Až 70 % případů rakoviny souvisí s faktory, které můžeme ovlivnit životním stylem, říká onkolog Peter Grell

Ale jistě, dokonce bych řekl, že nás něco překvapuje neustále, ať už jde o nové, čím dál účinnější léky, nebo o pacienty, kteří na léčbu reagují jinak, než jsme původně předpokládali. Onkologie je obor, který se velmi rychle vyvíjí. Využíváme léčebné postupy, o kterých jsme před dvaceti lety neměli ani tušení, že by jednou mohly existovat, přitom jsou velmi účinné, jde například o imunoterapii.

Precizní onkologie znamená individualizovaný přístup k léčbě rakoviny. Snažíme se detailně analyzovat biologické vlastnosti nádoru konkrétního pacienta a na základě těchto informací doporučit nejvhodnější léčbu. Můžeme pacientovi nabídnout léky, ke kterým by se jinak nedostal nebo u nichž by se nevědělo, že mohou být účinné právě v jeho případě. Velká skupina pacientů se rozděluje do menších podskupin podle toho, jak podobně jejich onemocnění reaguje na určité léčebné postupy. Tento přístup umožňuje výrazně zvýšit účinnost terapie.

Přesně tak. Dnes už není tak důležité, ze kterého orgánu nádor pochází, ale spíše, jak se chová - jaké mechanismy využívá ta která nádorová buňka k růstu a šíření. Centrum precizní onkologie jsme zakládali před pěti lety jako první v České republice. Za tu dobu se nám podařilo tento koncept přenést do běžné klinické praxe.

Precizní onkologie je týmová práce několika odborníků, kteří musí navzájem spolupracovat a komunikovat. Samozřejmě nelze vždy stoprocentně předvídat, jak bude léčba fungovat, ale pro řadu pacientů to znamená významnou šanci na lepší výsledky.

Naše centrum přijímá pacienty, které k nám doporučí jejich ošetřující onkolog. Na základě požadavku pak analyzujeme nádor a navrhujeme vhodnou léčbu. Je ale důležité říct, že ne u všech pacientů dokážeme terapii cílit na základě precizní onkologie. Toto procento se však neustále zvyšuje - aktuálně jde zhruba o čtyřicet procent onkologických pacientů, u nichž můžeme na základě biologických vlastností nádoru určit cílenou léčbu. Tento přístup se dnes uplatňuje napříč všemi fázemi onkologické léčby - nejen u pacientů s pokročilým, nevyléčitelným onemocněním, ale stále častěji i u těch v raném stadiu.

Onkologická léčba zahrnuje několik různých přístupů a jejich kombinací. Používáme chirurgii, radioterapii a takzvanou systémovou léčbu, kam patří chemoterapie, cílená léčba, hormonální terapie nebo imunoterapie. U některých pacientů kombinujeme více metod, u jiných naopak víme, že by určitý typ léčby nebyl účinný. A právě v tom spočívá význam precizní onkologie - dokážeme zjistit, které postupy mají smysl a které by pacientovi nepřinesly žádný prospěch. Dnes už se na rakovinu nedíváme jako na jednu nemoc se stejnou léčbou pro všechny, ale snažíme se co nejpřesněji určit, co bude pro konkrétního pacienta nejúčinnější.

Myslím si, že dostupnost onkologické péče je v České republice na velmi dobré úrovni. Mám možnost srovnání napříč Evropou a rozhodně se nemáme za co stydět. Dokonce jsou u nás dostupné i léky, které v některých západních zemích pacienti běžně nemají k dispozici. Samozřejmě ne všechno je ideální - například schválení úhrady nových léků někdy trvá poměrně dlouho.

A právě i proto jsme založili Centrum precizní onkologie, kde se snažíme pacientům zajistit přístup k inovativním lékům ještě předtím, než jsou oficiálně hrazeny. To se děje prostřednictvím takzvané off-label léčby, kdy nasazujeme léky, které už mají prokázanou účinnost, ale zatím nejsou běžně dostupné v rámci standardní úhrady.

