Článek
Jelikož jste působila v Británii, máte srovnání. Daří se britským politikům řešit nárůst duševních nemocí lépe než těm v Česku? Plán na reformu psychiatrické péče máme už přes deset let a krizí procházíme stejně.
Řada českých psychiatrů nebo psychologů vám řekne, jak nespokojení jsou s reformou a její rychlostí. Oproti situaci v zahraničí je to ale extrémní rozdíl. V Česku mají změny podporu od klíčových institucí, které chtějí oblast rozvíjet.
To v Británii není a problémy jsou tam mnohem větší a systematické. Čekací lhůty jsou tam i pět let, což je v dětském vývoji strašně moc, a to se bavíme jen o malém výseku problémů. V tomto je to nesrovnatelné.
Stát hledá řešení dlouho. Praha si vybuduje síť péče o děti s úzkostmi sama
Pracovala jsem na dětské neuropsychiatrii a i tam byly čekací lhůty velmi dlouhé, i když šlo o děti s vážnými problémy, které potřebovaly podporu, aby mohly vůbec chodit do školy. Britská NHS (Národní zdravotní služba, pozn. red.) zažívá největší krizi po 75 letech svého fungování. Nemá peníze na to, aby zaměstnala tolik pracovníků, navíc je velmi těžké u ní práci získat, a když už se tam dostanete, tak jsou pracovní podmínky často nepříznivé.
V Británii navíc funguje geolokační politika, něco jako spádovost, a velmi záleží, v jaké oblasti žijete. Jsou regiony, které investují do duševního zdraví více než jiné.
Češi k tomu tedy přistupují lépe?
U nás je mezi psychology velká ochota dělat věci navíc, pracují mnohdy přesčas a jsou soudržnější, když vidí, že v něčem problém skutečně je. Oproti Británii je ale v Česku velký problém se získáním kvalifikace.
Hodně se mluví o tom, že máme málo psychologů. Absolventů psychologie je přitom dost, ale dostat se do klinické praxe je tak enormně náročný proces, že ten trénink lidé nedokončí.
Čím to je?
Jednooborovou magisterskou psychologii studujete pět let. Abyste mohla pracovat ve zdravotnictví a řešit i složitější případy, potřebujete ještě splnit akreditovaný kurz psychologa ve zdravotnictví. Je těžké se na něj dostat, jsou tam dlouhé čekací lhůty a je taky poměrně drahý pro člověka hned po škole.
Následně vás čeká dalších pět let předatestační průpravy, poté atestační zkouška a do toho musíte pracovat v nemocnici a dělat psychoterapeutický výcvik, který je také poměrně nákladný. Půlrok může stát i 40 tisíc korun.
A když už atestaci z klinické psychologie uděláte, tak je tam ještě nástavba na dětskou psychologii, která trvá dalších několik let.
Nedostatek lidí je často zmiňován jako důvod, proč se nedaří posilovat ambulantní péči. Přece ale nemůžeme čekat víc než deset let, než bude dost dětských psychologů a psychiatrů, a dívat se, jak se situace zhoršuje…
S tím souhlasím. Klinických dětských psychologů je skutečně velmi málo, ale je to spíš systémový problém daný i tím, že k tomu vede velmi složitá cesta. Když jsem studovala, většina spolužáků chtěla pracovat s dětmi, ta vůle tam byla.
Myslím si, že vstup do klinické praxe v nemocnicích by ale měl být jednodušší. I s ohledem na to, že psychologii studují z větší části ženy, které chtějí mít vlastní rodinu.
I pozdrav může zachránit život. Železnice chce snížit počty sebevrahů osvětou i chytrými kamerami
Potřeba odborné pomoci trvale roste. Stále častěji slýcháme o lidech, kteří se rozhodnou sáhnout si na život. Jak vážný problém v Česku sebevraždy jsou?
Oproti minulému století jde v Evropě prevalence sebevražednosti kontinuálně dolů. V Česku je ale z neznámých důvodů poměrně vysoká. Vychází to na přibližně 13,1 sebevraždy na 100 tisíc obyvatel, což je na tak malou zemi docela hodně. Přesnou příčinu ale neznáme.
Často to souvisí se zásadními celospolečenskými změnami nebo socioekonomickými jevy. Prevalence sebevražd se například zvýšila v roce 2008, kdy svět zasáhla ekonomická krize a mnoho lidí přišlo o práci. Osobně se domnívám, že vliv socioekonomických faktorů je mnohem větší, než si společnost přiznává.
