Kvůli zdravotním omezením je málokde zaměstnají. Sociální podnik jim dává druhou šanci

„Je to moje první zaměstnání a jsem moc ráda, že ho mám. Pracuji tady už deset let,“ řekla třiatřicetiletá Petra Kezerová z Nového Boru, která patří mezi pětašedesát zaměstnanců libereckého sociálního podniku, družstva Texman.

Před lety družstvo založili manželé Lenka a Radko Dražilovi. Zhruba padesát zdejších pracovníků jsou lidé s různými sociálními či zdravotními omezeními, která jim znesnadňují, nebo dokonce nedovolují najít uplatnění na běžném pracovním trhu. Zájem o práci ve firmě, v níž se šijí lůžkoviny, je velký, poptávka převyšuje nabídku.

„Pracují u nás lidé se zdravotním postižením a zároveň jsme zaměstnavatelem na chráněném trhu práce. Jde o lidi s chronickými problémy, s mentálním hendikepem a v poslední době přibývá duševně nemocných,“ popsala Lenka Dražilová, která se pro vytvoření sociálního podniku rozhodla po zkušenostech ze svého původního zaměstnání učitelky ve speciální škole.

Sociální podnik se od běžné firmy liší tím, že zaměstnavatel musí k lidem s různými problémy přistupovat specificky. Jak říkají Dražilovi, musí tak fungovat celá firma a být podle toho nastaveny i procesy.

„Máme asistenty, a i běžní zaměstnanci z provozu jsou svým kolegům k dispozici, aby jim třeba i s běžnými denními činnostmi pomáhali nebo jim poradili. Je to individuální. Někdo potřebuje víc péče třeba jen na začátku, ale někdo je takový, že starost o něj je dlouhodobá,“ popsala Dražilová.

Možnost mít oporu v kolegovi si pochvaluje i jednatřicetiletá Nikola Grünerová, která kvůli roztroušené skleróze rovněž nemohla dlouho najít uplatnění.

„Rok jsem byla na pracovním úřadě, až jsem našla tuto práci, a jsem za ni ráda. Pracovní dobu mám čtyřhodinovou, můžu si udělat kdykoli přestávku, jít k lékaři,“ vysvětlila mladá žena, která pracuje v sociálním podniku šestým rokem. Pro jejího zaměstnavatele není problém nabídnout zkrácený úvazek ani pružnou pracovní dobu.

„Není to o tom, že si člověk odpíchne, odpracuje a pak jde domů. Snažíme se vytvářet společenství lidí navzájem si pomáhajících. Zároveň ale nejsme chráněná dílna, ale sociální podnik. Podnikání je od vytváření zisků a musíme být konkurenceschopní na trhu. Některé naše zákazníky sice zajímá, že jsme sociální firma, ale není to důvod, proč si u nás nakupují. Vždycky je zajímá kvalita služeb, které dostanou,“ popsal Radko Dražil.

V Libereckém kraji, kde funguje i zmíněné družstvo, znevýhodnění lidé složitěji hledají práci. Netýká se to pouze osob se zdravotní komplikací, ale třeba i propuštěných vězňů, mladých lidí opouštějících ústavy či rodičů samoživitelů, kteří kvůli péči o dítě nemohou pracovat na plný úvazek.

„Sociálních podniků je v Libereckém kraji i jinde doslova hrstička. Je to i proto, že dosud chybí systematická podpora a není ani zákon, o který by se podniky mohly opřít,“ vysvětluje Zuzana Regnerová z Agentury regionálního rozvoje Libereckého kraje, která se podpoře sociálního podnikání věnuje.

I proto začal od listopadu fungovat tak zvaný Spoint, kde zájemci najdou potřebné informace k tomu, aby mohli svůj sociální podnik rozběhnout.

„Naším cílem je vytvořit co nejširší nabídku pracovních míst pro skupiny, které hledají práci nejhůř, ať už jde o dlouhodobě nezaměstnané rodiče s malými dětmi, či lidi nad pětapadesát let, kteří potřebují v práci jiný přístup, kratší úvazek i třeba upravený provoz. Náš region je hodně pracovně zaměřený na automotiv a jsou zde montovny. Ty nenabízejí uzpůsobená pracovní místa vůbec,“ vysvětlila Regnerová.

Podle ní je takřka nemožné najít takto uzpůsobenou pracovní pozici třeba v nabídkách úřadu práce anebo na pracovních online portálech. „Pokud člověk se speciálními potřebami sám aktivně nehledá, neoslovuje aktivně firmy anebo nenajde pomoc podpůrné organizace, práci nenajde,“ dodává.