Když jsem do ústavu nastupoval, právě se začínal používat trastuzumab - první cílený lék, který potvrdil, že personalizovaná léčba má smysl. Tento lék dokázal zacílit konkrétní porušenou strukturu v nádorové buňce a zablokovat její růst, což byl tehdy velký krok vpřed. Dalším zásadním průlomem byla imunoterapie, která se začala prosazovat zhruba před deseti až patnácti lety.

Velkým úspěchem posledních let je také zavedení takzvané NGS (sekvenace nové generace), která umožňuje podrobně analyzovat desítky až stovky genů v nádoru konkrétního pacienta. To nám pomáhá přesněji určit, jaká léčba má největší šanci na úspěch. Ještě před deseti lety byla tato metoda téměř nepředstavitelná, dnes ji však běžně využíváme.

Onkologie je nesmírně dynamický obor - co platí dnes, může být za pět let překonané. Vývoj jde neustále kupředu, a to jak v oblasti diagnostiky, tak v možnostech léčby.

Imunoterapie funguje tak, že stimuluje vlastní imunitní systém pacienta, aby dokázal rozpoznat a zničit nádorové buňky. Rakovina vzniká i proto, že nádor dokáže uniknout dohledu imunitního systému - buňky, které by za normálních okolností byly zničeny, se nekontrolovaně množí. Imunoterapie pomáhá imunitnímu systému znovu nádor identifikovat a začít proti němu bojovat. V některých případech může být účinek imunoterapie mimořádně silný.

Například u maligního melanomu nebo karcinomu plic se stala zásadní součástí léčby. Pamatuji si také pacienta s nádorem tlustého střeva, který měl metastázy na různých místech. Standardně se u tohoto typu nádoru imunoterapie příliš nevyužívá, ale díky podrobnému genomickému profilování jsme u zmíněného pacienta odhalili vzácnou mutaci, která způsobovala vysokou citlivost na tuto léčbu. Imunoterapie u něj zafungovala výjimečně dobře - od zahájení léčby uplynuly už čtyři roky a pacient je stále ve skvělém stavu, nemoc ho prakticky nijak neomezuje.

Myslím, že od samého začátku byl v Masarykově onkologickém ústavu přístup k pacientům velmi vstřícný a lidský. To je jedna z věcí, která naše pracoviště dlouhodobě charakterizuje a proč k nám pacienti rádi chodí. Stále se snažíme vytvářet přívětivé prostředí a poskytovat pacientům psychickou podporu, která je nesmírně důležitá.

Možná vás to překvapí, ale i s pacienty s nevyléčitelným onemocněním se někdy společně zasmějeme. Péče o psychiku se dnes stala neoddělitelnou součástí komplexní onkologické léčby - máme speciální programy zaměřené právě na tento aspekt. Dříve jsme se tomu věnovali spíše intuitivně, dnes je to už systematická součást naší práce.

Určitě ano. Psychika ovlivňuje, jak pacient snáší léčbu, jak dobře toleruje nežádoucí účinky a celkově, jak k léčbě přistupuje. Pokud je vnitřně nastavený tak, že se chce léčit, a spolupracuje, zvládá celou situaci mnohem lépe. To je aspekt, na který v onkologické péči nesmíme zapomínat. Onkolog musí být do jisté míry i psycholog - probíráme s pacienty velmi náročná témata a je důležité, abychom jim informace podali nejen odborně a srozumitelně, ale také lidsky. Nejlepší je, když pacient přesně ví, co ho čeká a jaké komplikace mohou nastat. Pak ho na léčbu dokážeme lépe připravit.

Ano, i to se občas děje. Někteří lidé se například rozhodnou pro speciální diety, půsty nebo jiné alternativní přístupy, které jim nepomohou, ale spíš uškodí. My jim vždy poskytujeme co nejvíce informací o jejich onemocnění a možnostech léčby. Nakonec je ale rozhodnutí na nich - pokud se pacient rozhodne standardní léčbu nepodstoupit, musíme to respektovat.

