Článek
Poprvé se všichni tři sešli před jedenácti lety při natáčení pohádky Anděl Páně a od té doby za sebou nechali obrovský kus společné práce. S oběma herci Strach natočil například Ďáblovu lest, Operaci Silver A, Šťastného smolaře, Ztracenou bránu nebo Osmy, s každým jednotlivě ještě mnohem, mnohem víc.
Anděl s čertem objevili svého Mikuláše -talentovanou Aničku Čtvrtníčkovou.
Jejich nejnovější společnou pozvánkou do kina je Anděl Páně 2, který měl premiéru minulý týden, pár dní před Mikulášem. S ním má společného víc, než by divák jedničky čekal. Ale o tom později. Na setkání v klubu kina MAT jsme ostatně nejdřív mluvili o tom, na co všichni tři rádi vzpomínají a co vyprávějí s neobyčejným citem pro to, jak druhého urazit. První otázku mi totiž Jiří Strach napověděl, aniž bych ji měla v plánu. Nedalo se odolat.
Rohatý a blonďatý - to jsou čert Uriáš a anděl Petronel v podání Jiřího Dvořáka a Ivana Trojana.
Jak jste se vy tři seznámili?
Jiří Strach: Obsazoval jsem herce pro dabing filmu Hledá se Nemo a někdo mi poradil Ivana Trojana. Tak jsem ho pozval.
Ivan Trojan: Mně se sice do namlouvání jakési rybičky nechtělo, ale přemlouvali mě: prý by o mne pan režisér stál. Dodnes tomu moc nevěřím, protože když jsem přišel do studia, byl tam člověk, který mi sice okamžitě začal tykat, ale ani kloudně nevěděl, kdo jsem.
S: Nediv se, vždyť jsi tehdy začínal…
Že by si režisér Jiří Strach zacpával před těmi dvěma uši? Nebo nechce vypadat také jako rohatý?
T: Abych před tebou neklel, katolíku jeden praktikující! Já už měl za sebou první sérii Četnických humoresek, Samotáře, kteří byli s tvým laskavým dovolením dost populární, a hrál jsem v Dejvickém divadle! Ale to je ono: nic nevíš, divadlo pro tebe nic neznamená…
Jiří Dvořák: A takhle to vždycky začíná. A víte, jak to končí? Mám natažené obě ruce co nejdál od sebe, na konci jedné zuří Trojan, na konci druhé Strach.
S: Tak já povím, jak jsem se seznámil s tebou. Když jsem připravoval Vůni vanilky, Bára Munzarová mi řekla, že z Brna přišel na Vinohrady šikovný kluk. Pozval jsem ho tedy na kamerové zkoušky s ní. Přišel a před sebou tlačil tu ohromnou brněnskou hrdost, že on se konkurzů nějakých nafoukaných Pražáků účastnit nepotřebuje. Dával mi to pěkně sežrat. Byl nepříjemný, ale mně každou větou sympatičtější. Říkal jsem si, že to je osobnost, která mě baví, protože se jen tak z ničeho nepodělá.
D: Mě tenkrát strašně vytáčely jeho pokyny. „Prosím tě (Samozřejmě mi hned tykal!), můžeš mi tohle zahrát?“ A když někdo řekne: můžeš MI tohle zahrát, tak by ho člověk nejradši praštil. Byl jsem čím dál víc popuzený a on skončil otázkou: „Tak zahraješ MI tu hlavní roli?“
Jablko poznání, to je, oč tu běží…
T: To „zahraješ MI“ mu zůstalo dodnes, ještě jsme to z něj nedostali. Pracujeme na tom.
S: Ale uznejte, že já pak zase říkám, že VÁM to, kluci, natočím.
Teď už tedy víme, jak jste se poznali, a pojďme k Andělovi Páně. Nejdřív k jedničce – bylo od začátku jasné, kdo bude anděl Petronel a kdo čert Uriáš?
