Jak se vrátit po operaci zpět do formy podle kaskadérky Hany Dvorské? Cvičit, cvičit, cvičit

„Dělám jakoby nic, co mi zbývá,“ směje se Hana Dvorská po ranním bootcampovém tréninku, který vede třikrát týdně.

Lékaři cvičitelce po endoprotéze kladli na srdce, že by měla být alespoň rok v klidu a rehabilitovat. Hana přiznává, že tři měsíce necvičila a bylo to pro ni utrpení. Po třech měsících začala už předcvičovat, ale jen pomalu a zlehka. Tělo se prý začalo velmi rychle rozpohybovávat.

„Po devíti měsících cvičím už normálně. Jsem na tom asi trošku lépe než ti, co předtím necvičili. Ale je to o tom opravdu chtít. Samozřejmě je to velmi individuální.“

Během „necvičícího“ období ale Dvorská hledala všemožné způsoby, jak dle vlastních slov nezarůst do postele. Začala samozřejmě rehabilitovat, ale přiznává, že zbytku zdravého těla se to nelíbilo a vymýšlela doslova psí kusy, aby neochably zdravé části těla.

„Už v nemocnici jsem klikovala o pelest postele. Vždycky se dá něco dělat. Musí se cvičit, bez pohybu to nejde,“ apeluje usměvavá sportovkyně a na dotaz, jak často by toto měl pacient praktikovat, bez dechu odpovídá: „Furt! Pořád! Kdykoliv si vzpomeneš! Jsi v nemocnici, nudíš se, cvič! Tělo si samo řekne, že už nemůže.“

Není to ovšem tak, že by Dvorská ignorovala rady lékařů. „Jejich práce si nesmírně vážím, bez nich bych tu už nebyla. Když jsem ale svému doktorovi po čtyřech měsících poslala video, jak skáču z letadla, tak z toho byl docela vyděšenej,“ směje se Hana s tím, že je to vlastně dobrá vizitka jejich práce, že je v pořádku a může všechno dělat.

Dvorská přiznává, že kvůli chůzi o berlích se jí ale ozvaly kyčle. Když totiž člověk našlapuje jen na jednu nohu, není to dobré. „Hned jsem si našla cviky na kyčle, začala jsem plavat. Myslím si, že většina věcí se dá rozcvičit. Na mě to tak funguje.“

Hana Dvorská se nepovažuje za odborníka na nemoci ani bolesti. Věří, že je samozřejmě všechno o hlavě. Člověk, když je starší, tak leniví, nechce se mu. „Vždycky říkám, že do sebe nesmím pustit starou ženu. Člověk je v hlavě pořád mladý. Když nejsi trudomyslná a nezapškneš, tak můžeš dělat všechno,“ motivuje a vypráví, jak dostala v šedesáti letech jednokolku, na které trénovala několik týdnů každý den, než na ní byla schopna ujet nějakou vzdálenost. Nebo se začala otužovat.

„Co mi svět nabízí, tak to dělám. Tužme se, to je moje heslo!“