Vidí jen světlo a tmu, přesto patří mezi nejvěrnější hokejové fanoušky

Nahlas skandují přímo u ledu na žďárských Bouchalkách, kde vyrostli už čtyři mistři světa. „Jezdíme i na výjezdy, když fanoušci vypraví autobus,“ líčí Aneta v přestávce druholigového zápasu s Kopřivnicí. „Bývá totiž problém naplnit autobus. My se vždycky hlásíme na výjezd jako první a někdy se holt nedočkáme,“ dodává smutně.

Rádi by se dočkali toho, aby chodilo fandit mnohem více lidí i na domácí zápasy. Oba patří mezi skalní fanoušky, dokonce jsou členy fanklubu Šakal Patriots. Nahoře v kotli uprostřed východní tribuny s nimi ale nejsou.

„My jsme rádi, že je udělaný vyvýšený nájezd pro vozíčkáře (vedle boxu časoměřičů - pozn. red.). Díky tomu krásně vidím přes mantinel,“ oceňuje Aneta jeden ze zlepšováků, které se během let na starém zimáku na Bouchalkách objevily.

„Šakalové nás berou mezi sebe. Někdy sice lidé říkají, že jsou to čuňata, ale není s nimi problém,“ přesvědčuje Míra. „Na výjezdech nám fakt hodně pomáhají, jinak bychom s nimi nemohli jezdit, protože narážíme na spoustu bariér. Je to super komunita,“ děkuje Aneta.

Spolu jsou dvanáct let, před sedmi roky se vzali. Jak se ale před lety zrodila jejich vášeň pro hokej? „Oba jsme bydleli v okolí stadionu, slyšeli jsme rachot, tak jsme si řekli, že bychom se někdy mohli jít podívat na zápas, a úplně nás to pohltilo,“ vzpomíná s úsměvem 36letá žena.

Její o šest let starší manžel si toho z hokeje moc neužije, o to víc má nastražené uši. „Vidím jenom světlo a tmu. Při zápasu vnímám atmosféru okolo, poslouchám, co se ozývá z kotle. Jsem závislý na popisu hry, to znamená, co mi Anetka řekne,“ vysvětluje.

Aneta se tím pádem mění v komentátorku. „Snažím se,“ prohodí. „Ale nesledujeme jen žďárský hokej, nedávno jsem se náhodou dostala i na Spartu, to byla neskutečná atmosféra a show,“ zasní se při vzpomínce na návštěvu pražské arény.

„Na některých stadionech, kde se hraje vyšší soutěž, dostanou nevidomí sluchátka a poslouchají komentář. To může být zajímavé, ale ještě jsem neměl možnost to vyzkoušet, i když na extralize v Pardubicích už jsem byl,“ vypráví Míra.

Často spolu navštěvovali i zápasy jihlavské Dukly, jenže ta je po zbourání starého Horáckého zimní stadionu už druhou sezonu v pelhřimovském azylu.

„Ježdění do Pelhřimova by pro nás bylo hodně komplikované. Ale už se těšíme na novou arénu,“ říká Aneta. Do jejího otevření zbývá zhruba rok.

Miroslav Liml je předsedou žďárské pobočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. Už řadu let mapuje bariéry ve městě, které hendikepovaným překážejí v pohybu. Městu proto pomáhá odhalovat slabá místa, například zastávky MHD.

„Stává se, že nefunguje akustická signalizace semaforů na přechodech. Jasně, je to jen technika, ale někdy trvá dost dlouho, než dojde k opravě, když dám na úřad vědět,“ líčí jeden z neduhů.

Když jde někam sám, jako třeba na stadionu na toaletu, používá bílou hůlku. Když vyrážejí spolu, hůlku si složí do kapsy. Už jsou totiž sehraní. „On je můj motor, pomáhá tlačit, já mu dělám oči,“ glosuje Aneta.

Plameny, jak se klubu s ohnivým písmenem Ž ve znaku říká, minulou středu proti Kopřivnici ztratily tříbrankové vedení a nakonec prohrály v prodloužení. Přesto se můžou hokejisté spolehnout, že při příštím zápase budou jejich nejvěrnější fanoušci zase na značkách.

Tentokrát už se snad dočkají i vítězné děkovačky.