Plastická chirurgie léčí hlavně duši

„Když se na to dívám s odstupem času, nejhorší na tom všem byl prvotní šok. Vůbec jsem takovou diagnózu nečekala. U nás v rodině nebyla a všichni mi klasicky říkali, že jsem na rakovinu prsu moc mladá, “ vypráví devětatřicetiletá Petra Svobodová.

Karcinom prsu byl u ní potvrzen před deseti lety. Následoval operační zákrok a po něm chemoterapie. Genetický rozbor ale prokázal predispozici k této chorobě, proto jí lékař doporučil oboustrannou, takzvanou kůži šetřící mastektomii, tedy kompletní odstranění prsní tkáně s výjimkou kůže.

Ačkoli se kvůli tomuto skrytému riziku podle svých slov prsou ráda zbavila, rozhodla se pro jejich rekonstrukci. „Nevím, do jaké míry to bylo ovlivněno okolím. Lékaři mi automaticky říkali: ,My vám uřízneme prsa, ale uděláme nový.‘ V tu chvíli jsem ani nepřemýšlela nad tím, že bych byla už napořád bez nich. Ale bylo to i kvůli sobě, abych měla pocit, že pod tím tričkem něco je,“ vylíčila svůj příběh pro charitativní kalendář projektu Bellis, jenž spadá pod Alianci žen s rakovinou prsu a sdružuje mladé ženy s touto diagnózou.

Úprava prsou patří k nejčastějším výkonům v estetické plastické chirurgii. Vedle ní však existuje také rekonstrukční plastická chirurgie, což je původní a veřejností poněkud opomíjené zaměření tohoto oboru.

„Vznikla po první světové válce, kdy se část chirurgů začala vyčleňovat na rekonstrukční výkony po závažných poraněních. Estetická se k tomu nabalila až posléze, protože plastičtí chirurgové uměli nejlépe pracovat s měkkými tkáněmi,“ vysvětluje docent Martin Molitor, přednosta Kliniky plastické chirurgie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Bulovka a vedoucí lékař soukromé kliniky ArtEthic. „Časem se přidala i chirurgie onkologická - nádory kůže nebo prsu. Pomáháme třeba i s rekonstrukcí po nádorech na obličeji nebo na končetinách,“ doplňuje.

K oboru patří také poranění zápěstí a prstů na rukou, na nichž jsou chirurgové schopni obnovit celistvost kostí, ale i všech tkání, nervů a cév. Týká se to pacientů po různých úrazech, zejména těch, které lékaři označují za sezonní. Na provozu klinik se to pozná hned, jak kutilové na jaře vytáhnou sekery, pily, brusky nebo cirkulárky. Čistý řez sekerou je mimochodem pro našití prstu lepší než poranění okružní pilou, při němž jsou tkáně rozdrcené a cévy poškozené ve větším rozsahu.

Když už se vám něco takového podaří, je podle rady docenta Molitora nejlepší prst uchovat při teplotě kolem čtyř stupňů Celsia. V tom šoku se to asi těžko uhlídá, nicméně plastický chirurg varuje před ledováním: „Když dáte prst na mražený hrášek, tak zmrzne, krystalky vody tkáň zničí a je jen malá šance, že se znova chytne. To už je lepší donést ho zatepla.“

Úprava poprsí dominuje i v rekonstrukcích. Obvykle navazuje na odstranění části nebo celého prsa kvůli nádoru a variant řešení je několik. „Patří k nim jednodušší zákroky, kdy je možné při dobrém nálezu pouze vložit implantát jako při zvětšení prsou, až po složitější, kdy se přenáší tkáň z podbřišku pacientky, a to i s cévami, žílou a tepnou. Potom tkáň našijeme pod mikroskopem tak, aby byla znova prokrvena, a vytvoříme z ní nové prso,“ popisuje docent Ondřej Měšťák, jenž působí na Klinice plastické chirurgie 1. LF UK a Fakultní nemocnice Bulovka a rovněž na soukromé klinice Esthé v Praze.

Kromě podbřišku může pro rekonstrukci chybějících tkání posloužit vlastně kterákoliv jiná část těla. „Kožní transplantát na obličej můžeme odebrat třeba z paže. Texturou a barevností ale musí být podobný. Část lýtkové kosti se zase používá na rekonstrukci spodní čelisti,“ uvádí.

V plastické chirurgii se poměr zákroků v posledních letech výrazně přesunul od těch rekonstrukčních k estetickým, podle docenta Měšťáka je to osmdesát procent ku dvaceti. Estetická část navíc celkově roste každý rok o deset až dvacet procent. Přesné statistiky za ČR však dostupné nejsou, protože neexistuje centrální registr operací. Obzvlášť u estetických výkonů je to podle docenta Molitora nezjistitelné, neboť mnohé zákroky mohou provádět i lékaři v jiných oborech. Například víčka operují také oční lékaři, nosy specialisté z ORL, břicho chirurgové. Za kliniku na Bulovce ale může říct, že z každoročních přibližně osmi set velkých operací v anestezii převažují výkony na prsou, a to asi v šedesáti procentech.