Spíš než frustraci cítíme smutek. Obzvlášť když víme, že má pacient reálnou šanci na vyléčení, ale rozhodne se jinak a nemoc mezitím pokročí do stadia, kdy už mu nemůžeme pomoci. To jsou situace, které nás nejvíc mrzí.

V onkologii jsou dva klíčové momenty - první, když pacientovi oznamujeme diagnózu, a druhý, když musíme říct, že už pro něj další léčba nemá smysl. Ten druhý moment je často ještě náročnější, protože v tu chvíli víme, že už můžeme pacientovi nabídnout jen paliativní péči. Na takový rozhovor si člověk musí udělat čas, někdy je dobré přizvat i blízké pacienta, aby celou situaci pochopili společně.

Máme tu také psychology i podpůrné programy pro pacienty, které jim pomáhají vyrovnat se s psychickou zátěží spojenou s onkologickou léčbou.

Důležité je mít vlastní mechanismy, jak se s náročnými situacemi vyrovnávat. Práce je hodně, a někdy pomůže i podpora zvenčí – sdílení s někým, kdo rozumí tomu, čím si člověk prochází.

Moje manželka pracuje na genetice tady v nemocnici, takže si občas povídáme o úspěších i neúspěších, samozřejmě bez zmiňování konkrétních pacientů. Někdy je to naopak sdílená radost - když se něco opravdu podaří.

Hodně mi pomáhají naše tři děti, kterým je teď tři, pět a dvanáct let. Když jsem s nimi, nemám ani prostor myslet na práci. Taky pravidelně běhám, občas vyrazím na kolo, rád cestuji nebo jen tak griluji s rodinou a přáteli. Někdy jsou to právě ty obyčejné věci, které pomáhají nejvíc.

Určitě je to téma, které se u nás doma objevuje často. Člověk si ale musí nastavit určitý odstup. Denně vidíme pacienty s vážnými diagnózami, ale to neznamená, že bychom měli stejnou optikou vnímat celou populaci.

Je důležité umět se na to podívat s nadhledem a nepřenášet profesní zkušenosti do osobního života více, než je nutné.

Ano, snažím se. Rakovina je do jisté míry náhodný jev - nikdy jí nelze stoprocentně předejít. Na druhou stranu existují faktory, jako je kouření, pití alkoholu nebo nadměrný stres, které její riziko mohou zvyšovat. Odhaduje se, že až sedmdesát procent případů rakoviny souvisí s faktory, které můžeme ovlivnit svým životním stylem.

Pár kolegů, kteří kouří, by se našlo, ale obecně je to mezi onkology vzácné. Osobně mě těší i to, že když se ptám studentů medicíny, zda kouří, odpoví kladně jen velmi malá část. Pokud by se podařilo kouření úplně vymýtit, výskyt některých druhů rakoviny by klesl až o polovinu. A nejde jen o rakovinu plic -kouření výrazně zvyšuje riziko nádorů hlavy a krku, jícnu, žaludku a dalších onkologických onemocnění.

Alkohol také hraje roli, i když ne u všech typů nádorů stejně výrazně. Například u rakoviny jater spojené s cirhózou je jeho vliv zásadní, zatímco u jiných diagnóz je méně výrazný. Rizikovým faktorem je například i u rakoviny prsu. Obecně lze říct, že neexistuje žádná „zdravá“ dávka alkoholu - ideální by bylo nepít vůbec.

Stres může ovlivnit tělo několika způsoby. Jedním z mechanismů je vyplavování hormonů, které mohou mít dopad na vznik rakovinného bujení. Důležitou roli hraje také imunitní systém - pokud je dlouhodobě oslabený v důsledku stresu, může se snížit jeho schopnost rozpoznávat a ničit abnormální buňky. A právě tento dohled imunity často rozhoduje o tom, zda nádorová buňka vznikne a začne se množit, nebo bude včas zlikvidována.

Přesně tak. Dnes už víme, že prevence není jen o tom, co jíme nebo jestli sportujeme, ale i o tom, jak zvládáme stres a jaký máme celkový životní styl. A i když se nedá rakovině stoprocentně zabránit, můžeme pro své zdraví udělat hodně - a často jsou to i malé změny, které mohou mít velký dopad.