Článek
Byl to tehdy český hokejový zázrak na ledě. Takový, že mnozí příznivci, kteří po té neuvěřitelné neděli ráno vstávali do práce, se raději ještě šli k počítačům a telefonům přesvědčit, že to nebyl jen pomíjivý sen. Bylo 23. května 2010, když podceňovaná parta hokejistů, která sotva prolezla do čtvrtfinále, pokořila ve finále hvězdné Rusko 2:1 a získala zatím poslední český titul z mistrovství světa.
„Kromě zlata jsem si odvezl i velké ponaučení. Bylo skvělé, že zatracovaný tým dokázal nakonec vystoupat na nejvyšší příčku. Mělo by to sloužit jako ponaučení pro lidi, že bys nikdy neměl nikoho podceňovat a že ve sportu je možné všechno. Vyhráli hráči, které zprvu nikdo nechtěl a oni před šampionátem netušili, že pojedou. Z NHL skoro všichni odmítli, proto nakonec jeli úplně jiní kluci, kteří odevzdali maximum,“ vzpomíná na zlatý turnaj z Německa Jaromír Jágr.
Nevypadalo to valně
Ten šampionát přitom zprvu vyvolával otázky, jak je to s českou hrdostí a chutí reprezentovat. Ze zámoří chodily omluvenky ve velkém, po olympiádě ve Vancouveru a dlouhé sezoně se rázem nikdo z NHL moc nechtěl za Česko bít. Kouč Vladimír Růžička tak spoléhal na dvě hvězdy – zmíněného útočníka Jágra a brankáře Tomáše Vokouna. Parta dříčů se ale zprvu trápila, prohrála s Norskem i Švýcarskem a poprvé v historii zcela reálně hrozilo, že se neprodere do čtvrtfinále. Pak ale tým vyburcoval emotivním projevem Jágr a tým do play off s odřenými uši prošel. Ve čtvrtfinále na nájezdy vyřadil Finy, v semifinále stejným způsobem i Švédsko a zázrak dokonal ve finále, v němž outsideři zaskočili partu ruských favoritů.
Vždyť za sbornou tehdy nastoupil Ovečkin, Malkin, Fjodorov, Dacjuk či Kovalčuk a moc toužili získat v Německu pro Rusko zlatý hattrick. Jenže ve finále vedli Češi gólem Klepiše už po 20 vteřinách, později přidal druhou trefu po šťastném odrazu kotouče od brusle kapitán Rolinek a Rusové dokázali snížit až v poslední minutě.
Jágr už v tu dobu seděl na střídačce, měl hlavu skloněnou, raději se nedíval na dění na ledě.
„Když jsem viděl hrozivých šest na tři, to bylo asi všem blbě, ne jenom mně. Kolem naší branky kroužilo sto milionů dolarů. Já jsem snad byl radši, že jsem se zranil. Ve finále proti nám šli nejlepší hráči na světě. Kdo by byl řekl, že s nimi můžeme hrát vyrovnanou partii? My, s polovinou týmu z extraligy. A přece to šlo,“ líčil pak už se zlatem na krku.
Vokoun věřil svým schopnostem
Klíčovou roli měl brankář Tomáš Vokoun. Leckdo pochyboval, jestli on je správnou volbou, nicméně kouč Růžička už před turnajem tvrdil, že je to „nejlepší brankář na světě“. „A teď bychom mu měli líbat zadek,“ dodal po finále.
Sám Vokoun s klidem sobě vlastním říkal: „Věřil jsem ve své schopnosti a bylo jen otázkou, jestli tu formu tady dokážu najít.“
A tak tým z Kolína nad Rýnem mířil na další bujarou oslavu na Staroměstském náměstí. Trenér Růžička u reprezentace končil a žezlo – podobně jako po zlaté Vídni o pět let dříve – předával Aloisi Hadamczikovi. Zároveň ale při své derniéře varoval: „Český hokej není v pořádku. Nenechme se uchlácholit jedním turnajem a raději něco dělejme. Ale ne pouze pusou.“
Byla a je to svatá pravda.
