Článek
V listopadu 2023 si tehdy čtyřiačtyřicetiletá Kateřina našla v levém podpaží dvoucentimetrovou bulku. Divně se cítila už od léta, kdy se jí začaly zdát zvláštní sny – třeba že kousla do jablka a vylezl velký černý brouk. Její praktická lékařka to zlehčovala, ale Kateřině to nedalo a objednala se na sono.
Už když během něj viděla tvář vyšetřujícího lékaře, věděla, že je zle. Hned za dva dny absolvovala biopsii a dodnes si pamatuje, jak v pátek 1. prosince odpoledne seděla s přítelem v autě a zazvonil jí telefon. „Volal mi lékař a řekl, že biopsie odhalila nádorovou metastázu, u které se ale neví, odkud se vzala,“ vzpomíná Kateřina. Na sonu a mamografu se následně zjistilo, že metastáza měří 5 × 6 centimetrů.
Jinými slovy hrozilo, že se nádor stihl rozšířit i do orgánů. Další vyšetření nakonec odhalilo několikamilimetrový nádor v levém prsu, který nebyl vidět ani na preventivním mamografu. Naštěstí stihl metastázovat „jen“ do podpaží a přilehlých uzlin. Ještě před Vánocemi podstoupila Kateřina první chemoterapii, kterých měla absolvovat dvanáct po týdnu a pak čtyři po třech týdnech společně s biologickou léčbou.
„Obrovskou oporou mi byl partner a syn. Náš vztah byl pevný i před mým onemocněním, ale rakovina ho ještě posílila. Podařilo se nám uchovat si humor i během léčby a hned po zjištění diagnózy jsme si založili sešit, kam si zapisujeme, co chceme společně zažít. Partner mi ho pak dal k Ježíšku společně s žádostí o ruku. Tu napsal hned na první stranu a součástí balení byl i prstýnek, který jsem ale přehlédla,“ směje se Kateřina. Ačkoliv svatba původně nebyla v plánu, nemoc jim přehodnotila priority a rozhodli se vzít.
Pomocník v léčbě i odpočinku
S partnerem také plánovali, že si na důchod pořídí psa boxera. Nakonec se rozhodli na nic nečekat, jen místo boxera zvolili lehčí a přítulnější plemeno: italského chrtíka. Pro fenku Charlottu si jeli těsně před svátky, den po první chemoterapii, a za další tři dny zjistili, že ačkoliv je fenka z chovatelské stanice a s rodokmenem, potřebuje akutně operaci nohy a další ošetření.
Neříkala jsem si, proč zrovna já, nedostavila se sebelítost ani vztek. Z práce jsem byla zvyklá plnit plány, krok za krokem, a stejně jsem to udělala i teď.
„Nakonec jsme se léčily spolu. Já jsem byla po chemoterapii hrozně zesláblá, navíc jsem dostala chřipku. Ležely jsme společně, Charlottka spala zásadně omotaná kolem mého krku a navzájem jsme se hřály. Neuvěřitelně mi pomáhala. Neměla žádné návyky, stálo mě hodně sil se zvednout a jít s ní ven, ale pořídit si ji bylo to nejlepší rozhodnutí. Po její operaci jsem se ptala veterinářky, co pro Charlottku můžu udělat já – a ona mi řekla, že ji stačí zahrnout láskou. Tak jsem to dělala a ona směrem ke mně taky.“
Bez vlasů a řas, ale s plánem
Kateřina přišla postupně o vlasy, řasy i obě prsa, což ji nejprve děsilo, ale velmi rychle pochopila, že se k nemoci musí postavit čelem.
„Neříkala jsem si, proč zrovna já, nedostavila se sebelítost ani vztek. Z práce jsem byla zvyklá plnit plány, krok za krokem, a stejně jsem to udělala i teď. Mým hlavním úkolem bylo přežít,“ líčí Kateřina, která před onemocněním pracovala jako náborářka v České spořitelně.
Po celou dobu nemoci se každý den líčila, aby vypadala dobře – kvůli partnerovi i sobě. Řasy používala nalepovací, vlasy si hned po prvních příznacích vypadávání ostříhala a poprosila partnera, aby jí hlavu oholil. Každý den také vařila partnerovi a synovi večeři, jen ve čtvrtek, v den chemoterapie, to syn Adam bral za ni.
Charlotta dělala společnost Kateřině i během léčby.
Kateřina se také sama vozila na chemoterapie a zpět. I když ji to stálo spoustu sil, brala to jako mety, které musí zdolat.
