Článek
Kuching je více než půlmiliónové hlavní město státu Sarawak, který se nachází v tzv. východní Malajsii na ostrově Borneo. Asi jsem dosud ještě nic tak exotického nenavštívil. Téměř polovina obyvatel tohoto státu jsou nikoli Malajci, ale malajští Číňani, čínské nápisy na ulicích a obchodech vypadají jako v nějakém Chinatownu, ale tento je autentický.
K tropům patří pravidelný předvečerní, nesmírně prudký tropický liják a bouřka. Voda se valí po ulicích. Tak tak jsme přistáli, po nás už bylo letiště kvůli bouřkám uzavřeno. Nevím, kam bychom nouzově letěli. Jednou už jsme před hurikánem uhnuli ve Vietnamu. Exotická je i klikatící se řeka uprostřed tropické vegetace, na kterou se dívám z okna hotelu. K exotice asi patří i dnešní první zpráva v místních novinách – 50letý muž, lesní dělník, žádný turista, si šel do řeky umýt ruce (po práci v lese) a bleskově ho napadl krokodýl – byla nalezena pouze jeho bota.
Na každém kroku nás zde doprovází ministr místní vlády s manželkou, který se narodil uprostřed džungle. Říká mi, že si jedna jeho dcera vzala Švýcara a žije v Curychu, druhá Libanonce žijícího v Austrálii, syn žije v Německu – a to nejsme v kosmopolitním New Yorku nebo Londýně, ale na Borneu.
Hudba na večeři s guvernérem
V Sarawaku je méně arabsky zahalených žen než v Kuala Lumpuru, přesto je dnes v novinách článek generálního tajemníka Organizace islámské spolupráce, která – podle jeho slov – tvoří „deštník“ zastřešující 57 muslimských zemí celého světa. Článek – který vyšel v docela nábožensky smířlivé zemi – se jmenuje „Boj s islámofóbií“, s hlavním argumentem, že muslimové dnes na Západě čelí rasové diskriminaci, kterou provádějí pravicoví extremisté Západu. Autor mluví – vůči islámu – o náboženské netoleranci a o pečlivě organizované a dobře financované protiislámské kampani. Proto tato organizace (anglicky OIC) vybízí k dialogu civilizací. To není Huntington naruby, to je něco jiného. Ale tento pocit z Malajsie nemáme.
Ráno jedeme do džungle. Nejdříve sledujeme krmení orangutanů, nikoli v ZOO, ale – v naší terminologii – v oboře. Pak jedeme do, zdá se typické, ale už pro turisty připravené, vesnice, která je svými stavbami skutečně autentická. V místnosti jejího náčelníka jsou v koši lebky bývalých nepřátel, protože jsme v místě „lovců lebek“. Vesnice s desítkami rodin je zajímavě propojená, říká se tomu „long house“ (dlouhý dům) a jíme tam místní oběd. Asi je to proti všem pokynům, ale snad to přežijeme. Zítra o tom podám zprávu. Desítky kilometrů jízdy džunglí po slušných asfaltových silnicích nám zdejší krajinu docela dobře ukazují. Celý Sarawak je ekonomicky daleko dále, než bychom čekali.
Krmení orangutanů
Chvilka u hotelového bazénu přináší jeden zážitek. Místní číšník – mluvím o severozápadě ostrova Borneo – suverénně říká Rosický, Čech, Baroš a přesně zná výsledky letošního Eura.
Kosmopolitní je i hudba. Při oficiálních večeřích je vždy bohatý a hlasitý hudební program, mluvit se skoro nedá. V Kuchingu v roce 1988 založili první symfonický orchestr na ostrově, který hraje od Dvořáka po Abbu a Armstronga. Někdo z naší výpravy to hezky nazval „ein Kesselbuntes“. Na místní hudbu a nástroje zbylo malé místo.
Před několika lety jsem v Zápiscích z Japonska psal, že nám na severu Japonska, v místě minerálních pramenů a lázní, dali k večeři italskou minerálku Pellegrino. Včera večer jsem sarawackému guvernérovi pochválil místní rybu a on řekl, že je to dovoz z Norska. Byli jsme několik set metrů od Jihočínského moře. Už nerozumím ničemu. Ještě že mi nás doprovázející místní ministr řekl, že dnes už „head-hunting“ znamená nikoli lovení hlav, ale lovení mozků. I v tomto případě bych radši nic nelovil, ale nechal bych každý „mozek“, aby se o svůj život postaral sám.