Za plácnutí přes zadek vám dítě nevezmou. České matky v Norsku se úřadů nebojí

Diskutéři mimo jiné uváděli, že v Norsku nejsou povoleny tělesné tresty, že zde rodiče před dětmi nesmějí pít alkohol, spát s nimi v jedné posteli, objímat je a líbat a že kupovat sladkosti dětem je možné jen v sobotu.

Řada Čechů a Slováků, kteří se v Norsku usadili, zde ale své děti vychovává spokojeně. Podle některých z nich je dokonce Norsko pro rodinný život lepší než Česko. Většinu varování odmítají jako bludy. Zastánci tělesných trestů by ale do Norska jezdit neměli, říkají.

„V Norsku je páchání násilí na dětech, a to i takové, které je v Česku eufemisticky nazýváno nezbytná výchovná metoda, zakázáno," uvádí farmaceutka Renata Veselá, která v norském městě Bodö vychovává se svým partnerem dvouleté a půlroční dítě.

„Rodiče v Norsku dostávají nabídku seminářů, jak zvládat emočně vypjaté výchovné situace. Jedno plácnutí přes zadek skutečně norská sociální služba neřeší, ale pokud má rodič nutkavou potřebu vztahovat na své dítě ruku pravidelně, porušuje tím vědomě zákon. A pokud nejeví snahu své násilné chování řešit, potom už se doopravdy může jednat o trestný čin,” dodává Veselá.

To potvrzuje i architektka Jitka Holanová, která v Norsku vychovává své dvě děti jako samoživitelka. „Děti se v Norsku nebijí. Hranice se nastavují tím, že si dospělí děti důkladně poslechnou a pak jim vysvětlí situaci, jejich pozici ve skupině, kdo rozhoduje a proč. Děti se berou jako rovnocenní partneři do diskuse, kteří jen potřebují více vysvětlování a častější opakování," říká Holanová.

I ona ale zdůrazňuje, že za „reflexivní plácnutí přes zadek v Norsku úřady dítě neodeberou, ačkoli se to nesmí”.

„Fyzické tresty nejsou v Norsku součástí výchovy. Nejen že je zákon zakazuje, ale od manžela vím, že jsou pro Nory v současné době zkrátka nemyslitelné,” podotýká Marcela Kvellová, která žije nedaleko norského Trondheimu.

Naopak pití alkoholu před dětmi se podle Češek žijících v Norsku běžně toleruje. „Nezažila jsem, že by se někdo pozastavoval nad tím, že jsme si dali v restauraci nebo doma k jídlu pivo nebo víno a děti byly u toho,” uvádí Renata Veselá.

Hana Šindelářová pracuje jako servírka v restauraci Steakhouse. Rodiny s dětmi tam prý patří mezi časté návštěvníky. „Jeden rodič obvykle řídí a druhý si dává k obědu pivo nebo víno. Zpravidla jen jednu skleničku, stejně tak děti vypijí jednu kolu a pak pijí už jen vodu,” říká.

„Manžel byl pozván na oslavu kulatých narozenin svého šéfa i s celou rodinou ve večerních hodinách. Pod vlivem varovných článků z České republiky jsme se u hostitele několikrát ujišťovali, že můžeme přijít s dvouletým chlapcem a dvouměsíční dcerkou. Očekávali jsme, že ne všichni budou z přítomnosti dětí nadšeni, ale opak byl pravdou. Každý se s námi zastavil, přátelsky popovídal, pochválil děti, a dokonce se i někteří ujali role opatrovníků. Na večírku se podával alkohol, ale neměli jsme pocit, že porušujeme nějaká nepsaná pravidla,” líčí své zkušenosti Hana Netopil Ciganiková.

Oslovené Češky a Slovenky také pochybují, že rodičovské líbání dítěte na ústa či spaní v jedné posteli by mohlo být důvodem k odebrání dětí. „Děti musejí mít vlastní postel, což ovšem neznamená, že nemohou spát s rodiči, pokud chtějí. Stejně tak musejí mít místo na psaní úkolů,” říká architektka Jitka Holanová, která se o vhodnosti svého bydlení radila s norskými úředníky.

Podle Hany Šindelářové s malými dětmi spí v jedné posteli často i norští rodiče. „S pěti norskými kamarádkami jsme se bavily o spaní dětí s rodiči. Nikdo to nepovažoval za nevhodné. Jedna například popisovala, jak se poskládají, když se jí nastěhují do postele tři děti,” uvedla Šindelářová. „Zejména novorozenci a kojenci spí s matkami běžně. Je zde kladen velký důraz na úspěšné kojení, pro které je intenzivní kontakt klíčový,” dodala.

To potvrzuje i Hana Netopil Ciganiková. „S porodní asistentkou jsem mluvila o našich obavách, zda stihneme zařídit do porodu byt, a ona řekla, že nejdůležitější je mít nachystanou manželskou postel, že miminko bude spát se mnou tam. Po porodu nám v porodnici radili mít malého stále u sebe v posteli, nejlépe na hrudi na kůži,” prohlásila.

Co se týče polibků na ústa, jsou Norové zdrženlivější, nikoho ale takové loučení před školkou nepohoršuje. „Norové se rádi objímají, při pozdravu se dotknou tváře tváří, ale nedají vám na ni pusu, není to zvykem," líčí Netopil Ciganiková. „Setkala jsem se také s názorem jednoho našeho kamaráda, že líbání dětí na ústa mu připadá zvláštní a že on to nedělá. Nám to ale nezakazoval. Já se se synem na veřejnosti objímám a dám mu pusu na tvář běžně,” dodává.

Z českého pohledu neobvyklý je norský zvyk kupovat dětem sladkosti v sobotu. „Záleží na rodině, jestli se tohoto zvyku striktně drží, nebo má benevolentnější přístup a na zvyky moc nehledí, což je i přístup naší česko-norské rodiny,” říká Marcela Kvellová, která na střední škole vyučovala angličtinu a němčinu a nyní je na mateřské.

Podle Hany Šindelářové, která žije v Norsku sedm let, jsou sobotní sladkosti v podstatě především pomůckou pro rodiče, jak odrazit neustálé prosby dětí o nákup dobrot. „Když máme ve čtvrtek chuť na zmrzlinu, určitě ji nemusíme jíst tajně a bát se, že nám za to seberou děti,” podotýká Šindelářová.

Připomíná ale současně, že v Norsku se mnohem víc než v Česku dbá na zdravou výživu. Součástí je i takzvaná svačinová politika, kterou uplatňuje většina mateřských i základních škol. Školy po rodičích žádají, aby nedávali dětem ke svačině sladkosti. Předchází se tím obezitě a zubním kazům a navíc děti se zdravou svačinou nezávidí spolužákům, kteří by si přinesli sladkosti.

„Můj syn chodí do mateřské školy pro děti od jednoho roku do tří let. Svačinovou politiku tu nepřehánějí. Samozřejmě syn nesvačí čokoládové tyčinky, ale pokud mu zabalím sladký koláč, nikdo s tím nemá problém,” vysvětluje Šindelářová.