Změna klimatu je vážná, je nutné zlomit vliv fosilních lobbistů, říká exministr Moldan

Letošní rok přinesl řadu dalších klimatických extrémů. Podle všeho se letopočet 2023 zapíše jako vůbec dosud globálně nejteplejší rok v historii měření, i v Evropě jsme zažívali jevy dosud místně a časově nevídané, od požárů přes povodně až po extrémní teploty. Propisuje se to nějak do probíhající konference COP 28? Budou konkrétnější výsledky a závazky než dříve?

Začal bych poukazem na rozdíl mezi počasím a podnebím – mluvíme-li o letošním roce, tak je řeč o počasí. Ale víme, že v souvislosti s postupující klimatickou změnou se zvyšuje pravděpodobnost, že bude častěji než dříve docházet k extrémním výkyvům počasí. A to se děje. Dnes je věda už tak daleko, že se jednotlivé extrémy dají přiřadit klimatickým změnám – jsou na to modely. Tak se dá například říci, že nebýt změny klimatu, tak by k určitým jevům nedošlo, třeba s pravděpodobností 95 procent. Ano, globální změna klimatu je hybatelem těch věcí, které jste jmenoval.

Co se konference COP28 (trvá do 12. prosince, pozn. red.) týká, tak úžasný je již její rozměr: 70 000 účastníků. Je to odraz obrovského zájmu o problematiku klimatu a je jisté, že stále častější extrémní jevy k tomu přispívají.

Letošní novinkou je, že předsedou konference je Sultan al-Džabír, který současně zastává post šéfa státní emirátské těžební společnosti ADNOC, což bylo předmětem kritiky už dlouho předtím, než konference začala.

Jistěže to je konflikt zájmů. Obří konflikt. Vždyť podíl jím řízené firmy na světové těžbě ropy se pohybuje v řádu několika procent, to není právě málo. Přesto bych i tady viděl určité racio: je totiž jasné, že zastavení či zpomalení klimatické změny není možné bez zapojení těchto velkých fosilních hráčů. Je to o tom naslouchat jim, třeba s ohledem na nové technologie a podobně.

Jenže už před začátkem konference se ukázalo, že na jejím okraji mají proběhnout různá jednání, kde se budou uzavírat například nové koncese na těžbu fosilních paliv. Nemůže tohle ohrozit obraz celé akce?

Zcela určitě může. Myslím, že nebylo vůbec rozumné svěřit pořadatelství takové zemi, jako jsou Spojené arabské emiráty. Je jasné, že zájem těchto států je opatření proti změně klimatu co nejvíc brzdit, s argumentem „utlumovat fosilní paliva ano, ale není možné naráz zničit celou ekonomiku, musíme na to pomalu“. To se ale na druhou stranu moc neliší od toho, co říkají politikové některých jiných zemí, včetně Česka.

Tento opatrný přístup má ovšem jednu zásadní vadu, opomíjí totiž fakt, že ta věc (změna klimatu, pozn. red.) je urgentní, nesmírně vážná. Podívejte se na vědecká doporučení, ta jsou jasná: opatření k zabránění katastrofy je nutné udělat rychle. Navzdory tomu, že změna klimatu je procesem na desetiletí, či spíše na staletí.

Není to nakonec tak, že narážíme na problém, který se v demokratických státech projevuje i v jiných oblastech, totiž že volební období bývá dlouhé čtyři či pět roků, a politici tak nemají velký motiv zabývat se něčím, co se projeví za velmi dlouhou dobu? I kdyby se emise snížily na nulu zítra, projeví se to zhruba za třicet let. Jak z toho ven?

Jediná cesta podle mého názoru je převálcovat lobbistické tlaky fosilních firem. To považuji za úplný základ. Dokáže to pouze a jedině tlak veřejnosti na vlády.

Jenže s tímto tlakem je, přinejmenším v některých evropských zemích, teď problém. „Zelené“ strany leckde ztratily na popularitě, třeba v Německu. Mimo jiné proto, že jejich oponenti tvrdí: Green Deal poškodí ekonomiku a vy, voliči, to poznáte na svých peněženkách.

