Psycholog Jan Benda: K druhým jsme ohleduplní. K sobě ale často ne

Poslední dobou psychologové často používají slovo trauma. Dříve se jako trauma označovala spíše jednorázová a výjimečná událost. Jak je to vnímáno dnes?

Existuje několik typů traumatu. To, o čem mluvíte, se nazývá vývojové nebo kumulativní trauma. Já mu někdy říkám „neviditelné trauma“. Nevzniká na základě jedné dramatické události, ale postupnou kumulací drobných, nenápadných událostí v našem dětství, které na nás ve svém součtu mají traumatický vliv. Souvisí to s deprivací našich emočních vývojových potřeb, nejčastěji v prvních šesti až sedmi letech života, kdy jsme velmi citliví a zranitelní. Pokud v raném dětství nedostáváme to, co potřebujeme – skutečnou pozornost rodičů, jejich podporu, ochranu, péči a lásku –, něco zásadního nám chybí. Když se taková deprivace opakuje nebo trvá delší dobu, může mít podobný efekt jako jediná extrémní traumatická událost.

To by ale znamenalo, že je traumatizován skoro každý, nebo ne?

Obávám se, že v dnešní době a v naší společnosti bohužel ano. Mezi svými klienty se nesetkávám v podstatě s nikým, kdo by neprožil nějaké vývojové trauma. Jde spíše o otázku míry – jak hluboké a závažné to trauma je –, ale bohužel se dá říct, že je to běžný jev.

Duševní zdraví naší společnosti tedy není v dobré kondici?

Ne, není. A obávám se, že situace dnes začíná být docela vážná. Mezi svými klienty se zatím setkávám hlavně se střední generací, tedy s lidmi, kteří jako děti prošli jesličkami a školkami. To jsou upřímně řečeno instituce, které často uspokojují spíše potřeby rodičů než dětí, a to samozřejmě zanechalo v duších mnoha lidí stopy. Jenže ještě větší obavy mám o nejmladší generaci, která je vystavena počítačům, mobilům a sociálním sítím. Jde o to, že dětský mozek pro svůj zdravý vývoj potřebuje zažívat zkušenosti sdílené v blízkých vztazích, které technologie nemohou nahradit. Může snad citová vazba dítěte k mobilu nahradit vztahové pouto mezi rodičem a dítětem? Obávám se, že nadužívání těchto technologií spíše ještě prohloubí izolaci dětí. A s důsledky tohoto fenoménu se nejspíš budeme potýkat ještě dlouho.

V nadsázce se tvrdí, že Franz Kafka byl ve své době se svou úzkostí a neuroticismem výjimkou, dnes však vyrůstá celá generace podobně citlivých jedinců. Na rozdíl od předchozích generací vyrůstají v dostatku, tak proč nejsou spokojení?

Ano, vyrůstají v hmotném dostatku. Ale jako děti potřebujeme víc než hromady hraček. Především potřebujeme blízký kontakt s empatickými rodiči – skutečný zájem a porozumění, které vyžadují hodně času. Když nám dospělí nevěnují pozornost, na první pohled to nevypadá jako problém. Dítě si hraje samo v pokojíčku a zdá se, že je vše v pořádku. Ale pokud s ním nikdo nevede dialog a nevciťuje se do jeho prožívání, něco podstatného mu chybí. Tato malá, neviditelná traumata se časem hromadí a mohou mít vážné důsledky.

Mohou mít tato mikrotraumata dlouhodobý dopad na náš život a ovlivnit naše mezilidské vztahy?

Ano, deprivace základních vývojových potřeb může mít zásadní vliv na celý náš život. První vztahové zkušenosti totiž slouží jako vzory pro budoucí vytváření blízkých vztahů s druhými, ale také formují náš vztah k sobě samým. V dospělosti tak často zrcadlíme to, jak se k nám chovali naši rodiče. Pokud nám rodiče nevěnovali dostatek pozornosti, ani my si ji nevěnujeme. Nerozumíme svým emocím a potřebám a často jsme k sobě necitliví, nesoucitní a chladní.