Mezinárodní společnost estetické plastické chirurgie (ISAPS) každý rok zveřejňuje odhady celosvětového počtu estetických zákroků. V roce 2023 jich bylo téměř pětatřicet milionů, což je meziroční nárůst o 3,4 procenta. Už několik let po sobě dominuje liposukce, tedy odsátí tuku, následovaná zvětšením prsou a operacemi víček.

Nabízí se, že za oblibou chirurgických úprav zevnějšku stojí vliv sociálních sítí, neustálá konfrontace se slavnými a krásnými lidmi a pocit vlastní méněcennosti. Ondřej Měšťák to však přičítá především stoupající životní úrovni a také vlivu okolí, přátel, kolegů, kteří něco takového již podstoupili.

Zákroky tohoto typu sice nejsou tabu ani pro muže, avšak statistiky jsou neúprosné. Přestože podle Martina Molitora počet mužů coby klientů pozvolna stoupá, podíl klientek činí v privátní sféře nejméně pětadevadesát procent. „U rekonstrukčních výkonů na klinice na Bulovce je to asi sedmdesát procent žen a třicet procent mužů, protože i u nich se vyskytují třeba nádory kůže. A úrazy mají většinou muži,“ dodává.

Injekce botulotoxinu pro zvětšení rtů nebo vyhlazení vrásek stojí řádově tisíce korun, operační úprava očních víček se dá pořídit pod dvacet tisíc, ale pozor, většinou jednoho páru, tedy buď horních, nebo dolních.

V nabídce soukromých klinik dále najdeme třeba odsátí tuku z břicha od pětadvaceti tisíc, „přišití“ odstávajících uší za třicet nebo narovnání nosu za pětatřicet. A pak samozřejmě úpravu prsou. U nich jsou zákroky i ceny velmi individuální, nicméně spodní hranice u zvětšení, zmenšení či modulace tvaru bývá šedesát tisíc korun.

Před třiceti lety bylo nepřípustné, aby se soutěží krásy účastnila dívka se silikonovými implantáty. Dnes už chirurgické změny vizáže překážkou nejsou. Jednou z prvních „odvážných“ byla v roce 2016 Andrea Bezděková, která si před odletem na Miss Universe, pouhé dva měsíce po svém vítězství v České Miss, nechala upravit nos. Zbavila se tím podle svých slov komplexu, který ji trápil od dětství. Je to zároveň důkaz, že ani razítko na krásu v podobě vítězství v soutěži, v níž velkou roli hraje zevnějšek, nemusí odpovídat tomu, jak se sami ve svém těle cítíme.

Estetická chirurgie už každopádně není jen záležitostí modelek a manželek bohatých podnikatelů, jak ji veřejnost kdysi vnímala. „Chodí k nám kompletní společenské spektrum od uklízeček po miliardářky,“ shrnuje Ondřej Měšťák.

Částka za vysněné poprsí znamená pro případnou zájemkyni třeba oželení jedné rodinné dovolené u moře. Napřesrok už z ní ale může posílat sebevědomé fotky v plavkách.

„Mohu říct, že mezi estetickými klientkami mám víc vděčných pacientek než mezi těmi po rekonstrukci. Posílají mi pozdravy na Velikonoce, fotografie z dovolené, na kterých jsou šťastné, vysmáté,“ poukazuje Martin Molitor na obtížně měřitelnou spokojenost s výsledkem, která nevychází ani tak z rukou chirurga jako spíše z hlavy pacienta.

Rekonstrukce prsou, která následuje po odstranění nádoru a mnohdy vyčerpávající léčbě, může podle něj pomoci psychice hodně, ale také vůbec.

„Velmi záleží na očekávání klientek. Někdy mají představu, že budou mít krásná, dokonalá prsa jako ve dvaceti letech, což nejsme schopni splnit. Naším primárním cílem je zajistit objem, aby byl prs co nejvíce shodný s druhou stranou a dobře vypadal v oblečení, v plavkách, v podprsence. Pokud ale pacientce záleží na každém detailu, na každých dvou milimetrech, může to vést k tomu, že nebude nikdy spokojená,“ říká a dodává, že rušivým prvkem může být sama jizva po zákroku.

