Článek
„Nech ho vyřvat, prospěje mu to. Nespi s ním v posteli, zalehneš ho. Ano, takové rady jsem slýchávala,“ směje se mladá učitelka Rebeka z Prahy. „Nedala jsem na ně. Nebojím se, že ho zalehnu, ani že bude rozmazlený. Dělám to, co cítím.“ Barnabáš je Rebečino první dítě. Na jeho příchod se pečlivě připravila, pročetla mnoho knih.
„To je u maminek, které vyznávají alternativní rodičovství, obvyklé,“ upozorňuje Hana Perglerová, ředitelka pražského A centra, zabývajícího se přípravou na porod a rodičovství. „Jdou proti proudu tradiční výchovy a chtějí mít své postoje podložené. Převládá názor, že metody jako šátkování vycházejí z jiných kultur. Že jen indiánky nosí děti v šátcích. Není to tak docela pravda. Vždyť i naše praprababičky nosily děti v plachetkách na pole!“
Babičky jsem šátkovat nenutila
„Přirozené rodičovství k nám nepřišlo jako nějaká ucelená metoda. Spíš jde o to, že matky, které mají touhu vychovávat dítě co nejlépe a zároveň mají sklony žít v souladu s přírodou, hledají cesty, jak své názory aplikovat v každodennosti. Vycházejí z předpokladu, že se dítě rodí s přirozenými potřebami, ale i instinkty, kterým lze důvěřovat,“ myslí si Hana Perglerová, která v A centru přednáší rodičům, kteří se chtějí vzdělávat ve výchově. Je jí čtyřiatřicet let a je maminkou čtyřletého Jakuba a jedenáctiletého Matěje.
„Když byli malí, platily poučky o pravidelných intervalech v kojení. V porodnici nás varovali, že pokud budeme dětem ustupovat, staneme se jejich otroky. A šátky? To byly teprve první vlaštovky,“ vzpomíná.
„Šátkovat jsem začala z praktických důvodů. Bydlela jsem tehdy za Prahou a narvat se do přeplněného autobusu s kočárkem byl nadlidský úkol,“ směje se. Šátek se jí však osvědčil a postupně zcela nahradil kočárek. „Skoro jsem ho nepoužívala. To jen babičky s ním vyrážely na procházky.“
Jenže zdaleka ne všichni odborníci jsou z nošení dětí v šátku nadšení. „Nevím, zda existuje nějaká odborná studie, která by nošení v šátcích mohla podpořit nebo zavrhnout,“ zamýšlí se dětská psycholožka Eva Kneblová.
„To, že tak činí přírodní národy běžně, nemůžeme považovat za podporu pro názor, že děti do šátku patří. Při používání různých typů nosítek je například nezbytné respektovat motorický vývoj dítěte.“
Malému Barnabášovi jsou teprve dva měsíce, jeho maminka ho však zkouší dávat na nočník už teď.
Policejní psycholožka Tereza Sejkorová, která sama svou desetiměsíční Zuzanku jinak než v šátku nenosí, však tvrdí, že šátky dnes mají speciální pružení, a pokud jej umíte správně uvázat, netrpí tím záda miminka ani rodiče. „Pokud bylo dítě devět měsíců u maminky v bříšku a cítilo tam její srdíčko, dá se předpokládat, že to tak bude chtít i poté, co se narodí.“
Psychoterapeutka z pralesa
Pro mnoho matek, které se rozhodly vychovávat své dítě tzv. přirozeně, je biblí světový bestseller Koncept kontinua z roku 1975. Napsala jej americká psychoterapeutka a kulturní antropoložka Jean Liedloffová.
V 70. letech se vypravila do džungle mezi jihoamerické indiány kmene Yequana. Žila mezi nimi dva roky a zjistila, že se jejich děti mezi sebou vůbec neperou, nehádají a netahají o hračky. Děti se přirozeně účastní života dospělých, kteří jim nedávají příkazy, ani jim nic nezakazují.
„Styděla jsem se indiánkám přiznat, že bílé ženy nevědí, jak se postarat o velmi malé děti, dokud si to nepřečtou v nějaké příručce, kterou napsal někdo, koho v životě neviděly. Kdybych jim to řekla, už by si mne nikdy nevážily. V džungli každý muž, každá žena i každé větší dítě ví, jak se postarat o miminko,“ píše ve své knize Liedloffová. Naši tradiční výchovu považuje za deprivující. Jenže nežijeme v pralese, ale v civilizovaném světě, namítají mnozí odborníci.
Například dětská psycholožka Eva Kneblová si myslí, že přirozené rodičovství může být jedna z alternativ ke způsobu soužití s dítětem. „Myslím si ale, že žádné z doporučení, ať jde o jakýkoli výchovný směr či filozofii, by se nemělo stát dogmatem."
Se mnou v posteli neusnul
S tím souhlasí i lektorka Hana Perglerová. Podle ní je nesmysl strkat děti do jakýchkoli tabulek.
„Každé dítě je jiné a má i jiné potřeby,“ míní Hana Perglerová. Sama to zažila u svých dětí. „První syn se mi narodil císařským řezem. Byl vyloženě citově nedosycený. Potřeboval hodně kontaktu, pořád chtěl ode mě pít. Uklidnil se, když byl u mě v šátku. Samozřejmě že spal se mnou v posteli. Druhé dítě se narodilo přirozeně a nebylo tak přecitlivělé.
