Syndrom Marilyn Monroe aneb Když vzhled a úspěch zastíní pravé já

Syndrom Marilyn Monroe se v dnešní době týká obrovského množství lidí i díky sociálním sítím. Kromě herců, zpěváků a úspěšných podnikatelů často postihuje i influencery a další oblíbené tvůrce digitálního obsahu.

Tito lidé obvykle zastiňují všechny ostatní svým charismatem, krásou nebo nějakou konkrétní dovedností či jen schopností zaujmout masy lidí. Jejich fanoušci a obdivovatelé je milují, zbožňují a chtějí jim být na blízku. Ve skutečnosti ale nikomu nejde o jejich skutečné já. Jsou jen nástrojem, který ostatní používají pro zlepšení svého vlastního image, když chtějí sami druhé zaujmout, a tedy vylézt na pomyslném společenském žebříku.

Bohužel být středem pozornosti je velmi návykové, protože člověk při tom pociťuje příjemné pocity, zejména máte-li křehkou duši a nízké sebevědomí. I z tohoto důvodu se nikdo z těchto lidí nedokáže včas odstřihnout.

V případě Marilyn tomu nebylo jinak. Po traumatickém dětství, uspěchaných letech dospívání, která vedla k předčasným svatbám, byla pro ni smršť náhlé pozornosti doslova katarzí (vnitřní očistou po dramatickém zážitku). Jelikož byla chytrá, velmi záhy zjistila, že to, co lidi, ale i slavné filmaře na ní přitahuje, je nejen její vzhled, ale i role extrémně naivní ženy. Přizpůsobila se jí.

Málokdo věděl, jak moc musela snižovat úroveň své inteligence, aby v Hollywoodu přežila. V reálu tak vytvořila obraz, který se jí vůbec nepodobal. V touze po obdivu a úspěchu nakonec ztratila svou vlastní identitu.

„Možná nejsem génius, ale nejsem hloupá, ale nikdo neví a ani nechce vědět, co si myslím. Došlo to do bodu, kdy pokud nemám konkrétní roli, kterou bych měla hrát, už se lidem nedívám do očí,“ cituje jeden z rozhovorů s Marilyn psychiatr Mark Goulston.

Místo uměle vytvořeného obrazu „hloupé blondýnky“ byla Marilyn Monroe ve skutečnosti podle svého posledního manžela Arthura Millera rezervovanou, samotářskou a přemýšlivou ženou, která ráda psala poezii a byla v tom i velmi dobrá. Bohužel to, co jí nejvíce chybělo, byl pocit sebeúcty.

Syndrom Marilyn Monroe by měl být varováním pro všechny, kteří touží po pozornosti druhých a slávě, aby si uvědomili, že vše má dvě strany mince. Pokud lidé nemají dostatek sebeúcty a sebevědomí, dost snadno mohou za všechnu slávu zaplatit velmi vysokou cenu.

Společenský věhlas a úspěch ne vždy přinášejí štěstí. Naopak mohou v konečném důsledku vyvolat pocit prázdnoty a vyčerpání.

Marilyn Monroe se bohužel nikdy nepodařilo odstřihnout od své věčné role „hloupé blondýny“.