Sebevraždy se týkají především seniorů, ale v poslední době také více náctiletých. Proč tomu tak je?
Celosvětově je vidět, že narůstá počet dětí, které se necítí komfortně, a velkým tématem je v této oblasti vliv sociálních sítí. V pubertě, kdy se děti snaží zapadnout do kolektivu, hrají sociální sítě silnou roli, sbírají přes ně lajky a snaží se vypadat dobře. To u nich může vzbuzovat úzkosti a vytvářet kvazizávislost.
Objevují se názory, že důvodem je větší povědomí veřejnosti, včetně dětí, které se v tom zhlédnou a začnou si následně stěžovat na problémy. Tak to ale vůbec není. Dřív se to tolik nepřiznávalo, a byť tyto problémy velmi pravděpodobně měli lidé taky, nebyl prostor o nich mluvit a naučit se s nimi pracovat. A teď tu máme vysoký podíl třicátníků, kteří nejsou schopni mluvit o svých emocích. Proto je destigmatizace duševních onemocnění tak klíčová.
Mohou úzkosti dětí a čas, který tráví na moderních technologiích, souviset s pocitem osamění?
Začnu trochu jinak. Víme, že se objevují případy závislosti na videohrách, kdy dítě poté, co mu rodič sebere konzoli nebo mobil, chytne amok a rozbije, na co přijde. Je to častější, než se o tom mluví. Když se ale člověk podívá na psychologii těchto dětí, tak je mnohdy důvodem, proč na těchto technologiích tak lpějí, to, že v reálném životě nemají kamarády.
Často jsou šikanovaní a ostrakizovaní, kolektiv je nepřijímá. Začnou proto hrát videohry, kde se setkávají s lidmi se stejnými zájmy, a když dojde na zákaz, tak mají pocit, že je jim odpírána jediná záchrana, kterou mají.
Na druhou stranu víme, že zejména lidé s depresí někdy žijí jen na sociálních sítích. Zvlášť děti starší 15 let se pak mohou uzavřít do nereálného světa. V reálných vztazích pak ale nedokážou příliš dobře fungovat. Doba je uspěchanější. Sociální sítě určitě způsobují vyšší míru stresu a u mladých lidí, kteří nejsou schopni si uvědomit, že to není skutečný obraz světa, to způsobuje úzkosti.
Ministerstvo školství chystá opatření ke zlepšení duševního zdraví dětí
Nedostupnost ambulantní péče je kritický problém. Když se nedaří rodičům sehnat pomoc odborníka, mohou se oni nebo děti dočasně obrátit na krizové linky nebo podpůrné chaty?
Určitě. Vždy je z pohledu rodiče lepší dělat něco než nic. Volně dostupných aplikací, které se zabývají podporou duševního zdraví, je hodně a jen výjimečně vznikly na základě vědeckého testování. Řada z nich má ale dobrý psychologický efekt, zejména ty, které jsou na bázi pozitivních afirmací a motivují uživatele, donutí je zastavit se a zamyslet se nad tím textem, což jim může zlepšit den. Osobně používám například Daylio, což je forma online deníku, která mi umožňuje se pozastavit na konci dne a zamyslet se nad tím, co se mi povedlo a co ne.
Jednu takovou aplikaci připravujeme i my. Cílit bude na co nejširší okruh psychologických problémů u dětí a adolescentů, zatím ale sbíráme data.
Je nějaká skupina duševních obtíží, se kterými bych se na krizová centra obracet neměla?
Žádná mě nenapadá. Určitě je lepší se o problému informovat, poslechnout si rady psychologa nebo jiného odborníka. Aplikace má být jen doplněním.
Skvělé infografiky k tomu, jak by měli rodiče s dětmi mluvit, má organizace Nevypusť duši, stejně tak Národní ústav duševního zdraví. Častým problémem u dospělých je, že nevědí, jak na problémy dětí reagovat. Také je vždy možnost se obrátit na krizové linky, určitě není potřeba se stydět nebo bát tam zavolat, ty linky jsou tu právě proto, aby pomohly.
Každý den v Česku spáchají sebevraždu více než tři lidé, tvrdí statistika. Reálně jich bude víc
