Kuchař je v Rusku ze všeho vyplašený

"Musel jsem si zvykat na spoustu jiných věcí. Kdyby některý trenér nebo fotbalový doktor od nás z Čech viděl, jak se hráči v Jaroslavli stravují, určitě by ho z toho kleplo. Žádné těstoviny, ryby, zelenina, na co jsem byl zvyklý ze Slavie. K obědu i večeři jen vepřové, všechno smažené a k tomu kvanta majonézy," dělí 26letý ofenzivní záložník se o první šok.

Další nepříjemnou věcí jsou povinné pobyty v tréninkovém centru tzv. báze. "Ze začátku jsem tam bydlel sám měsíc a půl. Je to v lese dvacet kilometrů za městem. Jen jsem tam trénoval a koukal se v televizi na fotbal, nic jiného se tam dělat nedá," přibližuje.

Zlepšilo se to až v momentě, kdy za ním přijela manželka s dvouapůlletým synem Tomášem. "Dostali jsme byt, žena všechno oběhala a vyřídila," říká Kuchař. Soustředění na báze jsou však dál pravidlem. "Jsme tam dva dny před každým zápasem a když trenérovi rupne v hlavě, tak i po utkání..."

Když má volný čas, tráví ho jen s rodinou. "Ještě, že tam se mnou jsou, jinak bych se asi zbláznil. Moc mi tam chybí nějaký český spoluhráč, rád bych si s někým občas aspoň pokecal. Co se dá dělat," posteskne si. Přitom to vypadalo nadějně, klub se prý vyptával na Juna s Kuličem. "Vychvaloval jsem je do nebes, ale stejně to nedopadlo. Místo toho koupili dva Bulhary a já tam zůstal sám jako osel."

Chybí mu i slávistická parta, chození na kafíčko i legrácky. V Rusku se musí prát sám, nějaké kamarádství se moc nepěstuje. "Nejvíc jsem si rozuměl se Slovincem Radoslavičem, ale teď ho dal trenér na transferlistinu," krčí Kuchař rameny. Ruští hráči prý nemají cizince dvakrát v oblibě. "Někteří cítí, že jim beru chleba, nejradši by někdy člověku zlomili nohu. Mají úplně jinou mentalitu. Často mám z těch lidí trauma. Zdá se mi, že nemají srdce. To neplatí zdaleka jen o fotbalistech," říká posmutněle. "Skoro jsem se tady zapomněl smát."

Jako fotbalista si však zatím nemůže stěžovat na nic. "Vedení klubu se nám snaží ve všem vyjít vstříc. Co jsem měl nasmlouvané, to jsem zatím dostal," tvrdí záložník šestého týmu ruské ligy. "Fotbalisté jsou v Jaroslavli výborní, i když jsou to většinou starší kluci přes třicet let. Zkušený mančaft, ve kterém je obrovská konkurence," prozrazuje Kuchař, který strávil pětidenní dovolenou v Čechách, ale včera už letěl zpátky do Ruska.

Tamní liga je podle něj rychlejší než česká, obě soutěže jsou podle něj srovnatelné. "V Rusku se hraje pořád nahoru, dolů, ale oproti české lize se víc kazí." Lepší je to v Rusku i s návštěvností. "V Jaroslavli byla nejmenší návštěva 10000 lidí na utkání ruského poháru. Na některé zápasy přijde i 20 000 diváků," lebedí si Kuchař.

Ve městě je však daleko populárnější hokej. "Jaroslavl vyhrála dvakrát po sobě mistrovský titul i díky českému trenéru Vůjtkovi, který je tam nesmírně oblíbený. Když tam po sezóně skončil, byli z toho špatní lidé i z fotbalových kruhů. V klubu se mě pořád vyptávali, proč odešel, co se o tom píše v českých novinách a tak podobně."

Jediný český fotbalový vyslanec v Jaroslavli si už zvykl i na ruské jídlo, s manželkou a synkem občas vyrazí do restaurace. "Je to tam pěkně drahé, potrpí si na luxus. Většina normálně pracujících obyvatel si to nemůže dovolit," popisuje Kuchař. Zato s vodkou si tam tyká skoro každý. "Že někdo vyžahne za hodinu sám flašku, je celkem normální. Ve městě potkáte spoustu opilců, hlavně mladých lidí. To fotbalisté se v tomto směru snaží držet, nikdo moc nepije," dodává.

Kuchař má v Jaroslavli smlouvu na tři roky a přiznává, že do Ruska šel hlavně kvůli penězům. "Na západ mě nikdo nechtěl, čemuž se ani nedivím. Viděl jsem to jako šanci zkusit něco nového," podotýká k zimnímu odchodu ze Slavie. "Nemluvil bych o nějakém finančním ráji, to se zdaleka netýká všech. Výhoda je v tom, že tady neplatíte žádné daně, peníze dostáváte čisté. Ale že bych byl kdovíjak vysmátý, to zase ne."

Nakonec přizná, že se má po finanční stránce lépe než ve Slavii. "Jinak bych do Ruska nechodil. V Jaroslavli jsou hodně nízké základní platy, ale prémie stojí za to. Když se vyhrává, můžete si vydělat slušně," prozrazuje.

Když se Tomáše zeptáte, zda svého kroku nelituje a udělal by to znovu, dlouze se zamyslí. "Asi jo. Ale hodně bych se přemlouval. Beru to jako novou životní zkušenost. Říkám si: co člověka nezabije, to ho posílí..."