T: Ono hlavně vůbec nebylo jasné, jestli to budeme hrát. Seděli jsme na lavičce náhradníků, kterou jsem já osobně Strachovi zahříval dost často – asi v první třetině z těch čtrnácti filmů, které jsme společně natočili, jsem byl původně vždycky náhradník…
S: Vždyť jsi byl tenkrát na začátku, Ivane! Teď to zní samozřejmě divně…
T: Slyšíte ho? On si nedá pokoj!!!
S: Je pravda, že jsem měl původně jinou představu. Chtěl jsem je mít starší, myslel jsem, že když to bude anděl s čertem, kterým už se hůř vstává ze židle, tak pro ně ta cesta na zemi bude ještě náročnější. A vidíte, nakonec, po jedenácti letech, jsme se k té mé původní představě dopracovali: anděl s čertem už sotva lezou…
Od prvního Anděla Páně uplynulo jedenáct let.
Ve filmu Anděl Páně 2 tedy rozhodně ne, to se jich musím zastat…
T: No, ono to ve skutečnosti tak je, ale my to před kamerou museli tajit. Musel jsem se tvářit, jaký jsem čupr kluk, že běhám po krumlovských dlaždicích a nebolí mě kyčle…
Bylo to celkově náročné natáčení?
T: S ním je to náročné vždycky, protože musí natočit všeho pětkrát víc, než je potřeba. A my se ptáme: kolikpak z toho, k čemu jsi nás donutil, ve filmu nakonec bude? Ale zase umí dobře vyjednávat. Když jsme při natáčení jedničky přijeli na Šumavu, nebyla tam ani vločka sněhu. On se v noci pořádně pomodlil a ráno ho byl metr. Opravdu se to stalo. A ve dvojce něco podobného. Takže jestli má na tom filmu nějakou zásluhu, tak tu, že se umí modlit a že ho tam nahoře vyslyší. Jinak toho moc není.
S: A to říká člověk, který studoval sportovní gymnázium a chtěl se stát basketbalistou v době, kdy já jsem hrál hlavní role ve filmech.
D: A já jsem byl v Brně!
Vica Kerekes s filmovou dcerou Annou Čtvrtníčkovou bydlí v domě, před nímž prodává párky Vojtěch Dyk.
Teď se musím zastat zase pana režiséra: jestli točil tolik proto, aby vybral opravdu nejhezčí záběry, stála vaše dřina za to. Překrásné prostředí, atmosféra ladovské noci…
S: A teď přišla chvíle, kdy musím říci, že obě producentky, Svatka Peschková a Šárka Cimbalová, jsou velké frajerky! Vymyslel jsem si třeba ten Krumlov. Bál jsem se to říct nahlas, protože jsem si uvědomoval, jaká by to byla finanční zátěž. A ony ani nemrkly: „Tak se tam pojedeme podívat, a když to bude nad naše finanční možnosti, nedá se nic dělat.“
Přijeli jsme k panu starostovi Cardovi a najednou byl on i celé město na naší straně. Své sehrála popularita Anděla Páně i to, že Krumlov už dlouho ve filmu nebyl, ale všichni včetně pana faráře řekli, že pro to udělají maximum. A to se i stalo. Jediný problém byl, že nám občas prošel záběrem průvod korejských turistů a anděla s čertem si fotili na mobily.
T: Museli jsme se totiž přemísťovat z hotelu na plac už v kostýmech, a tak jsme se stali dost velkou atrakcí. Pro Čechy tím, že točíme dvojku, pro korejské turisty jako něco, co ke Krumlovu, a možná k celému Česku, prostě patří…
To už mluvíme o natáčení, ale vám se přece do dvojky vůbec nechtělo…
T: Původní scénář rozvíjel pozemský příběh z jedničky a to nám připadalo zbytečné. Ale Jirka nás podrazil a za našimi zády oslovil scenáristu Marka Epsteina. Když se přiznal, zalapali jsme po dechu, ale pak jsme si text přečetli a nebylo vyhnutí. Byl hezký.
