Článek
Laos vypadá vlídně a přátelsky. Ke kávě dostanete cukr s anglickým nápisem: „Dnes je šťastný den pro ty, kteří zůstávají optimisty.“ Skoro přemýšlím, jestli je v naší zemi – na rozdíl od Laosu – ještě vůbec možné zůstat optimisty, i když povinností to je. Já to jako povinnost cítím. Vůbec netušíme, kolik lidí tu má bezprostřední vztah k naší zemi.
Průvodce po buddhistickém klášteře nás zcela nečekaně osloví pozdravem „Dobrý den“ a řekne, že byl rok na „předvysoko-školském“ jazykovém kurzu v Poděbradech.
Ředitelka místní školy, která se chce stát naší honorární konzulkou, protože tady nemáme velvyslanectví (je v sousedním Thajsku), studovala v letech 1982–1988 na pražské filozofické fakultě češtinu. Pan kancléř Weigl tu potkává svou laoskou spolužačku z pražské VŠE z počátku 80. let.
Prezident Klaus krátce po příjezdu na summit
Laos v sobě dosud nese mimořádně těžkou a tragickou dobu druhé poloviny 20. století, která se dotkla každé rodiny. Pěti jazyky hovořící náměstkyně ministra průmyslu a obchodu říká, že se její otec v roce 1963 stal obětí atentátu. Odjela proto do školy nejdříve do Číny, pak do Moskvy, na vysokou školu do Vietnamu a nakonec do Singapuru. Mluví všemi těmito jazyky, i výbornou angličtinou.
Hlavní město Vientiane je klidné, nikoli velkoměstsky agresívní. Jedním z mála nových výtvorů architektury je 50 domů – vil v nově postavené „vesnici“ pro hlavy delegací tohoto summitu. Jako pomoc Laosu je pro tento summit dodala Čína. Je to až moc nové. U každého domu je sice bazén, ale – v tomto vedru – bez vody. S panem velvyslancem Greplem si s úsměvem povídáme o Zanussiho filmu Ochranné zbarvení, v němž hrál bazén – rychle naplněný vodou pro papalášského rektora – klíčovou roli.
Zahájení summitu
Této nové výstavbě musela ustoupit stará chudinská čtvrť města. Když se to dozvěděla politicky korektní EU, chtěla vědět, kde budou ti vystěhovaní bydlet. Bylo jim řečeno, že se pro ně stavějí nové domy. Pečlivá EU poslala do Laosu tým – za peníze našich daňových poplatníků – který měl zkontrolovat, je-li to pravda. Objevil, že domy stojí, ale prázdné. Lidé se tam totiž nechtějí stěhovat a raději bydlí v chatrčích za těmito moderními činžáky.
Summit začíná vznešeným ceremoniálem „rozšíření“ skupiny ASEM (Asia–Europe Meeting) o tři další země – Bangladéš, Norsko a Švýcarsko. Teprve pak je vlastní zahajovací ceremoniál. Všechno se to koná v Národním kongresovém centru, které bylo postaveno výlučně pro tento účel. Nedovedu si představit, kdy bude v tomto městě další taková akce. Připomíná mi to sportoviště vybudovaná v roce 2004 v Aténách jen a jedině pro jedno použití – olympiádu.
Přestávku využíváme na bilaterální jednání s předsedou vlády Číny Wen Ťia-paem, který – díky výměně čínského vedení – zhruba ve stejné chvíli jako já skončí.
Bilaterální jednání s čínským předsedou vlády Číny Wen Ťia-paem
Je vždy překvapivé, jakými detaily je na tuto krátkou schůzku – jednu z desítek, které tu má – pečlivě připraven. Na rozdíl od některých našich politiků a komentátorů si myslím, že je s největší zemí světa třeba mluvit. Nebudeme-li, jim to v ničem neuškodí. [celá zpráva]
Potom následuje první plenární zasedání s tématem ekonomiky a financí. Mluví desítky řečníků, velmi různě. Předsedkyně vlády Dánska a premiér Koreje se navzájem pochválili, že vytvářejí green-growth alliance (alianci zeleného růstu) v boji s globálním oteplováním. Polský premiér Tusk fanaticky obhajuje euro, diví se, že někdo používá o eurozóně výraz „experiment“, a zapomíná vysvětlit, proč Polsko není v eurozóně a jak malou podporu má v Polsku vstup do tohoto uskupení.
V této části mám vystoupení i já (text na www.klaus.cz), kde se snažím říci, že současná krize není globální, ale evropská, protože Asii nepostihuje, že se Evropa proto musí změnit a že se Evropa a Asie musí navzájem ekonomicky otevřít. A to na obou stranách.
Představitelé Evropy mi moc netleskají. Nejlepší projev o Evropě měli předsedové vlády Singapuru a Malajsie. Italský premiér Monti říká, že se Evropa „transformuje“, a proto musí mít pomalý ekonomický růst. Myslí to opravdu vážně?
Laoské tanečnice
Večer se koná slavnostní večeře pořádaná laoským prezidentem Sayasonem, na kterou jsme všichni dostali speciální košili (či bluzón), na kterou jsme týdny dopředu museli do Laosu poslat přesné míry. Hned se všichni stáváme „laoštější“. Laoské tance (a laoské tanečnice) jsou moc krásné, podobně jako před pár měsíci v Malajsii a Indonésii.
Počasí charakterizuje stále stejné vedro (a stále stejně silná, nepříjemná klimatizace). Jídlo je opravdu skvělé, dobře pálivé. Ovoce (bez ztráty chuti způsobené při převozu do Evropy) zcela mimořádné.