České děti mluví stále hůř, rodiče problém podceňují

„Nevzpomínám si na žádného spolužáka, který by v polovině 80. let, kdy jsem nastoupil do školy, špatně vyslovoval. Když už jsem slyšel někoho ráčkovat, byla to tehdy rarita, na kterou se také patřičně poukazovalo,“ vzpomíná tatínek druháka Lukáše. O to větší šok zažil před dvěma lety, když pro syna nemohl najít logopeda v dosahu svého bydliště. „Všichni měli narváno,“ říká dodnes s očima navrch hlavy obyvatel pražského sídliště Prosek, který si přeje zůstat v anonymitě.

S nadsázkou by se dalo mluvit o epidemii, protože i vada řeči může být nakažlivá. Stačí, když si nejlepší kamarád šlape na jazyk a dokonce i dítě, které dřív mluvilo správně, ho začne napodobovat. Ale to jsou spíš výjimky. Hlavní příčiny toho, proč dnešní děti mluví hůř než jejich rodiče, vidí odborníci jak v pasivní zábavě, jakou je televize, tak v nedostatku pohybu a větší neobratnosti dětí. „Motorika mluvidel souvisí s pohyblivostí celého těla,“ upozorňuje speciální pedagožka Šárka Kučerová, která má na starost přípravnou třídu v Základní škole Na Smetance v Praze 2.

Z patnácti kluků a holek jich má jedenáct vadu řeči. Většinou špatně vyslovují sykavky a hlásky l, r a ř, nerozlišují tvrdé a měkké slabiky. Děti cizinců zase mají problémy s nedostatečnou slovní zásobou. „Nepřichází v úvahu, abychom někoho přímo odmítli, ale doporučíme, aby rodiče s dítětem zašli do poradny a na logopedii a se školou ještě počkali,“ říká zástupkyně ředitelky Marie Chvalovská s tím, že pokud se pravidelně cvičí, měl by roční odklad k nápravě řeči stačit.

„Jenže typickým znakem dnešní rodiny a společnosti vůbec je nestíhání. Takže v září někdy zjistíme, že se dítě nikam neposunulo, protože rodičům to zkrátka časově nevycházelo,“ krčí rameny zástupkyně. Víc než problémy v komunikaci může vada řeči nadělat paseku ve školním prospěchu, protože dítě, které místo r vyslovuje l bude takto pravděpodobně i psát. Nehledě na to, že kvůli svému handicapu může hůř rozumět přečtenému textu.

„Škola není od toho, aby napravovala vady řeči,“ podotýká Šárka Kučerová s tím, že nejvíc práce by měli odvést společně s dětmi logopedové a rodiče. „Mnozí z nich málo využívají doby před nástupem potomka do školy, jsou nedůslední, a když dítě něco nebaví, mávnou nad tím rukou. Některým rodičům může vada řeči připadat i roztomilá nebo nemají srovnání s jinými dětmi a přijde jim to normální.“

Když dítěti ve dvou letech rozumí jenom jeho nejbližší, není na tom nic divného, ale už o rok později by se mělo vyjadřovat tak, aby ho pochopili i ostatní. „Překvapilo mě, když syna poslala dětská lékařka ve čtyřech letech na logopedii, protože nezvládal hlásky l, r a ř. Zdálo se nám to předčasné, a tak jsme doporučení odložili a čekali, až se řeč sama zlepší,“ vypráví Lukášův otec.

Jenže když se ani po roce a půl nic nezměnilo, za odborníkem přece jenom zašli a s vypětím všech sil stihli vady odstranit ještě před nástupem Lukáše do první třídy. Odklad byl pro rodiče nepředstavitelný, protože syn už se ve školce nudil.

„Nejdřív jsme několik týdnů trénovali l, které měl Lukáš hodně tvrdé, protože při artikulaci málo ohýbal jazyk. Po necelém čtvrt roce během prázdnin pak samo naskočilo r a brzy i ř. Proti jiným dětem jsme museli cvičit jenom chvilku, ale stálo nás to s manželkou hodně nervů. Lukáš se nenechal motivovat žádnou odměnou, takže jsme ho museli k pravidelnému tréninku nutit po zlém. Jsem rád, že to máme za sebou a že to netrvalo dlouho.“

„Vývoj řeči končí kolem sedmého roku. I pak lze samozřejmě leccos změnit, ale je to už velmi pracné,“ upozorňuje logopedka a autorka řady publikací Dana Kutálková z Nemocnice Na Homolce. V ordinaci se jí dveře netrhnou, přestože má pověst poměrně přísné ženy. „Svým způsobem bychom potřebovali vychovat i rodiče, aby si znovu našli cestu k obyčejným hrám, povídání a třeba i zpívání se svými dětmi.

Místo toho potomky zahrnují množstvím kroužků včetně angličtiny od šesti měsíců nebo kurzu kreslení pro roční děti. V tomto věku jsou podobné aktivity zcela zbytečné a nadbytek informací může dětem uškodit, protože povede k jejich ochrannému útlumu.

Takže děti se nakonec dívají, ale nevidí, slyší, ale nenaslouchají. Tento citát zakladatele moderní české logopedické školy profesora Sováka přesně vystihuje současnou situaci. Oslabené smyslové vnímání vede například nejen k nepřesné artikulaci, ale i k nepřesnému vnímání obsahu slov,“ dodává Dana Kutálková.

Jenže někdy rodiče za nic nemůžou, protože s handicapem se jejich dítě prostě už narodilo. To je případ sedmileté Adélky z pražských Stodůlek, která přišla na svět s vazivovými srůsty v čelistech. „Bohužel se na tuto diagnózu přišlo až téměř ve čtyřech letech během operace, při které dceři vytrhali všechny mléčné zuby, protože měla v ústech málo místa na jejich čištění,“ vzpomíná Adélčina maminka Dana Šprynarová. Teprve rok po operaci se ve svých pěti letech mohla dívka začít učit pracovat s jazykem a správně vyslovovat.

Přes všechny komplikace nastoupila do školy už týden před svými šestými narozeninami. „Adélka je jinak hodně šikovná, takže nám odborníci doporučili, že není na co čekat, pokud jí vybereme školu, kde nebudou vyžadovat přesnou výslovnost hlásek. Na konci první třídy jsme se ale stejně po konzultaci s pedagogy rozhodli, že si první ročník zopakuje. Hlavně proto, abychom jí dodali pocit jistoty a sebevědomí a také trochu času k dalšímu zlepšení v řeči.“

Nedostatky ve verbální komunikaci se snaží temperamentní dívenka dohnat přátelským chováním a živou řečí těla. Jednou za čtrnáct dní navštěvuje logopedku a pravidelně trénuje i doma. Jenže slibně se rozjíždějící nápravě řeči udělalo nedávno čáru přes rozpočet vyšetření na foniatrii, kde zjistili, že Adélce správně nefunguje patro.

„Musíme teď zajít na oddělení plastické chirurgie, kde nám sdělí, zda bude možné jeho správnou funkci zajistit masážemi, nebo zda bude Adélka muset podstoupit chirurgický zákrok,“ říká Dana Šprynarová. Z nasazení, které věnuje zlepšování řeči své dcery už je sice hodně unavená, ale problém dokáže vidět s nadhledem. „Zatímco jiný doma s dítětem musí trénovat počty nebo čtení, my rozhýbáváme jazyk a nacvičujeme hlásky.“

Z toho, jak mluví jejich spolužáci, děti na prvním stupni velkou vědu nedělají. Vad řeči je kolem tolik, že už si zkrátka zvykly, a někdy jim to může dokonce připadat jako zajímavá odchylka. Problémy ale hrozí v pozdějším věku, zpravidla v pubertě, při touze zapadnout do skupiny vrstevníků a najít si partnera. „Začne jim vadit, že nejsou dokonalí, a většinou si sami najdou logopeda,“ říká speciální pedagožka Šárka Kučerová.

Slabší povahy trpí výsměchem okolí, které po nich například opakuje koktavou řeč a je netrpělivé, když se postiženému nedaří něco rychle vyslovit. Někdo intenzivně prožívá i pouhý překvapený pohled posluchače.

„Vada řeči, například koktavost v kombinaci s určitými povahovými rysy, může vést k mindrákům a někdy až k uvažování o sebevraždě,“ říká ze své letité zkušenosti logopedky Dana Kutálková. „Člověk, který má problém s vyjadřováním, se postupně snaží rozhovorům vyhýbat a má tendenci k takzvané logofobii, strachu z řeči,“ upozorňuje renomovaná odbornice na nápravu řeči.

„Strach z toho, kdy to zase přijde, je pro většinu koktavých permanentním stresem a čím déle trvá, tím víc se problémy prohlubují. S tím souvisí i značný pokles sebehodnocení a ne příliš optimistické vyhlídky do budoucna.“ Ani v dospělosti však není nic ztraceno, i když terapie trvá podstatně déle.

Důkazem toho je i třiatřicetiletý muž, kterého do ordinace doktorky Kutálkové přivedla jeho příbuzná. Po úrazu, při kterém si ve čtrnácti letech vyrazil dech, začal silně koktat a nejspokojenější byl na traktoru, celý den sám na poli. Pomocí dechových cvičení a dalších technik se zhruba po půl roce začala situace měnit.

„Další cvičení směřovala k nácviku běžných frází a sociálních situací. Intenzivní terapie trvala asi tři roky, další léta se intervaly prodlužovaly. Když si našel práci jako řidič v dětském centru, běžně komunikoval, telefonoval a všechno si vyřídil. Scházeli jsme se už jen dvakrát do roka. Dosud ještě trochu zadrhává, ale umí to už zvládnout a vůbec mu to nevadí. Škoda té řady let trápení,“ podotýká Dana Kutálková.