Léčba trvala déle, než počítala: lékaři jí diagnostikovali mutaci BRCA1, takže kvůli výrazně vysokému riziku rakoviny druhého prsu a vaječníků jí odebrali během operace obě prsa, vaječníky, vejcovody a 14 mízních uzlin. Během chemoterapie se také zjistilo, že má alergii na chemoterapii. Kvůli biologické léčbě ji postihl minerální rozvrat a v důsledku léčby onemocněla Addisonovou chorobou, která spočívá v selhání nadledvin při produkci kortizolu. Dodnes tak trpí silnými bolestmi kloubů a brní ji celé paže.
„Měla jsem ale ohromné štěstí na paní doktorku i celý tým zdravotníků pražské vinohradské nemocnice. Důvěřovala jsem jim a také jsem věřila, že se uzdravím. Zároveň mě hodně podporovala rodina, kamarádi i kolegové a samozřejmě Charlottka.“
Po vyléčení přišlo na řadu pomáhat ostatním
Ještě během léčby se Kateřina rozhodla, že když se uzdraví, začne pomáhat ostatním. Jednou čekala na chemoterapii a na chodbě viděla leták s dobrovolnickým programem vinohradské nemocnice.
„Řekla jsem si, že to musím nemocnici nějakým způsobem vrátit. A že čas, který můžu věnovat ostatním pacientům, je to nejmenší, co můžu udělat.“
Díky tomu, že jsem si sama prošla léčbou, mě ostatní pacienti berou. I paní psycholožka mi potvrdila, že to tak je – jsem jedna z nich.
Kateřinu nejvíce nadchla canisterapie. Doufala, že bude moct s Charlottou podstoupit canisterapeutické zkoušky a chodit s ní jako dobrovolnice za pacienty.
„Zažila jsem sama u sebe, jak pejsek během léčby pomáhá po všech stránkách. Charlottka mi dodávala lásku i energii a udržovala mě v kondici, bohužel jsem ale kvůli nemoci neměla energii a srdce ji vycvičit. Takže na canisterapii není vhodná.“
Původně se chtěla po vyléčení s Charlottkou věnovat canisterapii, ale to nakonec nevyšlo.
Myšlenku na pomáhání ale Kateřina nevzdala a rozhodla se, že jako dobrovolnice nastoupí sama. Ačkoliv pacienti musejí čekat rok po ukončení léčby, než mohou začít v nemocnici dobrovolničit, Kateřina s tím začala už za měsíc.
„Prošla jsem pohovorem a psychotestem a paní psycholožka na základě mých pracovních zkušeností řekla, že bych byla vhodná jako lektorka trénování paměti. Začala jsem tedy jednou týdně na hodinu docházet na oddělení LDN a dělat se skupinkou pacientů různé kvízy a hry. Moc mě to bavilo, nejdříve jsem fungovala pod dohledem koordinátorky a pak vedla hodiny samostatně. Chodil tam třeba dvaadevadesátiletý pán, který se těšil, až ho pustí do domova seniorů, protože tam má dvě holky, tedy přítelkyně,“ směje se Kateřina.
Po určité době ji přeřadili na oddělení hematologie. „Přijdu na pokoj, celá v obleku, a vždycky nabídnu pacientovi, jestli chce předčítat, nebo si raději povídat. Všichni si vybírají druhou možnost. Díky tomu, že jsem si sama prošla léčbou, mě ostatní pacienti berou. I paní psycholožka mi potvrdila, že to tak je – jsem jedna z nich.“
Nakonec se oklikou vrátila i ke canisterapii
Zjistila, že ve vinohradské nemocnici mají rozpočet jen na šestnáct terapií měsíčně, což jí přišlo málo. Rozhodla se proto oslovit přátele na Facebooku.
7. března zveřejnila příspěvek, jestli se k ní někdo nechce přidat – jako dobrovolník, který bude chodit jednou týdně dělat radost pacientům. Nebo jako majitel cvičeného psa, který sem bude docházet v rámci canisterapie. Nebo daruje pár věcí do bazárku vinohradské nemocnice, jehož výtěžek jde právě na canisterapie.
„Když jsem viděla reakce, brečela jsem dojetím. Dvě kamarádky začaly už také pomáhat jako dobrovolnice, třetí jako canisterapeutka, čtvrtá by se se svým psem ráda přidala. Nestíhám svážet dary do bazárku. A během pár týdnů přišlo na účet nemocnice na podporu canisterapie téměř 50 000 Kč.“
Rakovina Kateřině prý ve finále víc dala, než vzala. „V souvislosti s touhle nemocí se mluví jen o tom negativním. Ale mě posílila a posílila i můj vztah s partnerem, synem, přáteli a bývalými kolegy. Díky ní mám také Charlottku. A spoustu věcí teď beru jinak. Připadá mi třeba přirozené pomáhat dál, když jsem měla to štěstí a přežila.“
