České karaoke: Zpěv za všechny prachy

Vydala jsem se po stopách pražského karaoke a musím uznat, že není snadné nějaké najít. Na internetu mě zaujal bar L'Aperitivo, který se nachází v samotném centru Prahy, pár metrů od Staroměstské radnice. Pravidelně se tam pořádají karaoke party, klientelu tvoří většinou cizinci a turisti, pro našince to není zcela obvyklá pěvecká zábava. Ale přece tam Češi také přijdou... Venku před barem stojí mladá slečna, která vás ujistí: Ano, jdete správně.

Na karaoke se mnou nakonec vyrazili dva kamarádi, kterým nápad - jít si poprvé v životě veřejně zakrákat nějaký odrhovák - nepřipadal zas tak praštěný. Přiznávám se, že zpívat neumím, hodinám hudebky jsem se vyhýbala a u táboráku jsem zpěv simulovala.

Výběr karaoke písní byl obstojný, od nejpopovějších písniček, přes latino, folk, rock i česko-slovenský výběr, k mání byly dokonce i duety. Po celý večer se u mikrofonu střídali dva chlapíci cizí národnosti, nasmlouvaní jako karaoke baviči, kterým to panečku zpívalo. Dalším zážitkem byla grupa mladých Angličanů, kteří vytvořili dívčí a chlapecký tábor a zpívali veselé diskotékové hity.

Po hodinovém váhání, jaký jednoduchý song si střihnout, abych to ve zdraví přežila, jsme vybrali beatlesáckou hitovku Yellow Submarine. Problém byl v tom, že bar nebyl prázdný, bavilo se tu na padesát lidí. S mikrofonem v ruce si nepřipadali divně, navíc se tvářili, že je to náramně baví. Co bylo horší, byli celkem dobří. Ostýchavost jít se zapsat do pořadníku ze mě opadla až kolem půlnoci. Na první pohled se Žlutá ponorka zdála jednoduchá. Roztřásly se mi ale ruce a tep mohutně zrychlil. Byla to karaoke premiéra a v pěveckých kramflecích jsem se necítila bezpečně.

O půl jedné v noci to přišlo. Držím mikrofon a slyším se, jak vyluzuju chraplavým hlasem: "In d táun vér aj voz bórn lifd d meeén..."

Písmenka se na obrazovce barví červeně, nestíhám tempo a ztrácím rytmus. Hlas mě občas zradí, tu a tam propadám hysterickému smíchu a v hlavě mi výstražně bliká: Pomoc! Nedá se ale svítit. "We all live in a yellow submarin," zní refrén za mými zády. Rozjařilá britská mládež se mi snaží pomoc a tvoří veselou kulisu. Postarší DJ pod vousy jen odfrkne, abych hergot zpívala, čímž mi fakt nepomáhá. Pár minut a byl konec. Díky bohu. Před těmi lidmi jsem se necítila nejlépe a bohužel mě neovládl ani uvolňující a povznášející pocit z mého "zpěvu".

Zásadní plus nicméně vidím v tom, že se u karaoke můžete odreagovat, "vypnout" a zapomenout na stres. Zpěv sám o sobě je zdravý způsob, jak ventilovat emoce, napětí nebo i vyjádřit něco krásného někomu, koho milujeme. O falešný tón tu nejde, spíš o upřímnost slov. V Japonsku, kolébce písničkových mašin, na tohle přišli nejen byznysmeni, kteří vyrážejí do ulic za zpěvem.

Existují i veřejné boxy (něco jako telefonní budky), kam se můžete zavřít a svobodně si od plic zazpívat tu svoji. Karaoke box si můžete i v České republice objednat na firemní večírek, ples či na zahradní slavnost. Další alternativou je domácí karaoke. Z gauče si můžete představovat, jak koncertujete před vyprodaným stadiónem ve Wembley.

Každopádně karaoke je zábava, která nemůže uškodit. K tomu si v baru dáte pár míchaných koktejlů, jejichž cena se v pohodě vyrovná večeři v restauraci. A na prchavou chvíli se stanete hvězdou formátu Madonny, Kravitze, či Jacksona.