Na stopě guilty pleasures: Když se cítíme provinile za věci, které děláme rádi

Tajná potěšení? Máme je všichni, ženy i muži. Každý si jen musí vystopovat ta svá. Někdo místo mlsání čokolády sleduje videa na sociálních sítích a najednou zjistí, že utekla hodina, ani neví jak. Jiný s chutí čte drby o celebritách. Dalšího baví sledovat ostatní lidi na sociálních sítích, a jsou i tací, kteří si pochutnají na čínských polévkách z pytlíku. Možná si také stoupnete před zrcadlo a na svém obličeji nenecháte ani jeden pupínek na pokoji. Pst! O tom se přece nemluví… Opravdu?

Kde se pojem guilty pleasure neboli tajné potěšení vzal a co vlastně popisuje? Poprvé se objevil v americkém deníku New York Times. Bylo to v roce 1860 a šlo o spojení s návštěvou nevěstince. Autor výstižně popsal radost propojenou s pocitem provinění. V průběhu doby se význam začal posouvat a dnes stačí, abychom „ujížděli“ na čtení červené knihovny, a už máme pocit, že jde o něco, co musíme zatajit.

Proč se cítíme provinile za věci, které nás baví, děláme je rádi, ale v hlavě nám zní, že nejsou zdravé, smysluplné či společensky snadno přijímané? Jedním z důvodů je, že se sice klade důraz na individualitu, ale pořád jsme součástí skupiny. Podvědomě cítíme, že z ní nechceme být vyloučeni. Být součástí skupiny totiž od pradávna zajišťuje větší šanci na přežití. Pokud ale inklinujeme k něčemu, co společnost nepřijímá dobře, bojíme se přiznat, že právě tohle nás přitahuje. Zároveň ale platí, že pocit viny zvyšuje radost z toho, že děláme něco zakázaného.

„Čím méně budeme žít autenticky, svobodně a zodpovědně vůči sobě, tím více budeme potřebovat únik k činnostem, myšlenkám nebo věcem, se kterými nebudeme stoprocentně v souladu,“ vysvětluje psychoterapeutka Zuzana Steigerwaldová.

S klienty se o touhách, chtěných i nechtěných, baví, ať už v rámci soukromé praxe, nebo během online terapie prostřednictvím platformy Hedepy.cz. Nejsou to ale rozhovory, které lze otevřít na první schůzce, taková témata vyžadují pocit bezpečí.

Každému však doporučuje vydat se po stopách svých guilty pleasures a zjistit, proč se k nim opakovaně vrací: „Když si vezmu jako příklad jedení v posteli, můžete ve výsledku rozklíčovat, že k němu tíhnete, protože se cítíte v životě příliš svázáni pravidly. Možná se tak bouříte i proti sobě, kdy jste si pravidla života nastavili až příliš přísně.“

Naše malé rebelie odkrývají, čeho se úzkostlivě držíme, a také, co nám chybí. Ničeho z toho bychom si přitom na první pohled nevšimli.

Podle odbornice je proto dobré ptát se sami sebe:

„Tlak ze strany společnosti je velký. U žen figuruje touha po dokonalosti a dosažení ideálu krásy. Přidává se i emancipace s cílem vše zvládnout sama,“ vysvětluje Steigerwaldová a obrací pozornost i k mužům: „U nich je aktuální krize mužství. S ní souvisí potlačování jejich citlivé stránky a striktní zakazování si zdravé agresivity, která je pro muže přirozená. A čím staženější muž je, tím víc tajných potěšení má.“

Například v souvislosti s agresivitou zahnanou do kouta může člověk inklinovat k nebezpečným sportům, sledování tvrdého porna nebo k napínavým filmům, takzvaným krvákům.

Podle odbornice není důvod odsuzovat druhé ani sám sebe. Je dokonce zdravé dopřát si chvíle, kdy utečeme myšlenkami od povinností. A když si jednou za čas pustíme seriál na Netflixu a zhlédneme pět dílů najednou, nic se neděje, i kdyby šlo o pořádný krvák. Naopak v případě striktního zákazu by touhy mohly „vybublat“ v mnohem nezdravější formě.