To je problém, jistě. Mám ale pocit, že lidé, kteří by tzv. zelenou transformaci nejraději zastavili, či alespoň zpomalili, to vůbec nečetli a nevědí, o co jde. To je široká strategie, není snadné se v ní vyznat a koluje kolem toho mimořádně velké množství nesmyslů.

Jak si vysvětlit, že narativ typu „Green Deal škodí, zničí ekonomiku“ je tak mimořádně silný právě v Česku? Mnohem větší než v západní Evropě?

Příčin je, myslím, více. Jistě to začíná u politiků typu Václava Klause či Jana Zahradila. Vždyť oni otevřeně hlásají, že ODS se musí vrátit ke „kořenům“, které jsou ovšem zcela antiekologické.

Souvisí to asi s tím, že Česko skutečně je průmyslová země. A byť průmysl prošel od 90. let velkou proměnou, tak například náročnost na spotřebu energie je stále velmi vysoká. Ono to ale pořád nějak funguje, tak si lidé říkají – proč s tím něco dělat, když to jede dál? Přechodu na obnovitelné zdroje v Česku také brání obrovská a z mého pohledu nepochopitelná podpora jaderné energie.

Nedá se to číst tak, že Česko minimálně v poslední dekádě ve výstavbě obnovitelných zdrojů prostě zaspalo? Větrníky se nestaví prakticky vůbec, podíl solárních zdrojů je minimální…, tak co zbývá když ne jádro?

Jistěže k nedůvěře vůči zeleným zdrojům přispěly záležitosti typu „solárního tunelu“ kolem roku 2010. Podstatné ale, myslím, je, že chybí dobrá legislativa. Dám vám jeden příklad, možná malý, ale typický. Mluvil jsem nedávno s partou lidí, kteří si v Plané nad Lužnicí postavili společné bateriové uložiště a potřebovali to zkolaudovat a uvést do provozu. Bylo to neuvěřitelně byrokraticky náročné – tak, že leckoho by to odradilo.

Obecně si myslím, že Češi jsou docela dost konzervativní. Mnoho lidí nemá důvěru k inovacím či společenským změnám obecně. A tak je to i se zelenou transformací.

A ještě bych dodal, že se zdá, jako by se lidé v Česku s ohledem na ekologii jaksi uspokojili poté, co se v 90. letech podařilo stav životního prostředí opravdu zásadně zlepšit. Mám na mysli emise síry, kvalitu vod, zachytávání odpadů a podobně. Tak co bychom se měli snažit dál, vždyť je to docela v pohodě, řekne si leckdo.

V Česku se často v kontextu zelené transformace poukazuje na Německo. Jak to dělají špatně, dojedou na to a podobně…

Ano, když v Německu začala tzv. Energiewende (odchod od fosilních zdrojů směrem k zeleným zdrojům energie, pozn. red.), tak tady byly slyšet hlasy, že to jsou blázni, nemůže se to podařit, zničí sami sebe a tak dále.

A daří se tedy Němcům přechod na zelené zdroje?

Samozřejmě že ano. Odborníci i politici tam byli od začátku zajedno a posiloval to i již zmíněný tlak veřejnosti. To je ohromný rozdíl proti Česku.

Co odpovíte průměrně vydělávajícímu člověku, který vám řekne: Mně teď od ledna zdraží účty za elektřinu o tisíce ročně, budu rád, když to vůbec zaplatím, a to jen kvůli zatracenému Green Dealu?

Zaprvé, nárůst cen primárně není kvůli zelené transformaci. Nejdůležitějším spouštěčem zdražení energií je válka na Ukrajině, která vyvolává dominový efekt.

Nemůžeme ale popřít, že například investice do rozvodných sítí, tak aby zvládly výkyvy v dodávkách zelené energie, nejsou malé. A na to lidé často poukazují.

To sice pravda je, ale dovolil bych si to otočit, s poukazem na diskutovanou jadernou energii. Podívejte se na to, co stojí elektřina z jaderných zdrojů: když na obou stranách – myslím jádro versus obnovitelné zdroje – porovnáte všechny náklady včetně těch investičních, tak je tu propastný rozdíl. Elektřina z obnovitelných zdrojů je mnohem levnější.