Často hovoříte o všímavosti a soucitu ve vztahu k sobě. Co si pod termínem všímavost (angl. mindfulness) máme představit?

Všímavost je schopnost uvědomovat si s určitým odstupem procesy, které se odehrávají v našem nitru – například pocity, vjemy a myšlenky –, jako bychom se na ně dívali z pohledu vnějšího pozorovatele. Důležité ovšem je, aby tento pozorovatel byl laskavý a soucitný, právě jako milující rodič. Všímat si tedy znamená dobře rozumět tomu, co se v nás právě teď děje, a přistupovat k sobě s porozuměním a soucitem.

Je laskavosti a soucitu v naší společnosti dost?

Na první pohled se to možná zdá, ale při hlubším zkoumání vidíme něco jiného. Lidé často věří, že jsou k druhým laskaví, shovívaví a ohleduplní, ale když přijde na jejich vztah k sobě samým, ukazuje se, že jsou k sobě překvapivě bezohlední. Je to dramatický kontrast. Jenže já si myslím, že vztah k druhým a k sobě ve skutečnosti nejde oddělit. Pouze když dokážu skutečně soucítit se sebou, mohu mít soucit s druhými. Bez toho jde jen o snahu být na druhé hodný, ale bez skutečné hloubky a vřelosti. Skutečné vcítění není jen racionální pochopení toho, že někdo trpí – je to hluboké fyzické spoluprožívání toho, co cítí ten druhý. Neurovědec Daniel Siegel to vyjádřil tak, že u skutečného soucitu jde o to, aby se ten druhý člověk „cítil cítěný“. A to je docela vzácné.

Pomáháme uprchlíkům, pořádáme sbírky pro potřebné. Jevíme se jako velmi soucitná společnost, nebo ne?

Ano. To rozhodně nechci zpochybňovat. Tyto dobročinné aktivity samozřejmě mají svou hodnotu. Chci jen upozornit, že máme rezervy v tom, jestli umíme takto podpořit také sami sebe a naše nejbližší. Někdy je překvapivě snazší podpořit uprchlíky než vlastní ženu nebo děti. Navenek se asi opravdu jevíme jako velmi soucitná společnost, ale nejsme pak zbytečně nemilosrdní a přísní k těm nejbližším a k sobě? Učme se zkrátka soucítit také s našimi rodiči, dětmi, partnery i sami se sebou. A to nejen v krizi, ale každý den.

Pomohl vám v těchto uvědoměních pobyt v buddhistickém klášteře na Srí Lance?

Ano. Byl to pro mě základ sebepoznání. Intenzivní meditační zkušenost, kterou jsem tam zažíval, mi pomohla rozpoznat a zorientovat se v tom, co se v mém nitru děje. Pochopit a začít si všímat, že tam jsou spousty jemných emocí, které obvykle přehlížím. Následně mě ale v tomto směru posouvala také zkušenost s mými klienty v psychoterapii, a pak také zkušenost s psychedeliky.

Co vás během pobytu v klášteře nejvíc překvapilo?

Byl jsem tam v průběhu let několikrát a překvapilo mě mnoho věcí. Především jinakost kultury, ohleduplnost a citlivost místních lidí. Bylo opravdu luxusní, že díky podpoře místních obyvatel jsem nemusel řešit žádné praktické věci jako placení složenek a mohl jsem zůstat na klidném a chráněném místě a celé měsíce se věnovat jen hlubokému sebepoznávání. Něco takového je na Západě opravdu těžko představitelné. Byla to důležitá zkušenost.

Mnoho lidí má za to, že je nutné myslet vždy pozitivně a nedovolit si negativní emoce. Souhlasíte?

S tím zásadně nesouhlasím. Podle mě i nepříjemné emoce mají svůj význam a rozhodně by nebylo moudré se jich úplně zbavit. Myslím, že jde spíše o to emocím porozumět a naučit se, jak na jednotlivé emoce můžeme soucitně a vědomě reagovat. Ve skutečnosti si nemůžeme poručit, jaké emoce v nás vzniknou, protože to je záležitost částí mozku, které nemáme a nikdy nebudeme mít plně pod kontrolou. Když například prožijeme ztrátu, je přirozené cítit smutek. Otázkou ale zůstává, jak se smutkem pracovat, abychom si své trápení zbytečně neprohlubovali. Smutek skrývá potřebu blízkosti a tu možná nenaplníme, pokud se se svým smutkem uzavřeme do samoty. Když ale dokážeme smutek vyjádřit a sdílet, uleví se nám. Potlačování ani „pozitivní myšlení“ takový efekt nemá.