Pozor ale, mezi užíváním si krátkodobého vypnutí a propadnutím do závislosti je jen tenká hranice. Steigerwaldová proto radí si v rámci sebekontroly uvědomit všechny části své osobnosti. Každá z nich má přitom určitou roli.

„Ten, kdo má touhu a jde si za ní, je dítě v nás. Dospělá část osobnosti pak s nápadem souhlasí a nestydí se za naše potřeby. Ale ještě je tu rodič v nás, který dokáže říct dost a ve správnou chvíli přerušit potěšení, pokud by pro nás začalo být destruktivní,“ vysvětluje.

A právě „rodičovská autorita“ v nás má dostat prostor, abychom došli k uvědomění, že teď nastal čas seriál vypnout nebo že opravdu stačí sníst dva řádky čokolády či si místo opakovaného sledování tvrdého porna najít více uvolňující alternativu. „Muž, kterému chybí projev zdravé agresivity, může třeba chodit na box,“ nabízí Steigerwaldová.

Ve chvíli, kdy se dostaneme do role pozorovatele, zjistíme, že i naše děti mají svoje guilty pleasures. Někdy jsou podobná dospělým (tajně jedí), jiná souvisejí s jejich věkem (potřeba fiktivního kamaráda).

Jak na ně reagovat? Nejdůležitější je nevyvolat u dítěte stud. „Pokud se jako rodič cítíte vyděšení, nechte si tu emoci pro sebe a poraďte se s odborníkem nebo s někým blízkým,“ doporučuje psychoterapeutka.

Z praxe má zkušenosti, že za naším zděšením, nebo dokonce vztekem, se často skrývá strach, bezmoc či pocity viny.

„Obzvlášť při silné negativní reakci je důležité poodstoupit a promluvit si hlavně sám se sebou,“ radí terapeutka. A později, už s chladnější hlavou, bez zbytečného tlaku a tendence k zákazům, přichází chvíle k otevření tématu s dítětem.

Klidnější pak budou i otázky, které doprovodí už „jen“ přirozená dávka zvědavostí: „Co ti to dává?“ „Co potřebuješ?“

V souvislosti s mateřstvím připomíná Steigerwaldová ještě jeden typ guilty pleasure, o němž se moc nemluví. Jsou to myšlenky, které si rádi představujete, ale také se za ně stydíte. „Jako máma puberťáka mám sama chvíle, kdy si vnitřně říkám, že bych ho radši přizabila. Nebo se tvářím, že vůbec nejsem jeho máma,“ říká terapeutka.

Podobné úvahy na hraně si možná spojujete s partnerem, který vás tak štve, že máte chuť ho podvést. Případně s rodiči, s nimiž zažíváte náročný vztah, a tak si někdy užíváte myšlenku, že za nimi už nikdy nezajdete.

Důležitý je fakt, že nakonec nic z toho neuskutečníte. Za potřebou rebelie se ale zase ukrývá určitý důvod a je dobré po něm pátrat. Ve zdravých vztazích je podle odbornice na místě otevřenost.

„Nezametejte zbytečně pod koberec, co se ve vás děje. S odstupem sdílejte i s dítětem, že vás v poslední hádce tak moc vytočilo, že jste měla chuť ho uhodit. Nejenže díky tomuto kroku nebude přebírat všechnu zodpovědnost za konflikt, ale vaše sdílení povede k tomu, že si uvědomí, že ani ono se nemusí stydět za své emoce a myšlenky,“ radí Steigerwaldová.

Ať už jsme malí, či velcí, o svých tajných potěšeních bychom podle psychoterapeutky měli mluvit. Platí však základní pravidlo: vždy jen, když se s druhým cítíme v bezpečí. Pokud bychom totiž po otevření naší tajné skříňky byli druhým odmítnuti (rodičem, ale třeba i partnerem či kamarádkou), silně by to narušilo náš vztah k sobě samému.

Když ale vše proběhne s přijetím, dojde k velmi léčivému procesu. Odejde velký tlak, který se skrývá za slovy „o tom se nemluví“ nebo „to můžu dělat jen tajně“, a to je dobrý začátek cesty, na jejímž konci bude už „jen“ radost z uvolnění.