S: Marek měl nápad „za milión“. Pořád mi totiž tvrdil, že nejlepší by bylo dostat ty dva dolů jako anděla a čerta, aby se pozemský příběh spojil s nebeským. A já mu namítal, že to je úplná blbost, že by je přece každý hned poznal. Ale on mi za nějaký čas, takhle v prosinci, zavolal: „Jeden den v roce to jde!“ A tak se celý film odehrává na svatého Mikuláše, kdy je zem čertů a andělů plná.
„Vyfoťte nás s Hradem za zády,“ žertovali přátelé Dvořák, Trojan a Strach na střeše MAT.
Vy a Bůh Jiří Bartoška máte ve filmu stejné kostýmy jako v jedničce. Jsou to ty původní?
D: Jsou a byl jsem příjemně překvapený, že se do něj vejdu, je na rozdíl od andělského dost upnutý. Kostýmy do jedničky dělala skvělá Jarmila Konečná, která ale mezitím bohužel zemřela, a Jirka oslovil Katarínu Hollou. A ta s pokorou vůči dílu své kolegyně ponechala naše kostýmy a dotvořila ostatní.
Ve filmu máte jako hlavní partnerku dnes třináctiletou Aničku Čtvrtníčkovou, dceru známého otce. Jak se vám s hereckým dítětem pracovalo?
S: Anička byla další zázrak, který nám, stejně jako ten sníh do jedničky, musel seslat Pán Bůh.
T: To byla partnerka, žena, která vůbec nebrblala a byla celá neuvěřitelná. Záměrně říkám žena, a ne dítě, protože ačkoliv věkem ještě dítě byla, chovala se jako dospělá. A když bylo třeba, tak i jako chlap. Podmínky byly dost drsné, natáčení dlouhé, a ona ani necekla. Cokoli jsme jí o herectví řekli, a nemuseli jsme jí říkat mnoho, okamžitě pochopila.
S Davidem Švehlíkem, Matějem Hádkem a Alešem Hámou hráli ve Strachově Operaci Silver A.
D: A ještě za to poděkovala!
Když jste zmínil krumlovského pana faráře – jak se obecně duchovní dívají na to, že jste sice praktikující katolík, ale z náboženství si děláte legraci?
S: Já si tu legraci dělám v duchu židovských anekdot: není to legrace z Pána Boha, ale z toho, jak ho člověk pojímá. A právě díky tomu, že jsem katolík, umím odhadnout míru. Náš film nemůže žádného o víře normálně smýšlejícího člověka urazit, spíše potěšit. Větší obavy jsem měl u jedničky. Přece jen vypustit do ateistického Česka takovou obrázkovou knížku o katechismu mohlo znamenat, že mě lidé vypískají. Tentokrát už jsem si jistý, že to přijmou.
A jak vy to, pánové, máte se znalostmi katechismu?
T: Já velmi pokulhávám.
D: Pokulháváme spolu.
T: My jsme Jirku spíš trošku brzdili, aby tam toho nebylo moc.
S: A já jim důvěřuji. Když mi řeknou, že to či ono už je fór jen pro nás, co chodíme do kostela, ale nikdo jiný ho nepochopí, dám na ně. Ale nevím, je můj divák ten, který nikdy neslyšel o tom, že Mojžíš praštil holí do vody a moře se rozestoupilo, aby mohli přejít?
Obávám se, že jich může být i značné množství, ale těm se zase bude líbit ten trik…
T: Pro nás bylo důležité, aby se nestalo, že v jedné scéně budou tři náročnější dialogy, protože to by diváky odvádělo od příběhu.
S: Já jsem nenapravitelný optimista. Pořád si myslím, že lidé jsou vzdělanější, než opravdu jsou, děti hodnější, než jsou, vy dva lepší herci, než jste… Ale abychom ten hovor moc nezatěžkali: netočili jsme film proto, abychom někoho vzdělávali, ale abychom potěšili laskavostí a humorem. Jestli se přitom ještě někdo něco nového dozví, tím lépe. Jednička byla o schopnosti obětovat se a dvojka o schopnosti odpouštět. To nejsou jen křesťanská, ale bytostně lidská témata.