„Náš obor je vlastně psychochirurgie. Ať řešíme jakoukoliv část těla, prsa, břicho, obličej, víčka, tak neřešíme ani tolik vzhled jako spíše pocit pacienta a to, jak sám sebe vnímá.“

Ondřej Měšťák souhlasí, že plastický chirurg léčí duši, a s nadsázkou zmiňuje i tezi, že by estetické zákroky měly hradit pojišťovny, protože zachraňují manželství. Řeč je opět především o ňadrech. „Některé ženy po mateřství se ani nechtějí před partnerem svlékat, jak se za ně stydí. Po zákroku si ale začnou připadat přitažlivější.“

Upozorňuje však, že proměna těla nemá suplovat léčbu psychických onemocnění. Věří, že plastičtí chirurgové tohle dokážou rozpoznat. Ne všichni zájemci o plastiku ji z jeho odborného pohledu potřebují, proto netají, že až třetině zájemců ji nakonec rozmluví. Reputaci oboru však podle jeho slov kazí kliniky, jimž nejde o kvalitu a profit pro klienta, ale o zisk, a jsou proto ochotny odoperovat kohokoliv s čímkoliv.

Podle Martina Molitora je počet lidí, kteří s nějakým estetickým deficitem žijí, ve skutečnosti mnohem vyšší, ovšem většina se s ním dokáže smířit. „My operujeme tu část, u které je psychika důležitá, trápí je to a nejsou kvůli tomu spokojeni se svým životem.“

Důkazem, že s jizvou na těle i na duši se dá žít i bez operačního zákroku, je kalendář projektu Bellis, v němž mezi portrétovanými ženami převažují ty, které se po ztrátě části nebo celého poprsí rozhodly rekonstrukci nepodstoupit.

Podle manažerky projektu Nikol Pazderové je za tím obvykle snaha vyhnout se po náročné onkologické léčbě dalším operacím, narkózám, komplikacím, ale i zklamání z toho, že výsledek nedopadne podle jejich představ.

„Proto jsme nafotily charitativní kalendář s názvem Příběh mého těla, aby každá žena věděla, že to je jen a jen její rozhodnutí. Pokud jí prso nechybí, není to nepřirozené, a pokud jí to vyhovuje, nemusí rekonstrukci podstupovat nebo si může dát dostatečný čas na rozmyšlenou,“ vysvětluje.

Se zcela jiným spektrem výkonů se docent Molitor setkává na misích v rozvojových zemích, kam vyjel už osmnáctkrát. V africké Sieře Leone často přicházeli lidé po amputacích ruky, což byl způsob, jakým povstalci v občanské válce mrzačili své nepřátele. A pokud jim horní končetinu neusekli, alespoň v ní přeřízli všechny šlachy, čímž vyřadili potenciální protivníky z boje.

„Měli jsme také mnoho pacientů po dětské mozkové obrně s různě ztuhlýma, částečně nebo zcela nehybnýma rukama,“ vzpomíná. „Obecně to byli většinou zhojení pacienti, kteří měli poruchu funkce, estetický problém nebo kombinaci obojího. V jejich případě dokáže plastická chirurgie pomoct hodně.“

„Všechny svaly, které hýbou rukou, nikdy nenahradíte dokonale. Existují ale postupy, po kterých je ruka alespoň částečně funkční, získá základní úchopovou funkci. A i to je pro ně obrovská pomoc.“

Skladba pacientů na misích je tedy velmi odlišná, ačkoli i tam už se setkal s požadavkem na zvětšení prsou. „Stalo se to v Jordánsku. Manžel řekl manželce, že má malá prsa, a vyhrožoval, že ji kvůli tomu opustí, což by znamenalo absolutní společenské vyřazení.“

Plastická chirurgie už sice dokáže věci dříve nevídané, přesto se na některé průlomy stále čeká. Patří k nim třeba vypěstování nového orgánu v laboratorních podmínkách nebo navození imunitní tolerance organismu, jenž by pak dokázal přijmout větší tkáňové celky od jiného člověka. Ne všude to ale bude potřeba. Třeba bionické protézy končetin, které se ovládají impulzy přímo z mozku, jsou podle Martina Molitora stále dokonalejší a jednoduše se aplikují.

Už v roce 1997 si ve filmu Tváří v tvář vyměnil John Travolta v roli policisty obličej s teroristou, jehož hrál Nicolas Cage, a to bez jakýchkoli vedlejších efektů nebo nutnosti užívat léky. Tak snadné to ve skutečnosti není, byť český chirurg Bohdan Pomahač provedl transplantaci obličeje ve svém působišti v Bostonu už několikrát. Pacienti však musejí užívat léky na potlačení imunitní reakce organismu stejně jako po transplantaci orgánů.

Tento typ zákroku je však také otázkou poptávky a nabídky. „Věřím, že i chirurgové v Česku by ho zvládli, ale musím říct, že nevím o žádném pacientovi, který by to u nás vyžadoval. Také bychom nejspíš měli problém najít imunologicky, ale i esteticky vhodného dárce,“ konstatuje Martin Molitor.