Objevují se proto názory, že v Česku se nové jaderné elektrárny z tohoto důvodu nepostaví. Protože to bude moc drahé…

Ano, to je i můj názor. Českou obsesi jádrem nechápu. Nejspíš za tím budou opět velké lobbistické tlaky. Je to obrovská investice, spojené s tím jsou byznysové příležitosti pro celou řadu sektorů a tak dále. Všude na světě je ale jasné, že jaderná energie se nemůže obejít bez státních záruk, případně podpory. Bez toho to byznysově nedává smysl.

Mnozí odborníci tvrdí, že kvůli nízkému podílu obnovitelných zdrojů Česko jednak přichází o investiční příležitosti – viz nedávné odmítnutí Volkswagenu postavit tzv. gigafactory u Plzně – a jednak nás čeká technologické zaostávání, protože vývoj a pokročilé inovace se budou dělat jinde. Mají pravdu?

Stoprocentně. Je to i otázka priorit výzkumu, podpora těch zelených směrů je minimální. Příležitosti přitom jsou – zmiňoval jste přenosovou soustavu, jsou i další, například tzv. management poptávky. Tady jsme ustrnuli.

Není problém v tom, že tohle jsou složité problémy, pro laika těžko pochopitelné? Lidé často říkají: Vy, kdo tlačíte zelenou energii, často spoléháte na technologie, které ještě nejsou vyzkoušené či známé?

To samozřejmě není pravda, potřebné technologie dávno známé jsou. Jde o to uvést je do komerčního provozu, uplatnit je, zprocesovat. Tím se dostávám zpátky k legislativě, která v Česku chybí.

Z toho zaostávání viníte, předpokládám, vládu včetně těch předchozích.

Jistě. Koho jiného?

Rád bych se ještě obloukem vrátil ke klimatické konferenci COP28. Jaký konkrétní výsledek čekáte a jak by se mohl přetavit do českých poměrů?

Cílem summitu není přijet na summit a bít se v prsa, jak splníme ty které klimatické cíle. Jako důležité vidím nastavení mechanismu, jak rozdělit peníze na projekty brzdící následky klimatické změny. A to se, zdá se, docela daří už od prvního dne konference, takzvaný zelený klimatický fond.

Jeden velký problém pro klima, který konference ovšem vyřešit nemůže, je podle mého názoru celkový globální chaos, který nastal. Začalo to ruským vpádem na Ukrajině, pokračuje to válkou na Blízkém východě. Je narušený světový pořádek, který jakžtakž fungoval od roku 1945. Za takové situace se s ohledem na klima obtížně prosazuje nějaká opravdu účinná akce.

To zní pěkně pesimisticky. Nedá se to obrátit do pozitivnějšího modu tak, že už v minulosti se ukázalo, že lidé sami sebe donutí k razantní akci, až když pochopí ohrožení vlastní existence? Tedy až pochopí, že klimatická změna by nás také brzy mohla zničit?

Ano, ale myslím, že od tohoto bodu, uvědomění si možnosti sebezničení, jsme ještě dost daleko. Paradoxně i kvůli penězům, které jdou na ochranu klimatu. Skoro všechny jsou určené na adaptaci, třeba na hráze proti povodním a podobně. Ne na prevenci. Takže se klidně může stát, že si mnozí řeknou: my jsme to docela zvládli, není to ještě tak špatné.

Ve smyslu „my se dokážeme ochránit, vždyť se toho tolik, neděje“? Bylo by tedy lépe ty „klimatické“ peníze nasměrovat na jiné typy projektů?

Ano. Na prevenci. Ale i to je podmíněné stabilní geopolitickou situací jak jsem zmínil před chvílí. Můžete třeba postavit technologicky vyspělou obří solární energii někde v Africe a kabely ten proud dostávat do Evropy – takové projekty existují. Jenže když vám tam pak přijde nějaká al-Káida (teroristická organizace, jejíž pohrobci stále operují v severní Africe a na Blízkém východě, pozn. red.) a všechno to zničí, k čemu vám to bude? Napřed je potřeba zničit tu al-Káidu, o tom to celé je.