Ukrajinští uprchlíci se hromadně vracejí

Navrátilci nyní čekají na přechodu dva i tři dny, ale do Polska vstupují v podstatě bez čekání, uvedla televize TVN24.

Důvody cest domů bývají různé. Nejvíc je těch, kteří mají kam jít, jejich domovy zůstaly nedotčeny, život a práce se vracejí do normálu. Nechybějí však ani tací, jejichž domy nebo byty vybombardovala ruská vojska, avšak oni je chtějí opravit nebo znovu postavit. Jiní se rozhodli pro odchod, protože potřebují pohřbít někoho blízkého, který padl ve válce.

Jejich projevy naplňují soucit a vděčnost za poskytnuté přístřeší a živobytí, ale také smutek z toho, že v Polsku pro ně není práce, a pokud ano, tak většinou jen špatně placené uklízečky nebo pomocné síly v kuchyni.

„Většina mých přátel, kteří utekli do Polska, se už vrátila domů. Někteří z nich to mají těžké, protože dům, ve kterém žili, úplně zničilo ostřelování. Ani já nevím, co nás čeká, avšak už musím jít, protože ve Varšavě se jen tak potulujeme,“ řekla Iryna z malé vesnice v Žytomyrské oblasti, která uprchla do Polska se svými dvěma malými syny. Kluci se těší na tátu, ale ten je na frontě jako většina našich kluků, dodala v Medyce při čekání na vlak domů.

Zoja je žena středního věku z malé vesnice nedaleko Kyjeva. „Doma jsem byla zvyklá pracovat na zahradě, ale tady jsem celou dobu jen zbytečně seděla u svých hostitelů Malgorzaty a Tadeusze v Klielcích, kteří mi nabídli střechu nad hlavou a jídlo. Už je mi to jedno, i kdyby se válka vrátila, musím se vrátit domů a začít sázet,“ řekla Zoja, která si už sbalila dva malé kufry a se svou devítiletou dcerou Tanou se každou chvíli vydá zpátky domů.

„Moje děti musely přerušit školu a já jsem přišla o práci, protože jsme se bály o život. Náš dům v Žytomyru je celý, nedotčený. Bohužel domek našich sousedů srovnala se zemí bomba a celá rodina zahynula v troskách.“

„Manžel a otec našich tří dětí je na frontě, ale věřím, že vše dobře dopadne a vrátí se,“ řekla Lena, matka devítiletých dvojčat a jedenáctiletého chlapce.“ Celou dobu pobytu v Polsku strávili ve sportovní hale u Varšavy. Měli tam být dva nebo tři dny, ale uvízli tam více než dva měsíce. Nechybělo jídlo ani lékařská pomoc, ale neměli jsme šanci na žádné nominální bydlení ani práci.

„Nikdo nám nic nedával najevo, avšak už jsme se necítili dobře, protože nás je v Polsku tolik. Možná to zní pateticky, ale v Polsku nás nikdo nepotřebuje, ale Ukrajina se bez nás neobejde, takže se vracíme,“ řekla Lena reportérům TVN24.