S Aňou Geislerovou zase v jeho Ztracené bráně, jejíž pokračování Krev démona bude o templářích.
Nejen ve vaší pohádce, i ve skutečnosti přijde zanedlouho i Ježíšek. Jak dlouho dnes ještě mohou děti na Ježíška věřit?
D: Moje Anča dlouho, možná skoro do dvanácti let. Sice už pak věděla, že některé dárky kupují rodiče a prarodiče, ale věřila, že některé jsou přece jen od Ježíška. Děti věřit chtějí. A nejtěžší vánoční úkol, jaký jsem kdy dostal, byl podpis Michaela Jacksona z nebe. Byl tehdy krátce po smrti, ona ho zbožňovala a to přání opravdu vyslovila. To jsem se zapotil. Ale má ho na stěně.
Prozradíte, jak jste ten podpis sehnal?
Poprosil jsem jednoho grafika a on namaloval návrh – oblohu a z mraků udělané srdíčko. Ne kýčovité, opravdu hezké. A přes něj dal Jacksonův podpis, který odněkud opsal. Já jsem z toho pak udělal obraz, zarámoval jsem ho a dal pod stromeček. Radost byla veliká.
S: Já to mám jednodušší, protože si pořád myslím, že mi dárky nosí Ježíšek. Ne lyže nebo kolo. Pro mě jsou darem třeba tihle dva. To je přece pro mě jako pro režiséra ohromný dar, že je můžu mít. Že se narodili do mojí éry, že spolu držíme už tolik let a nepohádali jsme se, že máme práci, která nás svedla dohromady. To není zásluha, to je dar.
T: My máme doma dva „dvojvrhy“ a starší kluky, Pepíka a Frantu, využil Jirka pro upoutávku na Anděla Páně, takže si ty postavy vyzkoušeli. Možná i proto chápou, že pro ty dva mladší je důležité, aby věřili co nejdéle, a nekazí jim to. A snad je to i naší výchovou, tedy spíše Klářinou, já v ní pokulhávám.
S: Teď buď lže, nebo si tu výchovu kompenzuje na mně. Pořád na place slyším: „Nedělej tohle, nenípej si tamto, zapomněl jsi pozdravit…“
D: A já chodím mezi nimi a říkám: „Tak už toho nechte…“
Vy tři jste velcí kamarádi a zároveň tvůrčí osobnosti. Jste k sobě vždycky úplně otevření, nebo jsou věci, které si v zájmu zachování kamarádství radši neříkáte?
S: Naše kamarádství je postavené na tom, že si můžeme říci cokoliv a ten druhý se nesmí urazit.
Režisér předehrává Jiřině Bohdalové při natáčení filmu Vrásky z lásky.
T: Myslím, že kamarádství by mělo být založené na otevřenosti a možná je v tom směru často silnější než manželství. Vztah muž–žena je jiný než mužské přátelství. Takže je snad dobře, že jsme si to „o neurážení“ na začátku i v určité legraci řekli, protože samozřejmě byly chvíle, kdy člověk musel leccos překousnout, aby kamarádství vydrželo.
D: Já toho moc nenamluvím, ale baví mě ty jejich hádky poslouchat. Začíná to od „loutkového“ Dejvického divadla, přejde do „ty katolíku jeden“, dál se to stupňuje… A já, jak už jsem říkal, na konci každé ruky držím jednoho z nich. Vlastně se ale na ty chvíle těším, protože v tom drsném, až černém humoru je přátelství nesmírně silně cítit.
Točili jste spolu kromě pohádky i velmi vážné věci. Liší se taková natáčení? Někteří herci rádi mluví o tom, že se do složitých vážných rolí musí vcítit, protrpět je s postavou.
D: Tak to jsem nikdy neměl, a když o tom čtu, vždycky se spíš pousměji.
