Anorexie je vážná psychická nemoc, na kterou se umírá

Anorexie už dávno není nemoc modelek. Stále častěji se tento problém začíná objevovat i u dívek v předškolním věku anebo naopak u zralých žen po padesátce.

„Lidé, které postihne, jí zpočátku říkají 'kamarádka'. Tenhle titul se ale po čase změní v nepřátelství, souboj na život a na smrt. Rádoby milá společnice je totiž bezcitná a zákeřná vražedkyně,” vysvětluje PhDr. Ing. Jana Sladká, zakladatelka a ředitelka Občanského sdružení Anabell, které pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy i jejich blízkým.

Problém obvykle nesouvisí s jídlem jako takovým jako s postojem jedince k sobě samému i k vlastnímu tělu. Proto je tak důležitá psychiatrická léčba, samozřejmě s návazností na úpravy stravovacích zvyklostí.

Své o tom ví i dnes 35letá Míša, kterou anorexie málem zabila: „Drtila mě dvacet let. Ve svých 32 letech jsem vážila 32 kilo. Cítila jsem, že umírám. Právě ve chvíli, kdy jsem si sáhla na samotné dno, se ve mně probudily všechny síly a zabojovala jsem. Z té hrůzy jsem se vypsala do knihy Už je za mnou - zpověď (bývalé?) anorektičky, která pro mě znamená zrcadlo, pomocnou hůl i očistnou psychoterapii.“

V knize psala o všech svých tehdejších pocitech, jak moc se jí hnusili lidé, kteří normálně jedli, jak moc je považovala za slabochy, že se nedokážou ovládat apod.

„Bylo mi příjemné usínat s kručením v břiše. Pak se ale přidaly bolesti žaludku. Jestli vsugerované, nebo opravdové, nevím. Každopádně posloužily jako výmluva, že nemůžu pozřít nic víc než jablko, které mi pomáhalo v trávení,“ vypráví v knize Míša.

Když už se dostala do fáze na pokraji úplného zhroucení, po jídle zatoužila, ale bylo již pozdě: „Tolik jsem toužila jíst, snila jsem o skutečných hodech. Ale vložit cokoliv do úst jsem nedokázala. Kdyby mi do nich někdo zkusil násilím něco nacpat, byla bych schopná si je vypláchnout jarem, abych se zbavila veškerého tuku a mastnoty. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Nerozuměla jsem sama sobě. Jen jsem vnímala, že mě cosi ďábelského ovládá.“

Mezi první příznaky, že jedinec má problém, patří výrazné hubnutí, i když okolí nevidí žádné velké omezování v jídle. Ve skutečnosti totiž dochází buď k maskování nedojedeného jídla, anebo odnášení jídla mimo společné prostory.

„Obědy jsem vracela netknuté. Aby to nebylo tak nápadné, maso jsem zahrabávala. Rozkrájet na malé kousíčky a nenápadně zamíchat pod bramborovou kaši nebo do brambor. Jen tak, mezi řečí, aby si spolustolovníci nevšimli,“ popsala Míša.

Nemocné s anorexií tak lze doslova považovat za přeborníky maskování a schovávání jídla.

Alespoň ze začátku anorexii provází i pravidelné sportování. Když už totiž nemocný něco sní, o to víc pak cvičí.  A nejinak tomu bylo u Míši, která dvakrát denně chodila na procházky a k tomu dvě hodiny jezdila na kole, bez ohledu na počasí.

„Kromě velmi štíhlé postavy může na anorexii upozornit u žen úplná ztráta menstruace a u mužů ztráta sexuálního zájmu. Začátek onemocnění před pubertou vede k jejímu opoždění nebo zastavení a k dokončení puberty dochází po uzdravení. Vše se může vyvíjet pomalu a přetrvávat celé roky,” vysvětluje dětský psychiatr Malcolm Bourne.

V první řadě musí anorektička či anorektik o takovou pomoc projevit zájem. „Pokud nebude chtít nemocná sama spolupracovat, nikdo ji o nutnosti léčby nepřesvědčí. I proto se na léčbě většinou podílí psychiatr,” vysvětluje Jana Sladká.

Dalším krokem je nemocniční léčba, která má vést k obnovení normální váhy. I když se to lékařům povede, nemocný nemá stále vyhráno, jelikož to ještě neznamená, že došlo k přeprogramování mozku a dotyčný změnil nezdravý postoj k příjmu potravy.

„Po propuštění mnoho z nich pokračuje ve svých původních stravovacích návycích a dokonce zhruba polovinu je nutné znovu hospitalizovat v průběhu jednoho roku od ukončení předchozí léčby. Podstatnou roli hraje opět psychika jedince,” upozorňuje Sladká.

„Na počátku léčby se většina nemocných s anorexií cítí plná a přejedená, mohou trpět otoky nebo zácpou. I přes tyto nepříjemné příznaky je základem léčby anorexie pravidelná strava v dostatečných dávkách, to znamená pět denních jídel obsahujících ve vyváženém poměru všechny důležité látky. Normální strava je kombinována se speciální tekutou výživou, tzv. nutričními drinky. Ty se používají nejen v obdobích nemocí, ale i tehdy, když nemůžete jíst klasickou stravu, např. po zubních zákrocích atp. Nutriční drinky totiž představují snadno stravitelný příjem energie, navíc nezatěžují trávicí systém a obsahují všechny potřebné živiny ve vyváženém poměru,” dodává.