Článek
Podle nich není lhaní ani u dětí žádnou výjimkou. Zatímco ve věku dvou let sáhne ke lži jen pětina dětí, u tříletých lže už plná polovina a u čtyřletých drtivá většina (90 %). Ve věku 12 let snad už není dítě, které by nelhalo a tomu prý nezabrání ani přísná náboženská výchova.
Mezi šestnáctiletými naopak počet lhářů klesá až na 70 procent. Jak děti dospívají, používají stále více „dobře míněné lži“ – nepravdy, které říká skoro každý, aby neranil city toho druhého.
V tomto věku, tedy od dvou do 16 let, zkoumali kanadští vědci celkem 1200 dětí. Některé z nich byly při lhaní značně lepší než zbytek, což prý svědčí o rychlém vývoji mozku.
„Rodiče by se neměli znepokojovat, pokud děti vyprávějí lži. Skoro všechny děti lžou. Ty, které mají lepší vývoj poznávacích funkcí, lžou lépe, protože dokážou zametat stopy. Mohou z nich později být bankéři,“ tvrdí šéf kanadského ústavu Kang Lee v listu The Sunday Times.
Prozrazovala je hračka a objevitel
Přesvědčiví lháři totiž musí být schopni respektovat skutečnost, zamlčet vše, co se jim nehodí, a se zbytkem manipulovat podle svých zájmů. To vyžaduje složitý myšlenkový proces, k němuž patří spojování dat z různých zdrojů a schopnost upravit je ve svůj prospěch. Kdo tedy dokáže už ve dvou letech manipulovat skutečností, je prý lépe připraven na své povolání.
Děti, které přesvědčivě lžou už v raném dětství, mají údajně i lepší vyhlídky na kariéru. Podle Leea a jeho týmu není žádná přímá vazba mezi dětským lhaním a podváděním u zkoušek, ať už těch školních nebo životních.
„Neměli byste své dítě fackovat nebo na ně křičet – místo toho s ním promluvte o cti a o zápornosti lhaní,“ doporučuje vědec.
Na dětech vyzkoušel dva druhy testů: ty mladší nechal sedět zády k hračkám a než opustil místnost, přikázal jim, aby se neobracely. Chování dětí sledovaly skryté kamery. Když pak lživě tvrdily, že se nedívaly, dostal je nejčastěji na otázku, jaká ta hračka za nimi je.
U starších použil test s otázkami na líci a odpověďmi na rubu listu. Zkoušené děti měly samozřejmě zákaz dívat se na odpovědi. Spolehlivě je však prozrazovalo to, když na otázku Kdo objevil Tunisko? odpovídaly: Presidius Akeman.
Když měly děti obhájit odpověď opsanou z rubu listu, nejčastěji tvrdily, že to jméno se učily v hodinách dějepisu. Jenže Tunisko je známo od nejstarších dob a tudíž neexistují žádní objevitelé, o nichž by se děti mohly učit.
