Trapas Islámského státu. Jeho ikonická vlajka vychází z padělku nevěřících

V paláci Topkapi v Istanbulu jsou dnes uloženy čtyři údajné Mohamedovy dopisy. Když se v roce 1854 objevil první z nich, vyvolalo to obrovskou senzaci. Takovou, že psaní s pečetí vzápětí koupil turecký sultán Abdülmecid I. za 500 tisíc piastrů, což odpovídá 34 kilogramům zlata. Padělek byl tak dobrý, že oklamal i tehdejší vědce, kteří ho přijali za pravý.

O devět let později přišel jakýsi Ital s druhým údajným dopisem Mohameda. I ten vzápětí zakoupil sultán, mezi vědci však vzbudil podezření. „Ital, jenž ho zfalšoval, se musel narodit na šťastné planetě, když se mu podařilo oklamat skutečně vzdělané muslimy. Chtěl zjistit, zda ještě žije slepice, která snesla tak krásná zlatá vejce prodejci (prvního) Mohamedova dopisu.“ Tak se podle webu newlinesmag.com vysmál „objevu“ Heinrich Leberecht Fleischer, význačný německý orientalista té doby.

Vědecká kritika, která zpochybnila a popřela pravost druhého a následně i prvního dopisu, však padělatele neodradila: časem to zkusili ještě se čtyřmi dalšími „dopisy Mohameda“. Dva z nich si opět zajistil sultán, zbylé dva skončily v soukromých rukou. Někteří islámští učenci hájili jejich pravost ještě v minulém století.

Této víře přitom zasadila smrtící ránu už analýza písma, kterou v 19. století provedl Joseph Karabacek, rakouský orientalista a jeden ze zakladatelů papyrologie.

Jednou z indicií dokazujících nepravost dopisů se stala i pečeť, jejíž obraz používá IS na své vlajce. Pod první částí vyznání víry „Není boha kromě Boha (Lá iláha ilá Alláh)” jsou v kruhu tři slova: Alláh, rasúl, Muhammad, tedy Bůh, posel, Mohamed. To je obrácený slovosled oproti tradičnímu vyznání víry (tzv. šaháda), jejíž znění je „Muhammad(un) rasúl(u) Alláh(i)”, tedy Mohamed je poslem Božím.

Vědci zjistili, že tato obrácená formulace, která zmínkou o Alláhovi začíná, se prosadila teprve ve 14. století, sedm set let po Mohamedovi. Starší zmínky o jeho pravých dopisech naopak uváděly, že nápis na pečeti vždy zněl: Mohamed, posel Boží.

Po vyvrácení pravosti dopisů se samozřejmě nabízí otázka, kdo měl padělky na svědomí. Podezřelým je nepochybně Francouz Etienne Barthélémy, který tvrdil, že první dopis na­lezl v knihovně jednoho z koptských klášterů u jihoegyptského Achmímu. Nález druhého si připsal nejmenovaný Ital, který bájil o tom, že jej získal lstí při cestě přes Sýrii v převleku, obvyklé kulise evropských orientálních fantazií 19. století.

Příběhy obou „objevitelů“ jsou plné barvitých klišé, ale pozoruhodně chudé na detaily. Ve kterém klášteře našel Barthélémy první dopis? Od koho získal Ital druhý? To nevíme. Do podvodu mohli být zapojeni i další dva Evropané, kteří působili jako prostředníci při prodeji dopisů.

Mezi podezřelými tedy nacházíme Evropany, kteří měli buď dostatečné vědecké vzdělání, aby vytvořili věrohodné padělky, anebo disponovali potřebnými konexemi a obchodní obratností, aby je dokázali zpeněžit.

Islamisté vědí, že původní pořadí slov na pečeti bylo jiné. To má však pro ně malý význam, protože věří v pravost dopisů a nemíní si připustit, že by mohly být jen dílem podnikavých nevěřících. Důležitá je pro ně prestiž, kterou nabízí použití „Prorokovy pečeti“.