Daniela Drtinová: Ve všem hledám maximální dokonalost, včetně vztahů

Není. Aspoň to tvrdí. Ptát se moc není koho, protože s otcem své dcery Natálky se rozešla před třemi lety a dítě maminku zjevně miluje.

"Moje pracovní poloha je úplně jiná než soukromá. V civilu nesnáším konflikty, protože mě hrozně vyčerpávají. Z rozporů se mi chce pokaždé skoro až brečet. Toužím po klidu, což je hodně zvláštní v kombinaci s mojí prací. Jenže v televizi bývá konflikt často daný, tak se aspoň snažím z něho dostat to nejpozitivnější z hlediska informací. Když se s někým potkám osobně, je překvapený tím, že nejsem konfliktní, že mě zajímají hlubší věci v psychice, že s nikým nesoupeřím ani se vůči nikomu nevymezuju.“

Politici nikdy nemají problém s tím, aby začali mluvit, ale naopak - nejsou schopni přestat. A poslední dobou to u nich graduje. Naposledy jsem chytala za rukáv Mirka Topolánka, když nastupoval do premiérského úřadu, a občas mám tendenci zatřást s Davidem Rathem, který se vždycky rozjede ve velkém stylu.

To rozhodně ne. S Mirkem Topolánkem to tenkrát byla vysloveně mírně zoufalá intuitivní záležitost, kdy jsem nemohla udělat už nic jiného. Ve studiu ještě nebyl úplně jako doma - na postu premiéra teprve začínal - a svou počáteční nejistotu přebíjel tím, že mluvil a mluvil a při tom se vůbec nedržel otázek.

V přímém přenosu prohlásil, že když jsem si ho pozvala, tak ho nemám zastavovat a naopak nechat ho říct, co potřebuje. Musela jsem mu vysvětlit, že od toho jsou tiskové konference a tento pořad moderuju já. Nedbal na to, tak po nějaké té minutě jsem ho chytla za rukáv, aby se mi konečně podíval do očí a zeptala jsem se ho, jestli mě vnímá.

Někdy potřebuju pár vteřin na to, abych situaci zvládla. Nejsem jako ostřílený robot, který si myslí, že dokáže všechno. A zvlášť v poslední době se situace vyostřuje.

Někdy se ve mně zvedá vlna mírné paniky a říkám si: snad se mi rozhovor nerozjede někam do nenávratna a režisér to nebude muset utnout, což by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. Naštěstí k tomu ještě nikdy nedošlo, ale vlastně nikdy nevíte, kdo a v jakém psychickém rozpoložení proti vám do studia usedá. Podobné pocity jsem zažívala před lety, když do studia chodíval Miroslav Sládek. Tehdy jsme neznali všechny technické možnosti, kterými se dá respondent zastavit i bez fyzického kontaktu.

Hodně třeba pomáhá namířit kameru na moderátora. Host v tu chvíli zjistí, že už je mimo záběr, a psychologicky to na něho zapůsobí tak, že se zastaví sám. Miroslav Sládek tehdy studiem téměř otřásal a kamera směřovala pořád na něj, což ho ještě povzbuzovalo.

Zajímala mě hlubinná psychologie a sama jsem si četla třeba Carla Gustava Junga, o kterém bych se za minulého režimu na studiích asi nedozvěděla. To, že se orientuju v podprahové psychice lidí, mi ve studiu hodně pomáhá.

V krizových situacích se mi daří naladit se na momentální psychický stav hostů a podle toho reagovat. Události, komentáře jsou pořad, který bývá hodně vyhrocený, a často se v něm řeší kontroverzní témata, což s psychikou člověka udělá ledacos, a neexistuje jediný návod, jak situaci zvládnout.

S editorem Událostí, komentářů Janem Rozkošným během přípravy na vysílánífoto: Právo/Profimedia

Je pravda, že ne všichni diváci reagují pozitivně na to, když je tlak z mojí strany příliš silný a hodně skáču do odpovědí, ale to někdy jinak nejde. Pokud nechci, aby se pětiminutový rozhovor rozplizl, ale měl nějakou strukturu, tak je třeba, aby to moderátor usměrňoval.

U živého rozhovoru je těžké vystihnout míru toho, kam až může člověk zajít. Když na někoho příliš zatlačíte, tak se může zaseknout a už vám nic neřekne, jiný zase podá největší výkon pod palbou otázek - tuhle zkušenost jsem měla s bývalým ministrem obrany Karlem Kühnlem.