T: Po takovém „vyznání“ má následovat otázka: A nebylo by lepší to zahrát? Ale hlavně to přece vůbec není tak, že lehčí múza je lehčí i při práci, že si před kamerou jen tak blbneme. Naopak. Anděl Páně 2 bylo jedno z nejtěžších natáčení, jaká jsem zažil. Už proto, že se odehrává z půlky vpodvečer, tedy potmě, a nejčastější směny byly od čtyř odpoledne do čtyř do rána. To je pro mě peklo, protože skoro neumím přes den spát.
D: Navíc, málo platné, jsme měli pořád někde v zádech pocit, že točíme „dvojku“ úspěšného filmu, a nechtěli bychom, aby diváci řekli: „No, už to není ono.“
Blíží se Vánoce, lidé hodně mluví o tom, že nechtějí podlehnout spotřebě, a přece – jak je vidět podle náporu v obchodech – většinou podlehnou. Co vy a Vánoce?
D: Já to mám složité. Strašně dlouho jsem je neměl rád, protože je neměl rád táta. Když jsme spolu zůstali sami, byli jsme hodně chudí, dostal jsem jeden rok jen propisku… A tak mám Vánoce spojené se zahořklostí svého tatínka a jen pomalu a obtížně se je učím mít rád a ten čas si vychutnat. Samozřejmě to jde přes mou dceru, ale není to jednoduché, dodnes nejsem typický dojatý vánoční nadšenec.
T: Kdykoliv přijdete už od podzimu do nákupních center, všude na vás křičí: „Budou Vánoce, nakupujte!“ Je to hrozné. My se to s Klárou snažíme vybalancovat, ale je těžké děti uchránit, to by s námi nemohly jít ani na nákup. Ale snažíme se, aby Vánoce měly přece jen i duchovnější rozměr. Klára s dalšími lidmi založila v Košířích spolek, který ctí advent, tu poslední neděli se scházejí před kostelíčkem. Je u toho pan farář, povídají si, zpívají koledy, popíjejí svařák a přitom jsou to lidé, z nichž mnozí se potkají poprvé. Ale na chvíli spočinou a povídají si.
To je zvláštní, jak se na Vánoce ke kostelu přiblíží i bezvěrci…
T: Ano a mně to je příjemné. Není mi dána přímá víra, ale věřím, že pravda a láska musí zvítězit, že někde nahoře je nějaká spravedlnost. A když se člověk bude snažit žít podle Desatera, snad se k ní dopracuje. To ale nesmím říkat před panem režisérem, protože mi na to kdysi při natáčení odsekl: „První přikázání praví, že v jednoho Boha věřiti budeš, a ty mi odmlouváš už od rána!“
S: A vidíš, teď to máš, teď jsi to řekl! Tvrdíš, že v Boha nevěříš, ale zároveň věříš, že je někde nějaká vyšší spravedlnost. Máš Boha v sobě uvnitř, jen ho nemáš pojmenovaného přes konkrétní církev. Tak o sobě nemluv jako o nevěřícím člověku!
D: Nechte toho. Všichni věříme. Jen to hodně lidí nemá pojmenované. Ať si ten katolík, který vystudoval FAMU, herec z Dejvic, který vystudoval DAMU, nebo herec z Brna, který vystudoval JAMU, říkají, co chtějí, jsme na jedné lodi. A tu loď ať si pojmenuje každý sám…
A jaké máte Vánoce vy, praktikující katolíku?
S: Nám se narodil Spasitel, to je dané. Ale bez ohledu na to chci podtrhnout, že bychom měli pamatovat na to, že u nás v Čechách jsou opravdu Vánoce, žádný Santa Claus. Slyšel jsem, že v Berlíně mají vánoční trhy a kvůli „politické korektnosti“ je přejmenovali na zimní trhy.
To mi připadá jako dokonalé podřezávání větví všeho, z čeho jsme vyrostli. Mně pořád připadají Dušičky s modlitbami mnohem duchovnější než vydlabaná dýně se svíčkami. Já nic z toho přebírat nebudu, naopak se budu snažit vším, co dělám, připomínat kořeny, z nichž jsme vzešli.
