Dalibor Janda: Kdo má pocit, že bůh je jenom v kostele, tak se mýlí

Možná ano, ale věřte mi, že byla období, kdy jsem chtěl se zpíváním praštit. U života mě vždycky drželi posluchači. Víte, já nešel do šoubyznysu s tím, že budu dělat celý život muziku. Zpívat mě ale bavilo a díky vlivu Waldemara Matušky jsem s tím začal už v páté třídě, kdy jsem s písničkou Barborka vyhrál pěveckou soutěž. Když jsem byl teenager, chtěl jsem zpívat na tancovačkách, nejlépe v okolí Hranic. Že ale budu sbírat zlaté desky a Zlaté slavíky, to jsem opravdu nepředpokládal.

Na to vlastně ani nebyl čas, protože když jde člověk s popularitou nahoru, tak to moc nevnímá. U mě to navíc začalo až ve třiceti letech. Tehdy mi vyšel singl Jahodový koktejl, který začala hrát rádia. No a za tři roky, v Kristových letech, jsem byl Zlatým slavíkem.

Když jsem zpíval na tancovačkách na Moravě, měl jsem pocit, že mě zná celý svět. To byl ale samozřejmě velký omyl. Jeden kamarád, který dělal na letišti v Praze, mi pak řekl, že jsem moc velký talent na to, abych zůstal v Hranicích. Navalil mi se svými kamarády klíny do hlavy a já jim uvěřil. Otec mi pak zařídil, že mě pustili ze zaměstnání v Sigmě Hranice, a odjel jsem do Prahy. Tam mi došlo, že si ze mě takzvaní kamarádi tak trochu udělali legraci, a tak jsem od sedmasedmdesátého roku následující čtyři roky zakládal v Praze jednu kapelu za druhou.

V jednaosmdesátém jsem dostal nabídku od kapely Čmeláci, abych s ní odjel hrát do barů a kaváren do západní Evropy. Když jsem se vrátil, hrál jsem v Alhambře a jel jsem se skladbou Konec prázdnin na soutěž Děčínská kotva. Ta písnička na to konto vyšla u Supraphonu s b-stranou v podobě skladby Jahodový koktejl. Rádia si ho oblíbila, má popularita šla nahoru, singlu se prodalo asi devadesát tisíc.

Potom vyšel singl Pojď, dáme řeč, se kterým jsem Děčínskou kotvu o rok později vyhrál. V tomtéž roce jsem s písničkou Žít jako kaskadér získal i Bratislavskou lyru. V té době bylo jasné, že se budu muzikou živit. První album Hurikán vyšlo v roce 1985.

On tenkrát nebyl takovým favoritem, jakým je dnes. My ho v osmdesátých letech trochu vymazali. Na Slovensku zářili Meky Žbirka, Peter Nagy, úspěchy měly kapely Elán, Modus nebo Team. Začali razit trochu jiný směr, což ovlivnilo i českou scénu. Já byl v té době nový, i když mi neustále zakazovali zpívat chraplákem, který je pro mě dnes charakteristický. Kvůli tomu jsem vlastně neměl ani přehrávky, což byly zkoušky, které vás opravňovaly koncertovat. Dali mi je až poté, kdy jsem se v roce 1987 stal podruhé Zlatým slavíkem.

Chtěl jsem zpívat exponovaně a chtěl jsem, aby můj hlas měl velký rozsah. Zpívat falzetem nebo normálním hlasem mi připadlo příliš tuctové, nebylo to ono. Líbili se mi zpěváci, kteří měli chraplák ve svém rejstříku – Drupi, Bruce Springsteen, Joe Cocker a další. Snažil jsem se je napodobovat a zalíbilo se mi to. Navíc to u diváků zabíralo. Podobně u nás zpíval třeba Jiří Schelinger.

To ano, ale on měl hlas níž položený. Když zemřel, František Ringo Čech po mně chtěl, abych dozpíval album, které měli rozpracované. Nakonec k tomu nedošlo, což je dobře.

Největší štěstí pro mě bylo, když vyšel první singl Jahodový koktejl. Jel jsem domů za mámou, ukazoval jí desku a pořád jsme si ji pouštěli. V roce 1983 jsem byl padesátý v anketě Zlatý slavík. V časopisu Mladý svět uveřejňovali pořadí prvních padesáti v každé kategorii a já byl na posledním místě. Byl to okamžik štěstí srovnatelný s vydáním Jahodového koktejlu. Později už to bylo hlavně dost náročné. Věci za mě začali řešit manažeři, já byl pořád na cestách, autogramiádách, ve studiu a na pódiu. Měl jsem radost z každého úspěchu, ale nejvíc mě těšily ty první dva.

