Baletní přípravka Národního divadla aneb Od šesti let disciplína, dřina i bolest

„Jůlinka, Amálka, Terezka.“ Šestileté dívenky v bílých trikotech skotačí v zrcadlovém sále, ale jakmile jejich učitelka a vedoucí baletní přípravky Jana Jodasová přečte jejich jména, jedna po druhé poslušně vyběhnou ze skupinky, ukloní se a zařadí.

Začíná další hodina prvního ročníku baletní přípravky, který navštěvuje čtyřiadvacet holčiček. Možná si to plně neuvědomují, ale měly štěstí. Mnoho dívek touží tančit jako princezna a mnoho rodičů touží vidět svoji dceru, jak se v bílých šatičkách ladně pohupuje po jevišti. Tím spíš, že baletní přípravka Národního divadla je nejslavnější baletní školou u nás a punc dodávají i některé vzácné návštěvy z posledních let. Podívat se tu byla třeba manželka prince Charlese nebo kambodžský král, který je i jejím absolventem.

Zdaleka ne každé dívce (případně chlapci – momentálně jich tu je v celé škole jen několik) se tento sen splní. Balet je náročný a nekompromisní už ve svých začátcích, pokud jde o výběr talentů. Zklamaní rodiče jej můžou vnímat až jako diskriminační.

„Někdy mi volají rodiče čtyřletého dítěte a ptají se, co mají udělat pro to, aby se sem za dva roky dostalo. Říkám jim, ať chodí ve školce do kroužků, do tanečků, ale dítě samo konkurz moc ovlivnit nemůže,“ vysvětluje Jana Jodasová. Základním předpokladem jsou totiž fyzické dispozice.

„Hybnost v kyčelních kloubech, ta je skutečně vrozená a nedá se nijak vydřít, určitá linka nohy, estetický vzhled. Musím přiznat, že je pro mě někdy těžké, když musím mamince vysvětlit, že její dcera je trochu kulaťoučká. Občas to nechtějí pochopit a říkají: Vždyť je jí šest let, tak jak můžete vědět, jak bude vypadat za pár let?“

Vedoucí přípravky je sama bývalou baletkou Národního divadla a netají se tím, že si při konkurzu prohlédne i maminku, protože jablko obvykle nepadá daleko od stromu, a úplně nejradši je, když přijdou oba rodiče. Ale v baletu nejde jen o estetiku. Dítě musí být schopné vnímat hudbu a mít v sobě rytmus, což mnozí adepti také nesplňují.

Baletní přípravka působila při Národním divadle už od jeho otevření, ale zpočátku nepravidelně. Novodobá historie školy se datuje od roku 1953, kdy ji obnovily tehdejší absolventky taneční katedry AMU Olga Pásková, Věra Ždichyncová a Naděžda Sobotková. Poslední jmenovaná právě slaví devadesátiny a je ve škole stále aktivní.

„Vedoucí jsem byla od roku 1983 až skoro doteď. Kvůli problémům s plotýnkami jsem to předala Janě Jodasové, dělám uměleckého poradce a pomáhám v administrativě,“ říká mi Naděžda Sobotková, která v sobě stále nezapře taneční živel, ve škole je denně a o svém bohatém uměleckém životě chystá knihu. Vždyť v Národním divadle působí nepřetržitě od roku 1939. Nejdřív jako baletka, posléze si k tomu přidala učení dětí v přípravce.

„Kolikrát jsem ze školy běžela na večerní vystoupení? No jéje, skoro pořád!“ vzpomíná. Počet žáků, kteří jí za šedesát let prošli rukama, odhaduje na více než patnáct set. Nebylo výjimkou, že postupně učila i děti svých žáků – a nejen děti. „Já už se tomu vážně směju, ale stalo se mi, že mi moje bývalá kolegyně přivedla vnučku.“

O tom, jak probíhá konkurz do přípravky, ví svoje i současná první sólistka baletu Národního divadla Nikola Márová. „Mě kromě paní Sobotkové učila i paní Špryslová a musím říct, že obě dvě jsou docela rázné. Vzpomínám si, že jsem si na sebe na konkurzu oblékla nátělník naruby a okamžitě jsem za to dostala vynadáno, takže jsem se trochu bála do baletu vůbec jít.“

O to větší radost pak měla, když ji během výuky občas pochválily. „To jsem z toho žila ještě dva dny.“ Na dřinu podle svých slov zvyklá byla, protože dělala i jiné pohybové aktivity, ale přiznává, že přípravka byla z toho všeho nejnáročnější. Na otázku, jestli ji balet od začátku bolel, s trochou ironie odpovídá: „Mě nebolel ze začátku, mě bolí teď.“

Balet je dřina a odříkání, to vám potvrdí každý, kdo k tomuhle oboru jen přičichl. Není to ale pro šestileté holčičky až moc „kruté“? „Ano, bolí to,“ připouští Jana Jodasová, „ale není to jako v gymnastice, kde je podle mě fyzická bolest větší. Svaly se musí natáhnout, nožičky zformovat, takže to trochu bolí, ale v žádném případě u nás děti bolestí nepláčou,“ upozorňuje a dodává, že se jí ještě nestalo, že by si někdo z rodičů na její metody stěžoval. S dřinou nesouvisí jen bolest, ale i disciplína, soustředění a samostatnost. I to se tu děti naučí.