A já musela velmi brzo, i proti svému přesvědčení, koupit postýlku, protože jinak než sám neusnul. Potřeboval zkrátka víc prostoru.“ Pozoruju Rebeku, kterak přidržuje schouleného synka nad žlutým gumovým nočníčkem. Nechce se mi věřit, že je dvouměsíční dítě bez plenek. „Moje dítě zatím plenky má,“ upozorňuje mě Rebeka, která najíždí na bezplenkovou komunikační metodu. „Neriskuju, že se soustředím na něco jiného a pak ho budu celého převlékat. Čím dále častěji se ale daří zachytit to, co potřebujeme, do nočníčku.“
Tato metoda vychází z předpokladu, že dítě umí od narození dát najevo svou potřebu. Pokud je maminka dostatečně všímavá, zachytí jeho signály, a když je i dostatečně rychlá, přistrčí nočník včas. „Znám maminky, co už první smolku chytly do nočníčku,“ tvrdí Rebeka. Sama se o možnosti mít dítě bez plenek dozvěděla už v těhotenství, ale nepovažovala se za tak vnímavou matku, aby dokázala rozpoznat, kdy se novorozeněti chce čurat.
„Ale nedalo mi to. Používám z ekologických důvodů látkové pleny, a tak jsem měla velkou radost, když se mi podařilo něco zachytit do nočníku.“ Mnozí lékaři sice tvrdí, že děti do dvou let si nejsou vědomy vyměšování, s tím však Rebeka naprosto nesouhlasí.
Pokud bylo dítě devět měsíců u maminky v bříšku a cítilo tam její srdíčko, dá se předpokládat, že to tak bude chtít i poté, co se narodí, tvrdí zastánkyně šátkování.
„Velmi rychle jsem poznala, že spousta Barnabášových nespokojeností pramení z jeho potřeby ulevit si. Teď už bezpečně vím, že jakmile vydává zvuky něco mezi kašláním a štěkáním, tak se mu chce na záchod. A pak taky vždy po kojení, anebo když ho vyndám ze šátku. Děti totiž mají přirozené instinkty, které jim velí maminku nepočurat.“ To potvrzuje i matka desetiměsíční Zuzanky Tereza Sejkorová. „Dítě umí dát od velmi raného věku najevo, že si potřebuje ulevit. Jde jen o to, všímat si, jakým posunkem či výkřikem to udělá, a pak být dostatečně rychlí.“
Kojím neustále, protože to dítě chce
I čtyřiačtyřicetiletá Hanka je zastánkyní přirozeného rodičovství. Rytmus její domácnosti se zcela podřídil potřebám malého Fandy. Nechtěl v noci spát, a tak s ním bděla. Nebrala to jako žádnou újmu a dělala to ráda. Ač má její syn už několik zoubků, Hanka ho ještě stále kojí. Chce to tak dělat, dokud bude syn chtít. Když byl ještě miminko, kojila ho takřka permanentně. „V praxi to znamenalo, že jsem ho měla u prsu skoro pořád. I v mrazech, když jsme byli na procházce, jsem měla rozepnutou bundu, Fandu v šátku a kojila jsem. Proč? Protože chtěl.“
Co na to moderní dětská psychologie? „Myslím si, že nevhodné jsou oba extrémy,“ má za to dětská psycholožka Eva Kneblová. „Kojení po dvou až třech hodinách, tak jak je doporučují v porodnicích, aby matka nebyla otrokem dítěte, je podle mne stejně nepřirozené jako absolutní podléhání falešným potřebám dítěte.“
Omotá si mámu kolem prstu
Děti mají tendenci omotat si rodiče kolem prstu, varují odpůrci metod přirozeného rodičovství. „Mají pravdu,“ souhlasí Hana Perglerová. Podle ní v žádném případě nejde o to, podléhat rozmarům dítěte. „Ale spíš vykašlat se na poučky a vycházet z toho, co dítě opravdu potřebuje. Některé maminky totiž spíš než dítě uspokojují samy sebe.
Přiběhnou plačící, že jejich dítě už v roce nechce kojit, ale ono třeba už nepotřebuje! Často je to tím, že maminka sama je citově nedosycená a tento deficit si doplňuje přes své dítě,“ upozorňuje na častý jev, kdy se maminka dobrovolně stane služkou svého dítěte. To, že děti pak zlobí a jsou neposlušné, je pak jen úpěnlivá prosba o to, aby jim někdo konečně stanovil hranice.
„Příliš liberální rodiče nedávají dětem dobrý příklad,“ míní. „Děti potřebují vidět, jak funguje svět dospělých. Chtějí si v něm najít své místo. Chtějí vědět, co mohou a co už ne.“
Matka by měla dítě pustit včas
Psychologové se dnes shodují, že úzký kontakt matky s dítětem, zejména do jednoho roku věku, určitě nevede k rozmazlování nebo přehnané závislosti. „Naopak, dává dítěti základní pocit bezpečí, jistoty a stability v proměnlivém světě,“ tvrdí psycholožka Eva Kneblová. Podle jejích zkušeností jde spíš o to, aby matka dokázala rozpoznat dobu a situace, kdy má dítě začít z tohoto úzkého kontaktu pouštět.
„Že je matka nablízku, připravená pofoukat odřené koleno, je v pořádku. Závislost u dětí spíš podporují matky, které péči přehánějí. Za každou cenu se snaží předcházet situacím, které by pro dítě znamenaly nepohodlí nebo dokonce bolest, ať už fyzickou, nebo citovou. Často tak nevědomě dávají dítěti informaci: beze mne si neporadíš, musím tě chránit, což logicky u dítěte vede ke ztrátě odvahy se do čehokoli pouštět.“
