Tváří v tvář smrti se udržela palmy šest hodin. I tak jí život zasadil těžkou ránu

Monumen Kapal Tsunami Lampulo ve čtvrti Gampong Lampulo je jedním z mnoha míst ve městě Banda Aceh, jež připomínají, co se zde před 20 lety odehrálo. „Madam Bundiyah, které všichni říkají Wak Kolak, je tu každý den a čte si korán. Bydlí nedaleko,“ říká mi osmadvacetiletá Widya, která je její sousedkou.

„Bundiyah tehdy prodávala ve stánku u přístavu rybářům snídaně. Před osmou hodinou ranní přišlo zemětřesení, a jakmile ustalo, šla se podívat domů. Pak se vrátila zpět do přístavu, kam se právě přiřítilo tsunami. Když ho spatřila, byla si jistá, že toho dne zemře,“ líčí Widya, které bylo v době katastrofy osm let.

„Otec mě vzal včas na motorce na letiště, které bylo daleko od pobřeží, takže jsem byla v pořádku,“ dodává.

„Jak se madam Bundiyah tedy podařilo zachránit?“ vyptávám se zvědavě mladé Indonésanky, která jako jediná ze skupiny žen a dívek, v jejíž obklopení sedím, mluví anglicky.

„Začala utíkat a schovala se do jednoho z dvoupatrových domů. Ani druhé patro však nestačilo, hladina vody postupně narůstala, až dosáhla jejího krku. V ten moment do domu narazila loď, na kterou společně s několika dalšími lidmi vylezla a tím si zachránila život,“ vysvětluje mi Widya.

Na lodi nakonec skupinka zachráněných strávila dlouhých devět hodin, než se hladina vody ustálila. „Byly tam děti, staří lidé a jejich dvouleté vnouče. Někteří byli nemocní, hladoví či žízniví, ale k jídlu ani pití jsme nic neměli. V jeden okamžik kolem nás proplul kokos, který jsme si všichni rozdělili,“ popsala dramatickou situaci madam Bundiyah v dokumentu Survivor z roku 2018.

Jak se brzy dozvídám, madam Bundiyah není jedinou ženou po mém boku, která při tsunami v roce 2004 prožila pořádně perné chvíle. „Tohle je madam Nila Wati, říkáme jí Mak Noeng,“ seznamuje mě Widya se ženou sedící po mé levici a pokračuje v líčení jejího příběhu.

„Přežila díky palmě, které se se dvěma syny - desetiletým a šestnáctiletým - držela šest hodin. Třetí syn, jemuž tehdy bylo 14, je dodnes nezvěstný. I proto Nila Wati napsala knihu, která může s jeho nalezením pomoci. Naděje umírá poslední,“ říká Widya.

Poslední ženou, s níž se seznamuju, je madam Yani. „Ta holka vedle ní je Azkia, její dcera, které byl při tsunami pouhý měsíc. Měly štěstí, protože se zrovna nacházely v domě, jenž měl tři patra. Tak vysoko se voda nedostala,“ tvrdí usměvavá průvodkyně.

To, jak vážná byla ve čtvrti Gampong Lampulo tehdejší situace, dokládají čísla. Dle slov madam Bundiyah zde před přírodní katastrofou žilo šest tisíc obyvatel, přežilo jich jen 1500. Mnozí z nich, včetně madam Bundiyah i rodiny Widya, přišli o své domy. Madam Bundiyah i Nila Wati se však shodují, že i taková událost v sobě ukrývá pozitivní stránku.

„Byla to pro lidi z Acehu velká zkouška. Doufejme, že ztráty, které byly způsobeny, Alláh vyplní něčím lepším,“ říká Nila Wati a Bundiyah ji doplňuje: „Tsunami byla Alláhovým varováním, abychom posílili svou víru. Jde o ponaučení, že náš život je pouhým okamžikem. Pohroma do Acehu přinesla mír a díky tomu je to zase krásné místo,“ uzavírá v narážce na občanskou válku v provincii, která po tsunami po dlouhých 29 letech skončila.