Pochybnosti o sobě samé jsou zdravé, člověk je aspoň pořád ve střehu. Pořád hledám maximální dokonalost ve všem - ve vztazích, sobě nebo v naplnění dne, což je někdy až destruktivní.

Hodně často mi diváci píšou, že jsem jako vyšetřovatel, jenže já to vnímám jako urputnou touhu po spravedlnosti, která mi velí dovést rozhovor k dokonalému vyústění.

Když vím, jak se některé věci doopravdy staly, a znám profily lidí, kteří v tom figurují, ne úplně všechno jim věřím a snažím se rozkrýt jejich motivaci. Obzvlášť v dnešní době je to ve studiu hodně na krev, politici se vyrušují navzájem i v rámci jedné strany, což dřív neexistovalo. Nebývá snadné rostoucí politickou hysterii ukočírovat a zároveň ukázat, co je v pozadí.

Zejména před volbami politici sebezáchovně hlídají každé vaše slovo a málem se stopkami měří, kolik času dostane opozice a kolik koalice. Pro moderátora je pak hodně důležité, aby měl za sebou podporu vedení, a tu naštěstí vnímám jednoznačně. Prošla jsem spoustou pořadů a Události, komentáře jsou ze všech zdaleka nejtěžší.

Vzpomínám si, že to byla statná jeřábnice, které jsem se opravdu fyzicky docela bála. Tenkrát na mě vběhla těsně před živým vstupem z parlamentu a začala nade mnou sprostě hřímat. Dnes se na to dívám jako na legraci - tak by mě zkrátka chytla pod krkem a zatřásla se mnou - ale daleko horší jsou podle mě okamžiky, kdy nevíte, jaký nepřítel proti vám stojí.

Jednu dobu mi často chodívaly sprosté anonymy, dokonce i domů, slepované z novin. Trvalo to s přestávkami asi rok a půl a posílal je stále tentýž člověk, který věděl, na jakých místech se pohybuju. Momentálně mi dává pokoj, takže se buď unavil, anebo má další pauzu.

Do žurnalistiky jsem nastoupila, když mi bylo třiadvacet. Doba byla velmi divoká a emotivní, takže jsem určitě byla vnitřně angažovanější. Ale dneska, po těch a zkušenostech, jsem skrz naskrz všemi stranami naprosto neutrální a z hlediska osobního zaujetí mě politici vůbec nezajímají. Ve volbách si vybírám menší strany, které se do parlamentu nedostávají. Podle programu, ne podle toho, abych volila proti někomu.

Co můžu, tak řeším, a co ne, tak se snažím nepouštět si na mysl, aby mě to nekontaminovalo. Protože chci svoji práci dělat dobře, přistupuju k ní jako nezávislý pozorovatel, hodně toho do sebe nasaju, ale jenom do určité meze, kde se neodehrává můj vnitřní život.

Musím vstávat v sedm ráno, což je pro mě hodně náročné. Tím, jak vysílám pozdě večer a usínám kolem druhé ráno, mám rytmus posunutý do noci. Musím spát osm hodin, abych byla v pohodě do dalšího večera. Polomrtvá odvezu dceru do školy a pak se vrátím ještě dvě tři hodiny dospat.

Natálka byla naštěstí spavá a budila se až po sedmihodinové pauze. Kvůli tomu hubla, takže paní doktorka říkala, ať ji budíme na kojení. Jenže když už mě mateřské obavy vyburcovaly, abych ji nakojila dřív, tak neměla zájem a nenechala se ze spaní vyrušit. Je to prostě spavec po mně.

Nejdřív, asi ve třinácti měsících, jsem Natálku nechala hlídat přes agenturu zdravotními sestřičkami, abych se mohla vrátit na poloviční úvazek do práce. Pak jsem měla velké štěstí, když mi maskérka Dana dala tip na paní, která pracuje ve zlatnictví, ale není spokojená a chtěla by pracovat s dětmi. Hned jsme si se Slávkou padly do oka, bylo to osudové setkání. Natálce bylo dva a půl roku, když s ní poprvé odjela na Gargáno.

