Zoo v New Yorku se omluvila, že v roce 1906 držela černocha v kleci jako exponát

Omluva a uznání podílu na rasistické nerovnosti uznala společnost WCS ve svém středečním prohlášení. „Ve jménu rovnosti, transparentnosti a odpovědnosti, musíme čelit historické roli naší společnosti v podporování rasové nerovnosti,“ stojí v prohlášení.

Společnost zmiňuje řadu případů „nepochopitelné rasové intolerance“, včetně zřejmě nejznámějšího případu Oty Bengy, který byl v roce 1906 po několik dní v kleci vystavován jako „chybějící vývojový článek“ a důkaz podřadnosti černé rasy.

Nejnovější petice pak po zoologické zahradě požaduje, aby vznikla pamětní deska, která bude mladého pygmejského muže připomínat.

Ota Benga náležel k pygmejskému kmeni z etnické skupiny Mbutiů, který žil v rovníkových lesích v tehdejším Belgickém Kongu (dnes Demokratická republika Kongo). Celý jeho kmen, včetně Otovy ženy a dvou dětí, vyvraždila jednotka Force Republique zřízená králem Leopoldem II. na kontrolu domorodců. Ota přežil jen kvůli tomu, že byl v době útoku na lovu.

Následně byl zajat africkými otrokáři, odkud ho vykoupil výzkumník a podnikatel Samuel Phillips Verner za libru soli a jednu roli látky. Ještě s dalšími pěti Afričany se pak Verner vrátil zpět do Spojených států. Jeho úkolem bylo najmout pygmejské domorodce pro účely výstavy v St. Louis.

Na ni odjeli Afričané v roce 1904, už bez doprovodu Samuela Vernera, který onemocněl malárií. Původně měli být součástí vědecké výstavy a vyprávět lidem o své kultuře. Jenže lidi zajímali pouze jako atrakce. Nejvíce pak byli fascinováni upilovanými zuby Oty Bengy. Není bez zajímavosti, že na výstavě vystupoval i apačský náčelník Geronimo.

Když přijel uzdravený Verner na výstavu, zjistil, že spíše než umělci jsou Afričané vězni a výstava se spíše podobá tehdy populárním obludáriím. Afričané se tedy s Vernerem vrátili do Afriky, Ota Benga s ním pak odjel opět do Ameriky.

Verner Bengovi sehnal nejprve ubytování v Americkém muzeu Národní historie, kde žádal pro sebe i pro něj zaměstnání. Neuspěl však, dostal se do finančních potíží a snažil se aspoň najít zaměstnání pro Bengu. Místo mu sehnal právě v zoologické zahradě v Bronxu. Tamní ředitel William Hornaday Afričanovi přislíbil, že se bude starat o zvířata.

Záhy si však Hornaday povšiml, že se návštěvníci zajímají víc o Bengu než o zvířata. Sám Benga si ze zvířat nejvíce oblíbil inteligentního orangutana Dohonga a zoo ho pobízela k tomu, aby ve výběhu trávil s primátem co nejvíc času.

Ota Benga společně s dalšími Afričany na výstavě v St. Louis

Zoologická zahrada přesvědčila Bengu, aby si ve výběhu natáhl hamaku, přespával tam a střílel z luku. Tak se ze zaměstnance nenápadně stal exponát. Návštěvníci si 8. září 1906 mohli v pavilonu opic přečíst vedle cedulek popisujících jednotlivé opice i cedulku „Ota Benga – africký Pygmej“.

Výstava domorodého Pygmeje vzbudila během pár dní obrovský rozruch. Denně se na něj chodilo dívat kolem 40 tisíc lidí, tehdejší noviny o něm psaly jako o „domorodém divochovi“.

Vystavování člověka však vzbudilo i silný odpor, zejména u černých křesťanských duchovních. Zatímco jedni kritizovali zacházení s lidskou bytostí jako s exponátem, druzí si stěžovali, že podobná výstava podporuje darwinistické teorie o vývoji druhů, které jsou v přímém rozporu s křesťanstvím.

Oba tyto argumenty používal reverend James H. Gordon. „Posíláme naše misionáře do Afriky, abychom tam lidi obrátili na křesťanství, a pak sem jednoho přivezeme a takhle ho zneužijeme,“ hřímal rozčileně Gordon.

Kvůli sílícímu odporu byla výstava po několika dnech ukončena. Koncem roku 1906 byl pak předán Ota Benga reverendu Gordonovi do opatrování. Uplynuly čtyři roky, ale rozruch kolem mladého pygmejského válečníka neustával. Gordon ho proto svěřil do opatrování rodině McCrayových v Lynchburgu ve Virginii.

Benga se naučil anglicky a začal pracovat v loděnicích. Plánoval návrat zpět do Konga, ten mu však v roce 1914 znemožnila první světová válka. Oceánská lodní doprava ustala.

O dva roky později, sužován depresemi a pohnutým životem, rozdělal ceremoniální oheň, vyrval si protézu, která měla zakrývat jeho upilované zuby a půjčeným revolverem si prostřelil srdce.

O jeho životě napsal v roce 1992 knihu Phillips Verner Bradford, vnuk Samuela Phillipse Vernera. Newyorská zoologická zahrada se omluvila až o dalších 18 let později.