Kapela si to většinou užívala, já si ale dal po koncertě jídlo a zmizel jsem do hotelu. To trvá dodnes. Nepiju alkohol a nekouřím. Vždycky mě štvalo vysedávat po barech, to se mi spíš stávalo, že fanynky seděly v hotelu na schodech nebo za mnou chodily až domů.

Jestli jsem za život vypil celkem deset litrů vína a dvě flašky tvrdého alkoholu, tak je to moc. Cigaretu jsem nevykouřil ani jednu. Jednak mi nechutnaly a také jsem věděl, že mě jako zpěváka mohou zničit. Dodnes mi vadí pobyt v zakouřené místnosti nebo nablízku opilým lidem. Připadá mi zbytečné se s nimi bavit. Řada kluků z mé kapely musela v minulosti odejít proto, že pila. Jeden čas jsme dokonce měli na koncertech nekuřáckou šatnu, protože nikdo z nás nekouřil. Alkohol před koncertem striktně zakazuju, protože s opilými muzikanty se hrát nedá.

Těžko říct. Užíval jsem si vždycky takzvaně normálního života. Ženil jsem se ve třiceti letech a do té doby jsem měl spoustu dívek. Po svatbě se to ale změnilo. No, a pokud bych měl nějakou velkou špatnou vlastnost, tak byste se to dočetl v bulváru.

Samozřejmě. Jakmile začala chodit, pobíhala po pokoji a zpívala si. Začala hrát na piano, potom na kytaru a později si skládala písničky. Měli jsme dohodu, že ona odmaturuje a já jí za to pomohu s realizací první desky. Zvládla to s vyznamenáním a díky tomu před dvěma lety vzniklo její album Tvář. Na podzim by mělo vyjít druhé.

Jako každý mladý kluk hudbu poslouchal. Měl rád i mé skladby, ovšem spíše ty lyrické. Talent na muziku ale vyloženě neměl, byl spíš manuálně zručný. Učil se na kuchaře a číšníka, což se mu možná stalo osudným. Přišel totiž do různých podivných podniků, kde není těžké dostat se do problémů.

Nikdy se nám nesvěřoval a žil si svůj život. Doteď nevíme, jestli měl natolik velké problémy, že musel život ukončit tak, jak ho ukončil. Spíš to jenom tušíme. Jeho kamarádi nám nic neřekli, takže nevíme, jestli se zabil z lásky, anebo měl dluhy či jiné potíže. Možná to bylo od všeho trochu. Anebo chtěl být na titulní stránce novin. To by ale byl ten nejhorší motiv.

Jsem křtěný a Dalibor je jméno po jednom z mých kmotrů. Když jsme s Vladimírem Poštulkou dělali na mých prvních textech, navrhl, že Václav Janda není pro zpěváka moc zajímavé jméno. Na scéně už navíc byli Václav Neckář, Vašo Patejdl, Václav Vašák, a na druhou stranu Janda nebylo také nejlepší, protože už tu byli Petr a Slávek Jandovi. Navrhl, abych si jméno změnil, a tak jsme došli až k Daliborovi.

Na to konto jsme se dohodli, že budu vystupovat pouze jako Dalibor. Když jsme natočili první videoklip, tak jsem ho tak podepsal. V televizi ale náměstek pro kulturu Batrla řekl, že takové móresy se u nás zavádět nebudou, a do titulků pořadu Hitšaráda, kde videoklip vysílali, napsali Dalibor Janda.

Jsem věřící, ovšem nepatřím k těm, kteří pravidelně chodí do kostela. Kdo má pocit, že bůh je jenom v kostele, tak se mýlí. To by bylo málo. Věřím v boha a věřím v pokoru v životě.

V první řadě si myslím, že je konec s kapitalismem. Podle mě už nemá kam jít a musí se změnit. Spousta věcí, které hlásá, už nelze dělat. Bohatší ovládají a skupují ty chudší. Myslím si, že se blíží doba, kdy ekonomika tohoto světa krachne. Přeju si, abychom to všichni přežili.

Asi bude třeba, aby svět řídil někdo chytrý.