Baletní přípravka není žádný kroužek, ale výběrová škola, která pět let cíleně připravuje svoje žáky na úspěšné zvládnutí přijímaček a studia na taneční konzervatoři. „Je pravda, že tam je to pak něco úplně jiného, ale základ baletu mi opravdu dali v baletní přípravce,“ nezapomíná Nikola Márová na svoje začátky.

Otázku budoucího uplatnění Jana Jodasová často řeší i s rodiči žáků, když v jedenácti letech přemýšlejí, na jakou střední školu podat přihlášku. „Ptají se, jestli by to třeba dcera neměla mít jen jako koníček. Je to obtížné, těch míst zase tolik není, někde se snižují stavy, u nás v souboru je hodně cizinců,“ popisuje realitu současného baletu.

I když nakonec z absolventů baletní přípravky profíci nevyrostou, stejně si podle její vedoucí do života leccos odnesou. A není to jen v tom, že budou mít pružné tělo a budou je méně bolet záda. „Zaprvé je to celoživotní zážitek z toho, že vystupovali na jevišti Národního divadla, protože to je něco výjimečného, co může posoudit jen někdo, kdo na tom jevišti stál. Já to na dětech vidím, jak jsou v transu, jak je to nabíjí. Je to něco, za co stojí sem jít,“ myslí si.

Není totiž výjimečné, když si děti z přípravky „vypůjčí“ choreografové i pro některé baletní nebo operní představení. Na konci roku pak přípravka v divadle pořádá závěrečné představení všech ročníků, takže šance, že se žák skutečně ocitne na prknech Národního divadla, je velká.

Vidět dítě v „Národním“ je zážitek i pro rodiče. „Jsme samozřejmě pyšní, je to nádherný pocit,“ souhlasí bývalá modelka Jarka Rytychová, která do přípravky vodí devítiletou dceru. „Je ze školy nadšená, jako dřinu to nebere. Naopak když někdy nemůže přijít, tak ji to opravdu mrzí.“ Přijímačky na konzervatoř za dva roky zkusí, ale nutit ji do toho nebudou. „Nejsme ti přehnaně ambiciózní rodiče, uvědomujeme si, že je to náročné a že se pak koníček změní v zaměstnání.“

Druhým vkladem do života je podle Jany Jodasové celkový estetický pohled na život. „Tanec je k tomu vychovává a ovlivňuje i po citové stránce,“ je přesvědčená.

Nejen na taneční školu, ale nakonec i na královský trůn to dotáhl asi nejexotičtější student baletní přípravky, kambodžský král Norodom Sihamoni. V mládí žil a studoval v Praze a v přípravce jej vedla mimo jiné Naděžda Sobotková. Později ve Francii se dokonce stal profesorem tance, dodnes mluví perfektně česky, a když před několika lety přijel na oficiální návštěvu jako představitel své země, nemohl vynechat ani baletní přípravku.

„Byl to exotický žák, ale mně ani dětem to nějak nepřišlo. Byl nadaný, přišel, postavil se k tyči a bylo to,“ vzpomíná Naděžda Sobotková a chlubí se, že mu smí tykat. „Ale jenom soukromě, jinak je to pro mě Jeho Veličenstvo.“ Na jeho poslední návštěvu má milou vzpomínku, která souvisí s tím, že svojí maličké kanceláři odjakživa přezdívá kamrlík a ráda v něm pije malou kávu, které pro změnu říká pumprlík, což už podle jejích slov ví celé Národní divadlo.

Po oficiálním setkání a fotografování si ji tehdy král vzal stranou a krásnou češtinou jí řekl: „Paní profesorko, a teď půjdeme do kamrlíku na pumprlíka.“ Dodnes jí pravidelně telefonuje na její narozeniny a rád napíše pár slov i do její chystané knihy.

Většina žáků přípravky si Naděždu Sobotkovou pamatuje jako velmi přísnou, ale zároveň spravedlivou pedagožku. Tak na ni vzpomíná i jiný slavný absolvent, světoznámý choreograf Jiří Kylián, žijící v Nizozemsku.

„Vzpomínky na baletní přípravku mám jen ty nejlepší! A samozřejmě také na Naděždu Sobotkovou. Děkuji jí za všechno, co nám dala a přeji jí ještě nesmírně mnoho krásných chvil v jejím budoucím životě. Nejenže byla sama skvělou tanečnicí, ale měla přirozený talent své zkušenosti předávat nám, mláďatům. Přes její relativní přísnost v tréninku k nám byla otevřená a dovedla poradit nejen v profesionálních, ale i v lidských otázkách.“

S nadsázkou přiznává, že měl přesto u paní profesorky jeden vroubek. „Ona totiž dovedla zvedat nohy nesmírně vysoko… ale já taky! Takže jsem měl pocit, že na mě trochu žárlila. Později jsem se naučil je zvedat o něco níže, aby mezi námi nenastal nepřekonatelný rozpor.“ Ke svému blahopřání k narozeninám dodává: „Můj otec vždy říkal, že ta první stovka našeho života je ta nejtěžší. Do této stovky bude mít Naďa brzy už jen deset let – a pak to všecko začne na plný pecky!“