Co jsme si nadělovali pod stromeček

Je potěšující, že navzdory vnějším vlivům to zatím Ježíšek vždycky vyhrál.

V pojetí Vánoc však ve dvacátém století docházelo ke změnám i v souvislosti s hospodářskou situací. Přesto si české rodiny dokázaly s vánoční tabulí i nadílkou vždycky poradit.

S odstupem času se dá říct, že hlavním symbolem Vánoc po vzniku samostatného Československa byl Vánoční strom republiky. Poprvé se však objevil až v roce 1924 na brněnském náměstí Svobody. Zasloužil se o něj spisovatel Rudolf Těsnohlídek, který pár let předtím našel před Štědrým dnem v lese u Bílovic odložené miminko.

Těsnohlídek se pak spojil s organizací Péče o mládež a akce Vánoční strom republiky posloužila k výběru peněz na podporu opuštěných a nemajetných dětí. Zrušena byla nejprve za druhé světové války nacisty a poté komunisty po roce 1948 s argumentem, že už nikdo nežije v nedostatku.

Jak prožívaly Vánoce české rodiny koncem roku 1918? Teprve nedávno skončila válka a mladá republika se potýkala s všeobecným nedostatkem potravin i uhlí. Navíc propukla epidemie tzv. španělské chřipky, která si vyžádala hodně obětí. Na trhu chyběly ryby, kvasnice, místo čaje a kávy byly k mání jen náhražky.

Je zajímavé, že už tehdy se místo kávy pila melta, která ji znovu nahrazovala po druhé světové válce a pak ještě dlouho až do hlubokých padesátých let. Děti ale vždycky toužily po dárcích bez ohledu na poměry.

Holčičky dostávaly panenky, jejichž hlavičky a končetiny byly z celuloidové hmoty a tělo z kůže nebo látky, vycpané pilinami. Kluci se radovali z plechových zvířátek na klíček, cínových vojáčků a dřevěných hraček na kolečkách.

Vždycky byly vítány knihy – evergreenem byly pohádky Boženy Němcové podobně jako mayovky. Snad každé prvorepublikové dítě někdy dostalo plyšového medvěda.

Dalším symbolem první republiky se staly skleněné foukané a perličkové vánoční ozdoby. Zatímco dřív si lidé ozdoby na stromeček zhotovovali doma z vlastnoručně upečených perníčků, ořechů, zabalených do staniolu, a papírových řetězů, za první republiky došlo především v Podkrkonoší a na Vsetínsku k rozmachu výroby skleněných koulí, rampouchů, špiček a dalších ozdob.

Na Jablonecku se zároveň s bižuterií vyráběly perličkové ozdoby v podobě hvězdiček, sněhových vloček, motýlků, letadýlek i mašinek. Možná je ještě někde najdete v krabici po prababičce, většinou přežily nedotčené klidně i půl století.

Stromky pak korunovaly voskové svíčky, kterým ale už od dvacátých let začalo konkurovat vánoční elektrické osvětlení. Továrna Orion pak dodávala čokoládové figurky, s jejichž obdobou se setkáváme vlastně dodnes.

Na štědrovečerním stole se objevovaly tradiční pochoutky, jaké konzumujeme i dnes, jen smažený kapr nebo řízek ještě nebyl zdaleka tak v oblibě jako kapr na černo, tedy vařené rybí maso se švestkovou omáčkou, k němuž se podával knedlík nebo vánočka.

V prodeji už byly všechny druhy exotického ovoce, nebylo ovšem nejlevnější. Fronty se na něj ale začaly stát až za socialismu…

Velký zlom nastal za protektorátu v roce 1939. Nacisté potlačovali charitativní akce a nelíbily se jim také církevně zaměřené koledy. Konzumu ale nijak nebránili – tedy kromě toho, že si ekonomická situace vyžádala zavedení lístkového systému. Ten vešel v platnost již v polovině prosince 1939, kdy se týkal zatím jen textilu a obuvi. Na každého člena rodiny připadalo 100 bodů.

