Vyhrožovali nám a některé bili, řekl o únoscích právník Jan Švarc

Saíb (řidič unesených v Libanonu - pozn. red.) je momentálně v nemocnici a pravděpodobně v ohrožení života. Asi má nějaké následky z toho věznění. Pan (Alí) Fajád je stále zadržen. Vím to, protože jsem ve spojení s několika členy jeho rodiny, na chatu a na Facebooku.

Saíb byl necelé dva měsíce v zajetí jinde. Údajně byl zadržován v nějaké cele ve stejném objektu, jako jsme byli my. Potom, co ho přivezli zpět k nám, taky bylo vidět, že byl zadržován v podstatně horší cele než my. Vypadal velmi špatně, psychicky i fyzicky. Říkal, že byl vyslýchán a několikrát dostal přes držku.

Byl jsem tam třikrát, podívat se i po památkách. Je to krásné místo, nikdy jsem tam neměl žádný problém a nejezdil tam s ochrankou, jen s místními lidmi.

Po únosu zůstaly v autě moje peníze, což měla být záloha na Fajádovu obhajobu. Bylo to necelých 200 tisíc dolarů (asi pět miliónů korun - pozn. red.), ale ty zmizely.

Fajád průběžně nějaké peníze na náklady obhajoby dával - byl jsem nejen čtyřikrát v Libanonu, ale i ve Varšavě v advokátní kanceláři, která zpracovávala posudek o nelegálnosti amerických důkazů.

Náklady všech těch cest platila rodina pana Fajáda, ale to, co jsme celkově od nich dostali, zdaleka ty náklady na jeho obhajobu nepokryje, byly obrovité.

Nebyla dodělaná reportáž o uprchlících, jejíž součástí měl být rozhovor se syrskou opozicí a možná i rozhovor s prezidentem Asadem. Ten nám slíbil někdo z Libanonu.

Hlavní věc, na které trval klient, měla být tisková konference v Libanonu za účasti CNN, kde se měly velmi podrobně probírat zmanipulované extradiční procesy v Evropě ve prospěch Spojených států. Mělo se to konat poslední den, v sobotu 18. července (přiletěli 15. července a odlétat měli v neděli 19. července brzy ráno - pozn. red.).

Nevěděli jsme, co jsou zač oni, ani jejich vedení. Když nás při únosu nacpali do dodávky, tak jeden z těch únosců na nižší úrovni s úsměškem řekl: Welcome to DAES (IS). Bylo ale jasné, že k nim nepatří. Byli všichni oholení, kouřili a vypadali jinak.

Netuším, jestli mohli být z Hizballáhu, týden jsem si myslel, že jsou z toho, týden zase z toho. Hovořili arabsky, ale v údolí Bikáa je obdobný přízvuk jako v Sýrii.

Já jsem nebyl bit. Kromě našeho řidiče Saíba byl obětí bití jako jediný z Čechů náš tlumočník (Adam Homsi - pozn. red.), pravděpodobně proto, že jim rozuměl. Jednou se také, hned na začátku, střílelo. Jenom tak, asi výstraha, nicméně to letělo kousek od hlavy pana Saíba.

Výhrůžky byly na denním pořádku, ale jedna byla vážnější, asi v polovině října. Pár dnů předtím nám tvrdili, že Češi přistoupili na jejich požadavky, pak ale přišli jako spráskaní psi s tím, že jim Češi opět lhali.

Martin Psík tam klečel, mířili mu na hlavu zbraní a říkali, že on by měl být první na řadě. V tu chvíli jsme se začali reálně bát o život. Vypadalo to hodně špatně, byly tam od těch únosců takové řeči, že vedení o nás hlasovalo a že jedna skupina chtěla někoho zastřelit a druhá nechtěla.

Únosci si nás fotili a říkali, že to budou někam posílat. Ke konci našeho zajetí se pak točilo i video. Bylo to někdy těsně po Novém roce a se všemi, v angličtině.

Byla to nějaká zpráva pro náš stát, kterou jsme si napsali sami podle toho, co jsme věděli, že únosci chtějí, aby tam bylo. Pak jsme si stoupli, respektive první řada si klekla, před nějakou zelenou plachtu a před kameru a pan Psík to přečetl.

Zavolali jsme policii, která přijela asi za hodinu, a odvezli nás na místní služebnu tam v horách. Stále jsme byli v tom, v čem nás únosci vyhodili.

Druhý den (v úterý 2. února) nás odvezli na vnitřní bezpečnost a začaly výslechy. Ty trvaly asi dva a půl dne. Během výslechu jsme nebyli spoutáni, poutali nás a vždycky se za to omlouvali, jen když nás převáželi z těch výslechů na nocleh. Vysvětlovali to tak, že jsme zadržení a že to je jejich předpis.

Ve středu jsme dostali svoje oblečení, které nám uvolnila vnitřní bezpečnost. V letadle pak byly i naše věci, které zůstaly v autě a v hotelu v Libanonu.

Cesta probíhala velmi pohodově. Byla tam paní doktorka a psycholog, kdyby někdo potřeboval, pak policisté. Dostali jsme napít a najíst a předběžně nás vyslechli, spíš jsme si povídali během toho letu.

Po přistání nás odvezli do Ústřední vojenské nemocnice v Praze na vyšetření a do karantény. V rámci toho se ještě v té nemocnici udělala podání vysvětlení, na žádnou služebnu jsme nemuseli.

Psychologa jsem pro sebe nepotřeboval, mě spíš zajímalo dění kolem mé ženy. V době únosu byla ještě v šestinedělí s třítýdenním dítětem.

Srdce to naštěstí přežilo bez úhony, přestože jsem po celou dobu věznění nebral povinné léky na srdce. Dostal jsem akorát aspirin. Na začátku jsem psal seznam léků těm únoscům, ale nedostal jsem nic.

Když jsme jim takovéto věci, jakože jsem měl v minulosti infarkt, říkali, tak se nám dostalo odpovědi, že když tam někdo zemře, že je to jenom dobře, že to zvýší tlak na Česko.