Článek
"Být v Champions League je pro Spartu ta nejdůležitější věc," říká s vážným výrazem devětadvacetiletý útočník. Když ale nemluví o fotbale, je to příjemný chlapík. Ochotně promluví, na nic si nehraje.
Možná se od něj čekalo doposud víc, ale on je zatím v klidu. Nevymlouvá se na to, že mu spoluhráči za poslední dvě utkání poslali jedinou kloudnou přihrávku, jež skončila neuznaným gólem v síti Příbrami. Je trpělivý.
"Víte, jsou zápasy, kdy je to hodně těžké. Každý z nás však nese svou zodpovědnost, každý máme své úkoly a tím mým je dávat branky. Když je ale vstřelí někdo jiný, já se zlobit nebudu," vykládá v angličtině.
Skopje navštívil poprvé zhruba před dvanácti lety, přesný rok si nepamatuje. Tehdy byl náhradníkem jugoslávského druholigového týmu Mogren Budva. V něm působil až do roku 1994. "Hráli jsme tady, já seděl na lavičce, ale je to už opravdu hodně dávno. Byl jsem hodně mladý a teprve jsem začínal," vzpomíná na svou první návštěvu hlavního města Makedonie.
U Karlova mostu platil večeři
O soupeři Gluščevič ví, že je úplně jiný než CSKA Moskva, které všichni čekali. Je mu ale jasné, že podcenit ho, by byla sebevražda. "Nejsou tolik známí, všichni si mohou myslet, že jsme favority, ale ti dnes ve fotbale vlastně nejsou. Realita je jiná," myslí si.
Jak mu jde čeština? Se spoluhráčem Poledicou a bratrem už docházejí na hodiny. "Čevabčiči," chlubí se slovíčkem a chechtá se na celé kolo: "Ne vážně. Snad mi učení půjde rychle."
To, že on dal ve Spartě jen jeden gól a jeho třiadvacetiletý bratr o víkendu hned dva, Igora také něco stálo. "No, musel jsem mu zaplatit večeři v restauraci u Karlova mostu," krčí rameny.
