Autobusu nefungovaly brzdy, Hana skončila na vozíku. Přesto tančí, sportuje a předává své zkušenosti

Hana Lhotová pracovala jako profesionální průvodkyně, vlastnila cestovní agenturu, v zimě dělala instruktorku jízdy na lyžích po celé Evropě a ráda sportovala i ve volném čase. Osudnou se jí stala pracovní cesta před necelými osmi lety. S klienty tehdy projížděla hornatou Itálií.

„Vyjeli jsme na Mendelpass a tam řidič našeho autobusu zahlásil, že nejsou v pořádku brzdy, že nebrzdí,“ popisuje, co se stalo. Autobus havaroval, šofér nehodu nepřežil a ji z místa odvezla helikoptéra do nemocnice. Tam jí lékaři oznámili, že má zlomený obratel a porušenou míchu a podstoupila první operaci.

Život jí pomohlo zachránit i to, že šoférovi poradila, aby najel s autobusem na protisvah. „Byla jsem strašně šťastná, děkovala jsem bohu, že jsem tu nehodu přežila a mám druhý život,“ říká o svých tehdejších pocitech.

Bolelo ji celé tělo, měla řadu pohmožděnin a brnělo jí od pasu dolů. „Co se týče úrazu, tak mě samozřejmě zajímalo, jestli budu chodit,“ pokračuje ve vyprávění. První prognózy byly nadějné.

„Každý den byl úžasný, protože jsem viděla miniaturní pokroky, například jsem pohnula palcem u nohy, pak mě učili trénovat svaly na nohou a takto jsem postupovala ‚krůček po krůčku‘,“ říká. Po operacích, rehabilitacích a cvičení dnes sice dokáže ujít pár kroků, bez vozíčku se ale neobejde.

Po havárii autobusu si s sebou navíc nesla trauma z přepravy hromadou dopravou. „Doktor zjistil, že mám posttraumatický syndrom. Ten jsme postupně odbourávali v Centru Paraple. S psychologem, fyzioterapeutkou a ergoterapeutkou jsme chodili ven a učili mě jezdit autobusem, tramvají i metrem. Zjistila jsem, že musím hodně komunikovat s řidiči, to mi pomáhá,“ vysvětluje.

Dopravy se týkaly i další problémy, na které narážela při pohybu na vozíku v terénu.

„Na začátku to byly strašné věci, zvlášť v zimě, třeba když jsem jela poprvé ve sněhu na fyzioterapii. Jednou jsem čekala před semaforem a ze strany na mě vjelo auto, vůbec mě nevidělo. Měla jsme pocit, že mě přejede, protože jsem se cítila na tom vozíku hrozně malinká,“ popisuje jednu z nepříjemných chvil.

Podobných situací s neohleduplnými řidiči se jí stalo více, a to i přesto, že měla kolikrát po boku asistentku.

Na problémy a překážky narážejí hendikepovaní i na pracovištích, v kancelářích, na úřadech a v dalších budovách. Ne všude najdou přizpůsobené toalety, bezbariérové vchody, snížené chodníky či výtahy, které je vyvezou do každého patra.

„Potom jsou to třeba problém s rozměry, s šířkami chodeb nebo šířkami dveří, do kterých nevjedete. A to jsou jen ty nejzákladnější věci, které můžou mít ve firmách dobře, nebo špatně,“ uvádí devětašedesátiletá žena.

Jak sama říká, ona měla štěstí, její zaměstnavatel jí vyšel s úpravami vstříc a má také nápomocné kolegy. Na jedné z vysokých škol v Praze učí paní Hana předmět cestovní ruch pro každého.

„Pracuji se studenty systematicky, řešíme vždycky nějakou oblast, aby byla bezbariérová, dáváme návrhy, které se pak snažíme i zrealizovat,“ popisuje, jak se snaží, aby práce studentů měla reálný dopad. Při výuce může zkombinovat stavařinu, kterou studovala, praxi z cestovního ruchu a zkušenosti vozíčkáře.

„Firmy by určitě měly mít k vozíčkářům bližší přístup, ti lidé nejsou hloupí, spousta lidí se dostane na vozík, ale jsou to inženýři, právníci, soudci, ekonomové a je škoda nevyužít kapacity, které máme. Měly by jim zaměstnání umožnit jak přizpůsobeným prostředím, tak z psychologického hlediska,“ myslí si.

Velkou výhodou pro osoby upoutané na vozík je podle ní třeba práce na home office, kterou však řada firem stále nenabízí, vozíčkářům by tak ale odpadlo náročné cestování a přesuny do kanceláře.

„A člověk, který je déle na vozíku, může také pomoct jinému, který s vozíčkem teprve začíná, učit ho,“ navrhuje dále paní Hana, co by se pro hendikepované mohlo stát plnohodnotným povoláním.

Sama se snaží život - i přes omezení kvůli vozíku - užívat naplno. „Život mě strašně baví, a i když to zní asi zvláštně, můžu dělat daleko víc věcí než při práci, na kterou jsem se dřív zaměřovala,“ říká.

Vrátila se ke sportu, v rámci Sportovního klubu vozíčkářů si vyzkoušela cyklistiku, kanoistiku či jógu a uchvátil ji znovu i zpěv a tanec, kterým se věnovala už jako malá.

„Tanec mi dává úžasnou radost, můžu díky němu vyjádřit své emoce, je to o choreografii, tanci, hudbě, všechno dohromady. Musím na sobě hodně pracovat, trénuju každý den, hlavně břišní svalstvo, jinak by to nešlo,“ říká mistryně ČR v para dance single 2024.

V páru tančí s Lukášem Bartuňkem, který je známý třeba díky účinkování v pořadu StarDance.

Otázky bariér - fyzických i psychologických - řeší také v rámci zážitkového workshopu, jehož je lektorkou. Díky této společné aktivitě svazu Czech Para Dance Sport a projektu Innovation Footprint si můžou zdraví lidé na chvíli vyzkoušet, jaké to je přijít o možnost chodit a co všechno to obnáší.

Učí se nejen vozík ovládat a překonávat fyzické překážky třeba v podobě nerovností na chodníku, ale ocitnou se rovněž v situacích, které handicapovaní zažívají třeba v ordinaci u lékaře.

„Zkusí si, jaké to je, když přijde člověk s hendikepem k doktorovi a má asistenta a ten doktor s vozíčkáři vůbec nekomunikuje, ale komunikuje rovnou s tím asistentem. To nám říkají vozíčkáři, že tohle je velká klasika, která se jim děje. A otevírá to i otázky, co je efektivní komunikace a jak se naladit na toho druhého,“ vysvětluje Vítězslav Rázek, tanečník a organizátor workshopů podporujících inkluzi.

Kurz nazvaný O čem se nemluví má podle něj přínos především v pracovním prostředí. Zájem o něj projevila třeba radnice Prahy 5 či Česká pošta.

„Lidem, kteří spolu pracují, se díky tomuto zážitku s vozíky otevřou nová témata, která potom využívají ke zlepšení komunikace v rámci prostředí, ve kterém se pohybují,“ říká Rázek. Mohou pak být lépe připraveni přijímat a respektovat jinakost bez ohledu na to, zda se jedná, či nejedná o osoby na vozíku.

„Říkají nám, že je užitečné zažít si tu situaci, že najednou musí něco hmatatelného překonat a řešit to. Uvažují, jestli to zvládnou sami, nebo si mají v týmu říct o pomoc, řeší, jak to sdělit, jak se s tím vypořádat, a potom to přenášejí dál do svého života,“ zmiňuje hlavní zkušenosti účastníků.