Článek
„Dcera, snad z pohodlnosti, nenaučila kluky mluvit česky. Abych s nimi mohl být sám, musel jsem nejdřív zvládnout několik sloves v rozkazovacím způsobu: pospěš si, přestaň a pomalu,“ usmívá se strojní inženýr v důchodu Petr Hlaváček, který se kvůli vnoučatům začal ve svých šestašedesáti učit francouzsky.
Michaela Kreilová z pražské Jazykové školy Březinka má však zkušenost, že studium jazyků bývá v pokročilém věku většinou trápení.
„Lidé do kurzů chodí, snaží se, ale těžko se naučí řeč tak, aby se s vnoučaty bez problému domluvili, takže jsou z toho spíše smutní.“
Zkoušel i pohádky
To však není případ Petra Hlaváčka, i když tvrdí, že mu jazyky nikdy nešly. Díky své „nekonečné paměti“ kdysi zvládl odmaturovat z ruštiny, později si kvůli profesi, při které dost cestoval, osvojil i němčinu. Na „stará kolena“ ovšem dostál přísloví odříkaného chleba největší krajíc.
Pokud se chtěl dorozumět se svými vnuky, kterým je nyní 6 a 9 let, neměl jinou možnost, než se zapsat na kurz francouzštiny. Jeho mladší dcera totiž ještě za vysokoškolských studií odjela do Francie, kde se usadila, a se svým mužem Francouzem a dvěma syny žije v Paříži.
Petr Hlaváček tvrdí, že ne vždycky je jeho francouzština pro vnuky srozumitelná.
Přes léto mají s manželkou, která francouzsky neumí, vnoučata dva týdny na starosti.
„Už jsem jim i četl pohádky, jenže jsem viděl, že mě poslouchají jen s velkou námahou. Ale nejdůležitější je, abych se dokázal zeptat, co potřebují, a říct, co nesmí dělat. Na velkou konverzaci to ani po sedmi letech studia není, na to je francouzština příliš komplikovaná a já už souboj s pamětí prohrávám,“ říká s nadhledem.
Chlapci na dědečka ohled neberou. Když jim nerozumí, nanejvýš mu to zopakují.
Několik tipů na zdokonalení se v cizím jazyce
„Nejlépe se domluvím s dceřiným tchánem, který je jen o několik let mladší než já. Sedneme si k vínu a můžeme konverzovat úplně o všem, protože on má trpělivost, zatímco mladí jsou hektičtí a dlouho nevydrží poslouchat. Vezmu si k ruce slovník, a když neznám slovíčko, tak si ho dohledám. Posledně už jsem pár vět dokázal prohodit i se zetěm. Největší pochvalou pak pro mě je, když ze sebe vysoukám něco francouzsky a malý Alexandre mi ukáže palec nahoru.“
Aby to měl ještě komplikovanější, jeho druhá dcera pro změnu žije ve Vídni. S rodinou ale z ČR do Rakouska přesídlila až v době, kdy už obě děti uměly mluvit.
„Jednou se všechna moje vnoučata budou mezi sebou dorozumívat jako Švýcaři, to znamená anglicky,“ vidí to realisticky Petr Hlaváček, pro kterého je kurz pro seniory příjemným setkáním s vrstevníky. Doma si pak pouští francouzskou televizi, kde podle svých slov hledá programy, které by byly ke koukání.
„Kuchyňská“ němčina
Jitka Toušková, která i v důchodu pracuje na částečný úvazek jako praktická lékařka, se dala na němčinu, aby se domluvila se svou německou snachou. Její syn odjel do Německa na praxi a už se nevrátil. Nyní žije s rodinou poblíž Norimberku, ale na děti, dvouletou holčičku a čtyřletého chlapce, mluví zásadně česky.
„V momentě, kdy nám svou budoucí ženu představil, řekla jsem si, že se budu muset naučit německy. Po sedmi letech se už velice dobře domluvím, i když v šedesáti jde studium pomaleji než v mládí, kdy mi stačilo slyšet slovíčko jednou a hned jsem si ho zapamatovala.“
Češi se v angličtině zhoršili, ukázal průzkum
V práci je zvyklá se s pacienty dorozumívat i rusky či anglicky a jazyky obecně jsou jejím koníčkem. Nemá zábrany mluvit a nebojí se dělat chyby.
Se snachou, s níž německy komunikuje nejvíc, se vidí maximálně ve dvouměsíčních intervalech. „Znám takovou, jak říkám, kuchyňskou němčinu, což je slovní zásoba, která se točí kolem dětí a domácnosti, ale dokážu si popovídat i s cizími lidmi, které potkáme třeba na dětském hřišti. Bez sociálních kontaktů a znalosti kultury včetně řeči bych během návštěv v Německu nemohla fungovat.“
Problém řeší i Jana Horáková. Ta svého přítele, který pochází ze Stockholmu, poznala před více než třemi lety na studijním pobytu na Islandu. Domluví se bez problémů anglicky, ale protože šestadvacetiletá právnička plánuje, že se příští léto odstěhuje do Švédska, začala studovat švédštinu.