A co hněv a agrese? Jak nakládat s nimi?

V Buddhově učení je nenávist považována za jeden z hlavních kořenů veškerého utrpení a patologie. Trvalo mi proto dlouho, než jsem pochopil, že v tomto kontextu není řeč o hněvu, jak ho chápeme v psychologii. Nenávist je nepřátelský mentální postoj, averze vůči druhým. Hněv je ale emoce, která nám pomáhá chránit naše hranice, když jsme zraňováni nebo nám někdo ubližuje. Dává nám odvahu se vymezit, což je v pořádku. Je tedy důležité rozlišovat mezi nenávistí a hněvem. Stejně jako u smutku záleží především na tom, jak s hněvem nakládáme a jak ho vyjadřujeme. A zde je samozřejmě velký prostor pro to, abychom se naučili hněv kultivovaně a přijatelně projevit. Může to však být i něco tak jednoduchého jako říct jen: „Ne, tohle nechci.“

Často hovoříte o třech základních typech psychických zranění, se kterými se setkáváte. Která to jsou?

V terapii se nejčastěji setkávám se třemi nejhlubšími emocionálními zraněními – s pocitem osamělosti nebo opuštěnosti, pocitem nedostatečnosti či méněcennosti a s pocitem existenciálního ohrožení nebo hrůzy. Tyto emoce jsou úzce spojené s našimi vývojovými traumaty, a i když se někdy překrývají, většinou lze u každého klienta identifikovat jednu emoci, která nejlépe odráží jeho prožívání v okamžiku aktivace traumatu. Pak mluvíme o „opuštěném Já“, „méněcenném Já“ nebo „ztraceném Já“.

Deprivace našich vývojových potřeb v dětství ovlivňuje totiž také naše sebepojetí a vede ke vzniku hluboce zakořeněných přesvědčení – například, že jsme slabí, nedostateční nebo že si nezasloužíme lásku. A tato přesvědčení jsou skrytou příčinou těchto traumatických emocí. V psychoterapii každopádně můžeme pracovat jak s daným absurdním přesvědčením, tak i s emocemi, které ho doprovázejí. Právě tyto emoce často ukazují na to, co se klient potřebuje naučit nebo co v sobě potřebuje uzdravit.

Pomáhá všímavost tyto stavy reflektovat?

Ano, ale než se k tomu dostaneme, obvykle potřebujeme pomoc soucitného průvodce, ať už terapeuta, nebo meditačního učitele, který má s tímto procesem zkušenosti. Abychom se naučili reagovat se soucitem na ty tři nejbolestivější emoce, je často nutné nejprve prožít tzv. korektivní vztahovou zkušenost, která nám ukáže, jak na tyto emoce reagovat jinak. Díky tomu se naučíme připouštět si i ty nejbolestivější emoce se soucitem. Všímavost nám pak pomáhá odhalit, že naše negativní přesvědčení, která tyto traumatické emoce vyvolávají, jsou jen pouhé představy, a nikoli realita. A to je úleva!

V listopadu proběhne v Praze konference s názvem Soucit, všímavost a paměť těla v uzdravování, která je věnována těmto tématům. Komu je určena?

Je určena nejširší veřejnosti. Na konferenci vystoupí zajímaví hosté a kromě přednášek budou součástí také praktické workshopy a prostor pro setkávání a sdílení. A právě na to se nejvíc těším, protože léčivé jsou především vztahové zkušenosti, které lze zažít jen při osobním setkání. Internet, podcast, kniha nebo film vám mohou poskytnout informace, ale osobní kontakty s druhými lidmi nic nenahradí. To je podle mě hlavní lákadlo konference.