Na leukémii upozornila přetrvávající bolest v krku

„Z laboratoře ještě ten den volali, že se jim nelíbí můj krevní obraz. Odhalili výraznou hyperleukocytózu, tedy nadměrný počet bílých krvinek,“ popisuje Lucie, která se o svůj příběh rozhodla podělit jednoduše proto, že věří, že by mohl pomoci dodat kuráž i jiným pacientům. Lidem, které sužuje vážná nemoc, vzkazuje, že má smysl udržet si naději a aktivní přístup k léčbě. Díky moderním metodám se lze věnovat své práci, rodině, zálibám, ví dobře.

Když ji praktický lékař odeslal na hematoonkologickou ambulanci, začala si dávat souvislosti dohromady. Noční pocení, oteklé dásně, zadýchávání se při chůzi do schodů, nehojící se odřenina na kotníku. Všechny své nedávné obtíže najednou viděla jako příznaky, které, stejně jako abnormální krevní obraz, mohou signalizovat, že tělo bojuje s leukémií.

Její podezření sdíleli i lékaři, proto si ji ve Fakultní nemocnici Brno nechali. Druhý den po hospitalizaci měli jasno, před jakou diagnózou stojí: akutní B-lymfoblastická leukémie, podtyp BCR/ABL pozitivní. „Ihned jsem věděla, že je situace velmi vážná,“ ohlíží se Lucie, která z názvu onemocnění odtušila jeho příčiny. Zdravotnickou terminologii velmi dobře zná, protože pracuje v nemocniční laboratoři.

Kvůli chybě při buněčném dělení se v její kostní dřeni začaly abnormálně množit nezralé B-lymfocyty. Ty neplní svou imunitní funkci a utlačují tvorbu normálních zdravých krvinek. „Při stanovení diagnózy jsem v kostní dřeni měla 95 procent nádorových B-buněk, takzvaných blastů. Bylo to děsivé, přišla jsem opravdu za pět minut dvanáct,“ přiznává.

Když vyslechla krutou diagnózu, dolehly na ni silné emoce. „Hodně jsem plakala, ptala se, proč já, co jsem udělala špatně,“ vzpomíná s tím, že se bála, jestli léčbu zvládne. „Vždy jsem se považovala za extrémně křehkou, jistotu jsem hledala u blízkých. A najednou jsem zůstala v těžké situaci sama. Kvůli lockdownu zrovna platil zákaz návštěv,“ vrací se zpět. V nemocniční izolaci strávila dva měsíce.

Aby léčbu zvládla, snažila se myslet pozitivně. I když se cítila slabá jako moucha, v hlavě si opakovala, že jí chemoterapie neničí tělo, ale zachraňuje život. „Lékaři mě ubezpečili, že se můžu uzdravit a že spolu všechno zvládneme,“ říká Lucie, které vůli bojovat dodávala vidina, že chce své děti provázet až do dospělosti, i vzpomínky na to, jak ji život před nemocí těšil. „Jak léčba začínala zabírat, víc jsem věřila svému tělu, že terapii zvládne,“ usmívá se.

Jenže po úvodní léčbě ženu čekala další špatná zpráva. Jedinou šancí na úplné vyléčení je transplantace kostní dřeně. V Česku se vhodný dárce nenašel. Situaci zachránila až neznámá dárkyně z Německa.

Nejprve absolvovala vysokodávkovanou chemoterapii a celotělové ozáření, poté bylo možné podat krvetvorné buňky od dárkyně. A následovalo nekonečné čekání, až se uchytí a začnou obnovovat krvetvorbu. „Do té doby jsem byla fyzicky tak vyčerpaná, že jsem si zvládla jen dojít na záchod, najíst se a napít,“ prozrazuje Lucie.

Po osmi týdnech byla propuštěna do domácí péče, do nemocnice mířila na krevní transfuze. Po kontrolním odběru kostní dřeně se mohla radovat, transplantace byla úspěšná. „Za odměnu jsem si pořídila fenku border kolie,“ hlásí Lucie, která přijala fakt, že si onkologická léčba vybrala na těle svou daň a že od něj nemůže čekat stejné výkony jako před nemocí.

„I teď, tři roky po transplantaci, potřebuji hodně spánku a odpočinku. Zkrátila jsem si pracovní úvazek, cestuju, čtu, trávím čas s dětmi a psem,“ popisuje. Po psychické stránce se cítí zocelená. „Ve srovnání s bojem o život mi každý problém přijde jako řešitelná banalita,“ konstatuje.

Lidem, kteří se právě vzpamatovávají z diagnózy akutní leukémie, vzkazuje, aby se netrápili otázkami, proč si nemoc vysloužili. „Je to sebetrýzeň, na kterou vám nikdo nedá odpověď,“ má jasno Lucie, která díky své profesi ví, že u zrodu vážných onemocnění leckdy stojí náhodná genetická chyba. „Vyhledejte odborného lékaře, který povede vaši léčbu. A věřte v sebe i ve své tělo. Má neuvěřitelnou regenerační schopnost,“ ujišťuje.

Léčba mnoha pacientů s leukémií je možná díky těm, kteří jim darují kostní dřeň potřebnou k transplantaci. Pětasedmdesát procent dárců kostní dřeně není příbuzných s pacientem, jedná se o dobrovolné dárce. Pro každého čtvrtého pacienta se nikdo vhodný nenajde, proto je potřeba stále navyšovat počet potenciálních dárců v registru. Zápisem do registru se zvyšuje pravděpodobnost, že pacient svého dárce najde. Podrobnosti na www.kostnidren.cz