podporu. Pokud není rodinné zázemí ideální, tak i tak máme stále nějaké povědomí o tom, kam patříme. Vím, že toto je moje komunita, moje obec, moje postel, tady bydlím…
Dítě v ústavní péči tento pocit ztrácí. Zajímavé je, že se to děje nejen v dětských domovech, ale také v pěstounské péči, i když se pěstouni dětem věnují maximálně, tak identitu dětem nedají. Není možné se identifikovat jinde než ve své vlastní rodině, tedy tam, kde se narodím. To potvrzují i rozsáhlé americké výzkumy.
Adoptované děti mají problém s identitou, i když jsou osvojené už jako miminka. V dospívání často říkají já nevím, co mi je, ale něco mi chybí. V tom působí podvědomí. Lidské bytosti jsme už u matky v břiše, dítě vnímá, jestli je milované nebo očekávané, ještě když je nenarozené. S matkou se dítě identifikuje nejsnáze, pozná její vůni, tak je to ostatně i v živočišné říši. S nikým jiným není identifikace kompletní.
Danka Pukancová
Dále jste zmínila sebehodnotu, jaký s ní mají děti v ústavní péči problém?
Když mám pocit, že mám špatné rodiče, pak trpím tím, že ani já nemám hodnotu. Pokud se o rodičích nemluví, nic o nich nevím, tak je to problém. O jakých lidech se nemluví? No o těch, kteří ani nestojí za zmínku.
Když si myslím, že nemám dobré rodiče, pak nejsem dobrý ani já a ani mé okolí. Takto děti přemýšlí. Často pak mají tendence unikat do drog nebo alkoholu. V podstatě nechtějí žít, jsou nehodní.
Mnohé děti to takto i popisují, nechtějí žít, vstát z postele, nechtějí podávat výkon, mají ze sebe špatný pocit, neumí vyhrávat, soutěžit, stačí jim průměr. Nevěří systému, lidem, kamarádům.
Děti potřebují znát pravdu, vidět rodiče a konfrontovat se s nimi. Vždy je potřeba usilovat o kontakt s biologickou rodinou, i cesta může být cíl. Důležité je porozumět, co se v rodině stalo a proč je dítě v ústavní péči. Dítě potřebuje mámu vidět, přijmout svoji historii. Pravda ho léčí.
Proč je důležitý kontakt s biologickou rodinou?
Aby děti zjistily, že jejich rodiče mají i nějaké dobré vlastnosti, ne jenom špatné stránky. Mnozí rodiče dětem ublížili, týrali je, nestarali se o ně… a my se ptáme, proč se to dělo? Proč je zanedbávají?
Někdy jsou rodiče na výchovu a starost sami, nemají podporu partnerů nebo rodiny. Nebo sami prožili velmi těžké dětství a nemají příklad, jak se o dítě starat. To je velký problém, děti, které vyrostly v ústavní péči, často nemají vzory a nenaučí se být rodiči.
Terezie Sverdlinová: Dětem je nejlépe doma, pokud je to pro ně bezpečné místo
Pokud dítě pochází například z rodiny alkoholiků, tak je to hrozné, ale je to jediná rodina, kterou člověk má. A my se musíme naučit s touto historií pracovat, samozřejmě tak, aby to bylo pro dítě bezpečné, ale zároveň taky tak, aby to bylo pravdivé.
Děti potřebují znát pravdu, vidět rodiče a konfrontovat se s nimi. Vždy je potřeba usilovat o kontakt s biologickou rodinou, i cesta může být cíl. Důležité je porozumět, co se v rodině stalo a proč je dítě v ústavní péči. Dítě potřebuje mámu vidět, přijmout svoji historii. Pravda ho léčí. Musí to ale být za doprovodu moudrých a laskavých lidí a odborníků.
Můžete uvést konkrétní příklad, proč je potřeba vyrovnat se s minulostí?
Málokterý člověk, který vyrostl v ústavní péči, založí rodinu nebo se vdá či ožení, a pokud ano, pak to jsou ti, kteří měli kontakt se svojí biologickou rodinou. Ti pak mají relativně dobrý život, umí být rodiči, milují své partnery, nestřídají je.
Já jsem stále ve spojení s pěti mladými lidmi, kteří vyrostli v dětském domově, dnes jim je 30 let, už jsou dospělí a žijí v cizině. Jedna z nich je vdaná a má jedno dítě, na další si netroufne. Druhý chlapec má dítě, ale je rozvedený. A ti další tři jsou sami. Mají kamarády a známé, ale když se s nimi bavím, tak vycítím, že šťastní nejsou.
Žijí v cizině, přemýšlí, že se vrátí zpátky, ale nemají tu žádné kontakty, dřív se to propojení s biologickou rodinou nepodporovalo vůbec. To jsou moje zkušenosti, které mě přesvědčují, že to má smysl.
Proces osvojení dítěte trvá i několik let. Přednost mají manželé a ti, kteří nehledí na etnikum
Kteří lidé jsou v tomto procesu zásadní?
Nezbytná je práce psychologa, je nutné s dětmi průběžně hovořit a připravovat je na setkání a v ideálním případě pracovat zároveň i s biologickou rodinou.
Vyhledávání a kontaktování rodičů má na starosti sociální pracovník. Často je to detektivní práce, někteří rodiče třeba žijí na ulici, pokud není kontakt s matkou nebo otcem možný, pak stále můžeme hledat širší rodinu, prarodiče nebo třeba tetu. Spolupracujeme také s neziskovými organizacemi, které při tomto setkání pomáhají.
Jaké jsou konkrétní výsledky těchto snah?
Pracovala jsem dva a půl roku v malém nestátním dětském domově jako ředitelka a všechny děti byly v profesionálních rodinách. Práce s biologickou rodinou fungovala skvěle. Výsledkem bylo, že všechny děti byly na Vánoce doma u svých rodin. To bylo velmi efektivní, v rodinách jsme našli zdravé prvky. Děti strávily Vánoce o rodičů prarodičů nebo u tety.
Co když se setkání s biologickou rodinou nepovede?
V životě je vždy nejlepší prevence, když připravujeme návštěvu, děláme vše pro to, aby se návštěva povedla. Někdy to ale nevyjde, pak se musíme o dítě starat, být s ním, porozumět jeho emocím… když dítě přijde z návštěvy u biologických rodičů, očekáváme, že bude šťastné.
Děti ale prožívají ten čas návratu jako chaos a zmatek, jsou zlostné, malé děti se začnou počurávat. To je taková past, můžeme si říct, teď mu není dobře a bude lepší, když ty návštěvy nebudou. Když se nad tím zamyslíme, je to přesně o tom, že je dítě v bodě nula, kdy si začíná zpracovávat trauma, tady je moje máma a tady žiju, v ústavu nebo v pěstounské péči. To je špatná situace, mámu miluju, ale musím být tady.
Ale pokud se s těmito traumaty vyrovnají, mohou se posunout dál a smířit se s tím, kdo jsou. Nalézt svojí sebehodnotu.