Zemřely tam tisíce lidí, přesto byli místní za tsunami vděční

S Jacobusem Frederickem Rousseauem, kterému nikdo neřekne jinak než Freddie, jsem se setkal na malém indonéském ostrově Pulau Weh. Ten se nachází asi 45 minut lodí severně od města Banda Aceh, kde v důsledku zemětřesení a následného tsunami 26. prosince roku 2004 zemřely desítky tisíc lidí. Rousseau sem přijel jako humanitární pracovník a následně se na zmíněném ostrově usadil.

Bylo to 20. ledna 2005. Do té doby jsem byl na Papue-Nové Guineji. Organizace spojených národů, pro kterou jsem pracoval, tenkrát započala tsunami program a přidělila mi Aceh. Vedl jsem veškeré aktivity spojené s Mezinárodní organizací práce (specializovaná organizace OSN usilující o prosazování sociální spravedlnosti a mezinárodně uznávaných pracovních práv, pozn. redakce).

Byl to chaos. Situace ale byla velmi zvláštní. Půlku města totiž tsunami postihlo a tu druhou nikoliv. V té lidé pokračovali v životech, jako by se nic nestalo. Jasně, někteří přišli o rodinné příslušníky, ale stejně to bylo divné. Naše kancelář byla v části, která byla v pořádku, a kdyby o tsunami člověk nevěděl, nenapadlo by ho to.

V postižené oblasti to bylo naopak opravdu velmi špatné. Všichni byli zaneprázdněni úklidem mrtvol a podobnými věcmi. Jedním z našich úkolů bylo například rozhodnout, kolik se zaplatí lidem, kteří utonulé odnášeli. Je to hrozná práce, kterou nikdo zadarmo dělat nebude.

Obecně jsem vždy a všude, kde jsem působil, pomáhal lidem v nouzi se zaměstnáním. V Acehu jsme dělali hodně věcí, v začátcích ale všechno komplikovala jazyková bariéra a neznalost zdejší oblasti. Humanitární organizace hledaly místní anglicky hovořící jedince, kteří by pomohli. Žádní tu ale nebyli, protože Aceh byl desítky let izolován kvůli občanské válce.

Bylo to náročné i po administrativní stránce, protože nikdo na katastrofu v takové míře nebyl připraven. V první fázi programu jsem finanční dary přijímal na svůj osobní bankovní účet, protože na založení speciálních účtů ze strany OSN postižení lidé čekat nemohli.

Začali jsme s lekcemi angličtiny, školili jsme nezaměstnané inženýry a rozjeli projekt zaměřený na to, abychom lidem našli práci, ať už jakoukoliv. Celý proces jsme se jim snažili usnadnit. Ti lidé přišli o všechno, neměli žádné pracovní dokumenty a my netušili, co umí. Museli jsme jim tak zajistit odborný výcvik, aby dostali nové certifikáty. Rovněž jsme školili místní lidi, aby se mohli stát sami školiteli.

Vytvořili jsme tak kompletní infrastrukturu a během roku jsme zaměstnali 20 tisíc lidí. Během své dlouhé a bohaté kariéry jsem dosáhl vysokých funkcí, pracoval jsem ve 21 zemích, ale musím říct, že na nic jiného nejsem pyšnější. Když člověk zařídí zaměstnání tolika lidem, cítí velké zadostiučinění.

Ne, v té době už byly na místě stovky lidí ze zahraničí, humanitární organizace, média atd., takže museli střelbu a zabíjení zastavit. Po dvou či třech měsících od mého příjezdu mi místní lidé tvrdili, že jsou za tsunami vděční. Nechápal jsem to, říkal jsem jim: „Jak něco takového můžete říct? Vždyť v Acehu zemřelo přes 150 tisíc lidí.“ Odpověděli, že by stejně během války zemřeli a že tsunami alespoň tyto krvelačné boje zastavilo.

Je to tak, na základě tsunami pak došlo k podepsání mírové dohody, a to 15. října 2005 v Helsinkách.

