Dýchací cesty měl zalité krví, plíce mu praskla. Pneumokoka porazil, teď bojuje s následky

Na letošní rok Pavel Paraska nikdy nezapomene. Velkou část z něj totiž strávil ve Fakultní nemocnici Ostrava, kde lékaři opakovaně bojovali o jeho život. Samotný boj ale začal už na oddělení anestezie, resuscitace a intenzivní péče (ARIP) v Nemocnici Šumperk, kam byl přijat s těžkým zápalem plic. Ten způsobila pneumokoková infekce.

„Vše začalo 6. února. Špatně se mi dýchalo, tak jsem šel k doktorovi. Dostal jsem antibiotika, nezabírala, tak další. Pak se zdálo, že je to na dobré cestě. Po jednom dnu v práci jsem byl ale totálně hotový. Šel jsem na rentgen, další vyšetření a nic mi nenašli. To bylo v pátek. A v úterý mě skoro mrtvého vezli do nemocnice. Za těch pár dnů, jak jsem se později dověděl, mi pneumokok téměř sežral plíce. Jak jsem k němu přišel, nevím,“ vzpomíná dnes Petr.

Vzhledem k tomu, že se ani po 14 dnech jeho zdravotní stav nelepšil, rozhodli šumperští lékaři o nutnosti překladu na vyšší pracoviště, konkrétně do Fakultní nemocnice Ostrava. Na tamní klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny (KARIM) byl Petr hospitalizován neuvěřitelných 135 dní, během kterých byl jeho stav často kritický. Lékařům se ale díky zkušenostem z ECMO centra nakonec podařilo muže zachránit.

„Opakovaně docházelo k prasknutí plíce. Opakovaně se musel drénovat hrudník. Další významná komplikace byla v podobě krvácení do dýchacích cest, které byly kompletně zalité krví,“ popsal kritické situace vedoucí lékař ECMO centra Fakultní nemocnice Ostrava Filip Burša s tím, že léčbu zkomplikoval také zánět žlučníku v podobě septické ataky.

Dny, kdy lékaři bojovali o jeho život, si vybavuje i Petr. A přiznává, že se mu v jednu chvíli chtělo boj o svůj život vzdát. „Když už bylo vše na dobré cestě a vypadalo to, že se postavím na vlastní nohy, přišel zánět žlučníku, kvůli kterému mě museli lékaři opět uspat a operovat. Když jsem se po měsíci v polovině července probudil, musel jsem zase začít úplně od začátku. To mě zlomilo,“ vrací se k době, kdy mu bylo nejhůř.

„Odmítal jsem žít, s kýmkoliv mluvit, nikdo na mě nesměl sáhnout, žádné jídlo, rehabilitace, nechtěl jsem vidět manželku ani děti. Nevím, co můj mozek ve spánku zažil,“ kroutí nad tím hlavou.

Především díky velké podpoře personálu ostravské fakultní nemocnice to ale nakonec nevzdal. Jednou v noci, kdy byl psychicky na samém dně, si k němu sedla sestřička a trpělivě s ním komunikovala. „Dvě hodiny mi něco hustila do hlavy, pořádně ani nevím co, až mě zlomila. A od rána se to začalo lepšit. To bylo zásadní,“ vypráví.

Lidé, kteří se o něj v nemocnici starali, to také náležitě ocenili. Aby Petrovi vykouzlili úsměv na tváři, podnikli poměrně odvážný krok a vyvezli ho z nemocničního boxu na lůžku na dvůr nemocnice, aby se po mnoha týdnech mohl podívat na modrou oblohu.

Když se zdravotní stav Petra začal zlepšovat, požádal lékaře, zda by se mohl vrátit zpět do Nemocnice Šumperk. Z podhůří Jeseníků je to přece jen do Ostravy daleko a stýskalo se mu po rodině. „Manželka za mnou jezdila jednou nebo dvakrát týdně, ale děti jsem viděl za celou dobu asi dvakrát. Bylo mi smutno a chtěl jsem je vídat častěji,“ vysvětluje, proč tak toužil po návratu.

Právě tam se pak po několika měsících strávených na lůžku postavil na nohy a s pomocí vysokého chodítka a personálu se poprvé prošel po chodbě. „Sám jsem si zatleskal a celý personál se smál. Říkal jsem jim, že příště, až se mi to podaří, musí tleskat oni, že si budu potřebovat odpočinout,“ podotkl.

Po týdnu stráveném na oddělení ARIP byl díky den ode dne se zlepšujícímu stavu přeložen na lůžkovou akutní rehabilitaci. „Je to neuvěřitelný bojovník. Měl samozřejmě ohromnou motivaci. Po tolika měsících strávených v nemocnicích chtěl domů. Opravdu každý den poctivě cvičil, doslova dřel. Když k nám přišel, stěžoval si na ztuhlou krční páteř, neuměl otočit hlavou. Dnes jí otáčí bez problémů zprava doleva, už chodí i po schodech,“ popsala fyzioterapeutka lůžkové rehabilitace Nemocnice Šumperk Adéla Kašparová.

A na co se otec dvou dětí, syna a dcery, těšil po takovém čase stráveném v nemocnicích nejvíc? „Na rodinu. Na manželku, na děti i na naše dvě bengálské kočky. Ty mi také hodně chyběly. Na to, že budeme všichni spolu, doma,“ zdůraznil Petr.

Když se objevil doma, hned začal uvažovat i o návratu k barvám a štětci. Po pár dnech ale plány pomalu přehodnocuje. „Vidím se v práci, ale už přestávám věřit, že se k ní vrátím. Mám nepříjemný pocit, že spíše než nový váleček do práce mě bude zajímat invalidní důchod,“ nastiňuje jiný scénář a v té souvislosti dodává, že bere antidepresiva. Vypadá klidně, ale neví, jak by na tom byl bez nich.

„Zkouším chodit po schodech, cvičit, ale nevidím na sobě ani kousek pokroku, zlepšení. Nohy, kotníky, ramena, všechno mě neskutečně bolí. Ale hlavní je, že žiju. To je na prvním místě. Je jasné, že mě čeká běh na dlouhou trať,“ nehází flintu do žita.