Autismus má mnoho podob a vždycky mu musíte vyjít vstříc

Ošetřovatelé přijali do Bílého domku 16. letého Honzu, který už nemohl dál žít ve svém domově, jelikož ohrožoval svým chováním chod i zdraví celé rodiny. Péče o dítě, kterému je diagnostikován autismus, je totiž nesmírně vysilující. Vyžaduje čtyřiadvacetihodinový dohled a specifický přístup.

Lidé z Hajnic, kteří rodině nabídli pomoc, začali o Honzovi sbírat co největší počet informací. Ptali se, zda předtím nepobýval v léčebných zařízeních, zajímaly je záznamy ze školy, ale i informace od Honzovy rodiny.

„Zaměřili jsme se hlavně na věci, které má rád a činnosti, které zvládá. Samozřejmě bylo prvotní tendencí rodičů začít u Honzy popisem problémových situací, proto jsme se při prvním kontaktu snažili zaměřit na pozitivní stránky Honzova života. Až následně jsme se zabývali projevy jeho agresivity a hlavně na možné spouštěcí faktory takového chování,“ vzpomíná Lenka Škarková, ředitelka organizace pro postižené, na začátky s Honzou.

Důležité bylo rovněž poznání Honzova domova. To znamená popis toho, jak vypadá místo v bytě, kde tráví nejvíce času a cítí se bezpečně, a naopak definovat místa, kde bývá rozrušený, vzbuzují v něm agresivitu, nebo která vůbec nevyhledává.

Ani tak ale není život autisty úplně jednoduchý. Na vědomí se musí vzít jeho prostředí, kde by se mělo vyskytovat co nejméně věcí, které by Honzovi mohly uškodit. „Zaměřili jsme se hlavně na to, jak upravit bydlení a jakými aktivitami vyplnit Honzův den. V bytě byl rozmístěn nábytek a veškeré další vybavení tak, aby vyhovovalo jeho potřebám o umístění, bylo snadno dostupné a vizuálně je měl pod kontrolou,“ vypráví jeden z Honzových asistentů.

Zároveň však byl kladen i důraz na bezpečnost samotného Honzy i jeho asistentů, když mladého autistu přepadl záchvat spojený s agresivitou. „Snažili jsme se přenést co nejvíce příjemných prvků z jeho domácího prostředí do nového bydlení a zároveň eliminovat rušivé prvky. Chtěli jsme docílit, aby byl Honzův příchod co nejpříjemnější“, vysvětluje ředitelka Škarková. Od jeho nástupu do dnešního dne nebylo třeba v jeho bytě cokoli měnit a ani nedošlo k žádnému výraznému ničení věcí.

V současné době je Honza spokojený. Nejraději se toulá po lese se svými asistenty, rád podniká různé výlety a zkouší drobné práce. Tyto aktivity, a pro mnoho z nás běžné věci, pro něj byly kdysi naprosté tabu. Dnes se staly skutečností.

„Rodiny, které nemají zrovna štěstí s umístěním svých dětí, řeší situaci tak, že ve chvíli, když začne být nezvladatelná a začnou být vyčerpaní, požádají o pomoc psychiatrickou léčebnu. Za několik měsíců se jim syn nebo dcera vrátí a oni se opět snaží najít dlouhodobější, trvalejší pomoc. Bohužel ji většinou nenaleznou, a tak se snaží vydržet a starají se o dítě sami. Situace se opět a opět opakuje. Ve chvílích zoufalství volají o pomoc psychiatrickou léčebnu a tak pořád dokola. Je to nekonečný začarovaný kruh, který se u nás v Domcích snažíme po malých krůčcích změnit," dodává Lenka Škarková.

V Barevných domcích Hajnice žijí lidé s postiženími, kteří jsou schopni se o sebe plnohodnotně postarat. To ale nebyl případ šestnáctiletého Honzy. Právě jemu slouží speciální projekt Bílý domek, který se snaží od roku 2011 s těžkým autismem pracovat. V tomto domě bydlí pouze dva chlapci s mentální retardací, autismem a souběžným problémovým a agresivním chováním. Stará se o ně pět asistentů věnujících se této problematice. Díky tomu mohou oba chlapci trávit svůj čas v přírodě, bez limitů a mezi odborně proškoleným kolektivem asistentů.