Málo lidí o občanské válce, která se tu odehrávala od roku 1976, ví. Šlo o boje mezi rebely z Hnutí za svobodný Aceh, kteří chtěli v provincii autonomii, a indonéskou vládou. Podle dohody se mělo uskutečnit referendum o nezávislosti regionu, na základě něhož se vláda měla rozhodnout, jak bude postupovat dál. Nikdy k němu ale nedošlo.

Lidé z Acehu jsou velmi hrdí a v jistém slova smyslu také trochu arogantní, což plyne z faktu, že jde o jedinou část Indonésie, která nebyla nikdy nikým okupována. Ani Nizozemci, ani Němci, nikým. A kromě toho je Aceh kolébkou islámu v Indonésii. Islám a jeho pravidla jsou tu navíc velmi striktní.

Hlavní indonéská vláda sídlí v Jakartě, v zemi je ale decentralizovaný systém vlády, jednotlivé provincie tak mají také své vlastní provinční vlády s rozsáhlými pravomocemi.

Výrazně. Převzali lepší kontrolu nad přírodními zdroji, ropou a zemním plynem, na kterých vydělávají a díky tomu je zdejší ekonomika silnější, ač významná část těchto příjmů je sdílena s centrální vládou Indonésie. Velmi se zvýšila i zaměstnanost, neboť národní vláda zaměstnala mnoho místních lidí. Je víc peněz, lidé mají větší mzdy… Stačí se podívat, kolik je tu dneska aut. Když jsem sem poprvé přijel, nebyla tu téměř žádná, zhruba 98 % obyvatel jezdilo na motorkách.

Těžko říct, ne všechno bylo v rámci mírové dohody ze strany centrální vlády dodrženo a dodnes se mluví o tom, že se občanská válka může vrátit. Zní to šíleně, ale člověk nikdy neví. I proto má Aceh jedno z největších zastoupení vojáků v celé Indonésii.

Nevím, cítím se tu komfortně. Pocházím z Jihoafrické republiky a působil jsem na Papue- Nové Guineji, což jsou dvě nejhorší země, co se týče bezpečnosti. A pak jsem přijel sem, kde je úplná pohoda. Nikdy jsem si nezamknul dveře od domu ani od auta.

Víte, na Papue vás klidně napadnou, okradou či unesou. Tady nic takového nehrozí, je to součást zdejší muslimské kultury, není tu žádná kriminalita.

Vždy šlo o rozvojové země, pracoval jsem třeba v Indii, Vietnamu, Kambodži, Tanzanii či Ugandě. Hlavním zaměřením tam vždy bylo vytvořit infrastrukturu pro podnikání a proškolit tamní lidi, aby mohli školit dále své lidi sami. Nikdy jsem ale o práci nežádal ani si zemi nevybíral, po každém dokončeném projektu mi přidělili další a já vždy kývl, ať už to bylo kdekoliv. Bůh mi řekl „tentokrát jdeš tam“, tak jsem šel. Skončil jsem před pěti lety, dnes řídím ubytovací zařízení Freddies Santai Sumurtiga, kde se právě nacházíme, a pomáhám ve zdejší restaurační kuchyni. (smích)

Je to tak, tohle místo jsme začali budovat už v roce 2005. V té době jsem měl dva životy, během týdne jsem pracoval v Banda Aceh a o víkendech jsem jezdil sem, abych si od toho blázince odpočinul. Původně to tady měl být můj domov na důchod, neplánoval jsem tu dělat byznys. Ale byla poptávka a postupně to tady rostlo. Na začátku jsme měli osm pokojů, dneska jich máme 52.

Ano, Banda Aceh je jen tranzitním místem. Ale i na Pulau Weh to mělo svůj vývoj. Když jsem tady začínal, ostrov nebyl o ničem jiném než o potápění, které se provozuje na západní straně. Východní strana ostrova nikdy nebyla turismu vystavená. Věci se začaly měnit ve chvíli, jakmile jsem tady otevřel dovolenkové zařízení. Cestu si sem najednou nalézali lidé ze zahraničí, město se více otevřelo, měnila se jeho kultura i dynamika. Starosta mi jednou řekl, že pro zdejší turismus dělám víc než jeho vlastní vláda.