V péči o šestiletou Natálku se Daniela Drtinová střídá s manželem.foto: Právo/Petr Hloušek

Chtěla jsem ji dát do státní školy, ale hledala jsem, která by byla nejlepší. Nakonec se dostala do jazykové školy s dobrými vzdělávacími programy blízko našeho bydliště v Praze 4, kde se jenom nebifluje. Odmala mají děti jazykovou průpravu a zvládají logiku, aby byly schopné uplatnit se v různých situacích profesního života. Natálka se ráda učí, má ráda program a ráda řeší úkoly, takže přijímacími zkouškami prošla, ani jsme nevěděli jak.

Jediná aktivita, která mě bavila, byl tanec (rok tancovala po klubech v Itálii styl funky, který se naučila od romských kamarádů - pozn. aut.), kdežto Natálka zvládne každý sport, na který si ukáže. Dneska už jezdí na koni, na kolečkových bruslích, na lyžích. Většinu toho dělá se svým tatínkem, já jsem schopná jezdit s ní jen na koni. Zároveň mám strach, když vidím malého hubeného tvora, jak cválá na Bedřichovi, který má metr osmdesát v kohoutku.

S vařením to je v mém případě složitější. Nejsem úplně špatná kuchařka, ale nebaví mě to. Obstojně zvládnu asi deset patnáct jídel, kterými hostím třeba rodinu sestry z Itálie, protože švagr je zvyklý na hodně dobré jídlo, a teď jsem poprvé v životě vařila rajskou omáčku, ale jinak se téhle činnosti vyhýbám. Asi to souvisí s tím, že kolem vaření je binec. Natálka naštěstí moc velký jedlík není, jejím nejoblíbenějším jídlem je mozzarella s rajčaty a těstoviny.

Předtím jsem žila ve vnitřním rozporu tak dlouho, že to dál nešlo, zatímco dneska jsem ve větším souladu sama se sebou, i když svoboda je samozřejmě drahá. Žiju sice podle sebe, organizuju si sama čas a věnuju se věcem, které mě zajímají, ale jsem sama i na to ostatní. Musím všechno vyřešit a zaplatit. Teď se mi urval lem z koberce, tak leží vedle, protože nevím, co s ním. Mám přítele, se kterým si rozumím, ale náš vztah je spíš duchovní. Do věcí kolem mé domácnosti se ho snažím nezatahovat.

Vždycky jsem chtěla jenom jedno dítě, protože mám problémy s ledvinami, a více bych stejně fyzicky neutáhla. Tím, jak nemám rezervu, jsem hodně spavá a co nenaspím, tak mi chybí. Začnu mít po dvou dnech teploty, opary a alergie. Modlila jsem se, aby holčička byla taky spavá, abychom byly schopné si vzájemně den užít, abych nebyla úplně vyřízená.

Navíc dnešní děti tráví více času v komunitách - ve škole a kroužcích. Natálka chodí na výtvarku, keramiku, na koně, tenis a skoro není doma. Kdykoli si vzpomene, může být s nejlepšími kamarádkami. Má dvě, Matyldu a Amélii, jsou docela silná trojka. Párkrát jsem od ní zaslechla, že by chtěla bratříčka nebo sestřičku, ale dnes vyvíjí daleko soustředěnější tlak na to, aby dostala zvíře.

Sama jsem ze tří dětí a to, že mám sourozence, jsem ocenila až v dospělosti, protože předtím jsem byla jinde než oni. Byla jsem snové dítě, co si četlo na stromech, zatímco moji sourozenci byli z mého pohledu přízemní - bratr jedl žížaly a honil nás s motykou a sestra už od třinácti utíkala z domu. Žila jsem ve zvukové kulise, která mě rozhýbávala, až jsem někdy litovala, že nejsem sama, a přitom dneska to jsou pro mě jedni z nejbližších lidí. Takže Natálce bude možná časem někdo blízký chybět. Ale třeba ne.

Ve spánku, kdy se mi hodně zdají sny, a při probouzení cítím, jak vědomí táhnu z hrozné hloubky a vůbec se mi nechce. Taky mi pomáhá meditace, to jsem kolikrát schopná během patnácti minut rozkvést, ale poslední dobou jsem roztržitější kvůli nástupu Natálky do školy a vyostřené situaci v politice.

Těch povinností je nějak čím dál tím víc. Jde o to, aby člověk byl schopný aspoň na chvíli zastavit myšlenky. Je to trénink, který někdo nezvládne za celý život, ale když se to podaří aspoň na chvíli, stojí to za to.