Jana Horáková se s Frederikem seznámila před více než třemi lety.
„Většina tamních obyvatel má sice angličtinu na vysoké úrovni, ale bez znalosti jejich mateřského jazyka bych se nemohla stát součástí společnosti,“ vysvětluje s tím, že pokud bude umět švédsky, snadněji také najde práci.
Společnou budoucnost plánují ve Švédsku.
Pro začátek by se chtěla věnovat postgraduálnímu studiu a později evropskému právu. Momentálně pár žije v Praze, kde Frederik ještě do konce školního roku bude studovat na VŠE. Prvotní motivací, která ji loni na podzim přivedla do Skandinávské jazykové školy, byla touha porozumět, o čem se baví partnerovi příbuzní, kteří angličtinu tak dobře neovládají.
„S přítelem se snažím švédštinu procvičovat v rámci běžné konverzace, ale zatím to nejde podle očekávání. Komunikace v angličtině je pro mě mnohem jednodušší a přirozenější, protože ji z cizích jazyků umím nejlépe.“
Vzpomíná na příhodu z doby, kdy švédsky uměla jen pár slov. „Vydala jsem se sama do obchodu a sháněla se po mléku, abych mohla udělat palačinky. A protože mléko se švédsky řekne mjölk, hledala jsem zboží s tímto názvem. Nakonec jsem našla krásnou modrou krabici s nápisem filmjölk. Zaradovala jsem se, že to musí být ono a že předpona fil zřejmě vypovídá něco o obsahu tuku. Doma jsem nicméně zjistila, že místo mléka jsem přinesla zákys, takže jsme byli bez palačinek,“ směje se Jana Horáková.
Z učitelky žačkou
Z jiného soudku je příběh učitelky dějepisu a zástupkyně ředitelky pražské ZŠ Věda. Markéta Těthalová se začala učit rusky kvůli svým žákům, často potomkům rodičů původem ze zemí bývalého Sovětského svazu. Přestože vyučovacím jazykem je čeština, znalost ruštiny se ukázala téměř jako nutnost právě v komunikaci s rodiči dětí.
Na základních školách roste zájem o ruštinu
„Na 60 minut týdně docházím do naší přidružené jazykové školy a s lektorkou se smějeme, že nejhorší, co se zapomínání domácích úkolů týče, jsou sami kantoři,“ říká jednatřicetiletá učitelka.
Nepovinná ruština
Vzhledem ke svému věku se s povinnou ruštinou během školní docházky nepotkala, ale na gymnáziu si ji zvolila jako nepovinný předmět.
„Asi si dokážete představit, jak moc pozornosti jsme jí v pátek sedmou a osmou hodinu věnovali. Vlastně jsem se naučila trochu číst a uměla jsem zpaměti dialogy z učebnice. Psát ani číst psací písmo jsem neuměla vůbec. Pořád nám zdůrazňovali, že musíme mít hlavně správnou gramatiku, takže jsem se bála mluvit, abych neudělala chybu. Teď chybuji hodně, ale už nemám ten blok se vyjadřovat.“
Markéta Těthalová se začala učit rusky kvůli svým žákům a jejich rodičům.
Navíc ji vždycky potěší, když může nově nabyté znalosti uplatnit i ve svém oboru, historii.
„Když se například české zdroje zmiňují o atentátu na cara Alexandra II., píší vesměs o bombě ukryté v mazanci. Po jazykové lekci o velikonočních tradicích už ale vím, že ruský mazanec, kulič, je něco úplně jiného než naše tradiční pečivo.“
Díky studiu už také dokáže odvrátit nedorozumění pramenící z podobnosti některých českých a ruských slov, která ovšem mají jiný význam. Jde třeba o termíny se hřbitovní tematikou, takže několikrát do roka kreslí na tabuli obrázek s rakví (rusky grob), mrtvolou (rusky trup) a hrobem (rusky mogyla).
„Jak já nesnáším kreslit veřejně! Jenže teď mi nic jiného nezbývá, protože dějepis, to jsou samí mrtví,“ usmívá se kantorka.
Roztomilý přízvuk
Někdy naopak pomůžou žáci jí. „Nedokázala jsem například vyslovit ruský výraz pro velkou vlasteneckou válku a moji tehdejší deváťáci si dali za úkol mě to naučit.“
Rozsah svých znalostí však před dětmi trochu skrývá, aby jim nesebrala motivaci mluvit česky. Rodiče její snahu komunikovat rusky oceňují.
„Někdy je to úsměvné, jak si vzájemně snažíme vyjít vstříc: já na maminku mluvím lámanou ruštinou a ona na mě podobně krkolomnou češtinou. Podle kolegyně, která u nás učí dramatický kroužek, mám prý hrozně roztomilý přízvuk. Asi to bude tím, jak jazyk odposlouchávám od dětí na chodbách.“
Může se vám hodit na Seznamu:
