Časté důvody, proč jsou teenageři neustále naštvaní a vzteklí

Být rodičem téměř dospělého člověka není rozhodně snadné. I sebemenší úkol, který po něm chcete, je problém. Pokud se ale zamyslíte nad tím, čím vším si prochází, možná zjistíte, že je poměrně zřejmé, že prožívá hněv a často jedná příliš intenzivně, tvrdí na svém blogu koučka Wendy Kayová.

Jaké jsou nejčastější důvody zlostných pocitů?

Během dospívání se dítě stává více nezávislé a většinu autorit tak považuje za utlačovatele – prostě někoho, kdo „krutě“ potlačuje jeho individualitu a názory.

Zároveň se snaží samo zjistit, který osobnostní postoj mu vyhovuje, čímž samozřejmě čelí často velkému odporu ze strany autorit. Zároveň se více zajímá o to, co ve stejném období dělají jeho vrstevníci, přemýšlí a vybírá, co je vhodné i pro něj, protože si prochází stejnými věcmi.

Dospívající člověk je vlastně svým způsobem dočasně „zaseklý“ v určitých prostředích – domov, škola, případně náboženská příslušnost. Jeho život je stále řízen školou, rodiči a jejich rozhodnutími. Nemá dostatek vlastních voleb. Revolta a naštvání se tak jeví jako nejlepší odpověď. Bere to jako určitý druh kontroly nad svým životem.

Každý člověk je jedinečný. Jako dítě postupně objevuje svět kolem sebe, přirozené instinkty a vlastní osobnost. Jakmile začne chodit do školy, je vystaveno různorodosti a socializaci.

Od náctiletého věku se pak od něj začne očekávat, že bude zodpovědnější a naučí se vyhodnocovat jednotlivé socializační rozdíly. To dítě nutí uvažovat nejen o sobě, ale i o roli rodičů, společnosti či skupinách vrstevníků. Je to těžké období, kterým si musí projít, popisuje Kayová.

Dospívající procházejí přerodem z dítěte do „dospěláka”. Stále je přitahují dětské druhy zábavy, přesto už ale začínají mít pocit, že jsou dostatečně zralí na to být dospělí. A autority to od nich i očekávají. Jenže jsou na druhé straně stále přitahováni činy i emocemi svých vrstevníků a mnohdy jsou tak rozpačití z toho, co mají správně dělat.

Teenageři během svého vývoje procházejí nejen fyzickými, ale i hormonálními změnami. Často dochází k velmi výrazné proměně. Ne vždy ale rozumějí jasně tomu, co se s nimi děje, proč cítí to, co cítí, což je dost matoucí.

Každý teenager je během dospívání vystaven mnoha sociálním tlakům. Základní a střední školu mnozí kvůli šikaně, obtěžování či škatulkování považují doslova za konec světa. Snaží se zapadnout nebo naopak vymanit, někdy chtějí být dokonce neviditelní. Navíc se neustále zajímají o to, co si myslí ostatní. Není tak nic neobvyklého, že se cítí ve společnosti ztraceni.

Měl bych, nebo neměl ji pozvat na rande? Vypadám dobře? Mám to udělat, dělají to přece všichni. Co si o tom budou myslet rodiče? Co když otěhotním? To jsou jen některé z otázek, které se teenagerům honí hlavou, když přejdou na přetřes první vztahy.

Od dospívajících se očekává, že budou dělat vše, co se po nich chce, a udělají to pokud možno hned, jak se to chce. Dělat domácí práce, mít dobré známky, jednat rozumně, nepodléhat pokušení a sociálním tlakům, dělat správná rozhodnutí.

Stejně tak by měli vědět, co chtějí od života, aby byli uctiví, konali tak, aby byli šťastní, aby projevovali iniciativu a mnoho dalšího. To je na každého jednotlivého teenagera hromada odpovědnosti, kterou ne vždy unese.

V přechodné fázi dospívání teenagerům říká tolik institucí i lidí, co mají dělat a jak mají myslet, že mnohdy nevědí, komu naslouchat. I proto zapomínají naslouchat sami sobě a nevědí, jak být sami šťastní.

Jak dítě roste, vytváří si vlastní myšlenky a názory jako jeho vrstevníci. Vidí kolem sebe mnohou nedokonalost, ale i situace, kdy sami dospělí nevědí, co přesně dělat. I proto chtějí teenageři být ponecháni, aby si vytvářeli vlastní názory a dělali vlastní chyby.

Každý teenager je jedinečný stejně jako jeho rodič. A málokterý dospívající nechápe, proč ho nenecháme být tím, čím chce, a proto se zlobí. I když mnoho věcí děláme pro něj a pro jeho dobro.