Kolik se toho dalo pořídit na jednu šatenku s roční platností? Počet bodů byl ovlivněn materiálem a hlavně množstvím spotřebované látky. Při koupi noční košilky pro dvouleté dítě obchodník odstřihl 4 body, kdežto při koupi stejného kousku oděvu pro dospělou ženu 18 bodů. Jinak měla nárok na pět párů punčoch nebo ponožek, jedny vlněné kalhotky, jednu soupravu prádla, kapesník, sukni a 200 gramů pletací příze. Pokud si chtěla pořídit kostým, padla na něj polovina ročních ústřižků! Proto se za války donekonečna přešívalo.

Později byly přídělové lístky zavedeny i na potraviny, a tak si o Vánocích lidé přilepšovali nákupem na černém trhu, kde však šly ceny rok od roku rapidně nahoru. Na rybí maso se lístky nevztahovaly, na vánočního kapra se ale podle pamětníků stály i šestihodinové fronty.

Pod stromečkem převládaly dárky s vlasteneckou tematikou, jako byly knihy o české historii, gramofonové desky s lidovými písničkami nebo s vážnou hudbou Smetany a Dvořáka. Rodiny, které neměly některého z členů ve vězení, v lágru nebo přímo na bojišti, se ale radovaly hlavně z toho, že slaví doma v klidu a pohromadě.

Po nástupu komunistů k moci po únoru 1948 začaly hlavní útoky na náboženský symbol Vánoc – Ježíška. Prý na něj věří jen hlupáčci, psalo se v angažovaných textech určených dětem. Místo něj k nám začal jezdit z Čukotky sovětský děda Mráz.

A z čeho se radovali lidé pod stromečkem? Největším hitem bylo rádio, které ještě v padesátých letech mělo značné rozměry a představovalo samostatný kus nábytku. Až v roce 1958 se objevil první tranzistor z Tesly Přelouč s koženkovým vrškem a ve zdařilém oblém tvaru, který se nosil za ucho jako kabelka.

V roce 1953 se také objevily první československé televizory, které ovšem stály kolem 4000 korun, což byl pětinásobek průměrného platu. Není divu, že je na Vánoce dostal jen málokdo.

Proto převládaly dárky, kterým dodneška říkáme měkké – látky, ponožky, pyžama, kapesníky. Děti dostávaly hračky, jejichž ceny za socialismu nebyly většinou vysoké.

Oblibě se těšily stavebnice Merkur, panenky, které mrkaly, případně chodily a v sedmdesátých letech už i mluvily. Vyráběli je v příbramském Hamiru stejně jako maňásky a plyšová zvířátka.

V šedesátých letech se staly hitem umělohmotné hračky, navrhované výtvarnicí Libuší Niklovou. Její harmoniková pískací zvířátka jsou dnes ceněným sběratelským artiklem.

Generace, narozená za éry komunistického prezidenta Gustáva Husáka, už měla docela jiné představy o ideálních dárcích. Toužila po všem, co pocházelo ze Západu, tím spíš, že takové zboží naše obchody nabízely jen zřídka.

Kdo našel pod stromečkem pravé džíny, a ne jejich napodobeniny z „rifloviny“ ze Severky Cvikov nebo z brněnského Krasu, byl na vrcholu blaha. Žně zažívali veksláci, nabízející bony, za něž se daly džíny sehnat v prodejnách Tuzexu.

Podobně slečny pokukovaly i po značkovém oblečení, které se jezdilo nakupovat třeba do obchodně progresivnějšího Maďarska. Zahraniční hračky – panenky Barbie a stavebnice Lego – se daly sehnat v Pragoimpu a byly pravděpodobně největším hitem u dětí osmdesátých let. Ty sportovněji založené měly radost z bruslí, lyží či z jízdního kola.

Tyto výrobky se nesháněly zrovna snadno, o to víc se pak ale „úlovek“ cenil. Po roce 1989 k nám poprvé zavítal Santa Claus, ale zdá se, že i tomuto konkurentovi Ježíšek odolá.